Ráno nás (mě a Honzíka) vzbudia Barča,která se už nemoha dočkat, až si pustí německou televizi. Nějak jsme tu popustili uzdu a závislost je závislost. Bohužel jsem před nima uklidil ovladač k nám do pokoje. Barča k nám teda nakráčela a vůbec jí nebylo blbý vzbudit další 2 lidi, jen aby si mohla pustit Horsta Fuchse, co nabízí zázračné hrnce, co nereznou. Honzík se toho chytil i když byl ještě kómatu a tak spolu vyrazili na další pokračování oblíbené činnosti – vymývání mozků. Kdybyste je viděli po dvou hodinách přepínání německých kanálů, věděli byste, že to nenazývám nijak nadsazeně.
Já upad ještě do kómatu a vzbudili mě zase o hodinu později, když na mě už od dveří řvali „JÍÍÍDOOOOÓÓ“. Mám to hodný a ohleduplný dětičky, co vědí,že tatínek se nejlépe budí jemně a snídaní do postele… No, už jsem vzhůru a v realitě. Tak nic….
Něco jsem jim naložil a sprdli mě, že jim dávám do sladkých čoko kuliček i obyč ovesné vločky. Měli ale tušit,že tatínka nezbudili moc šťatně – hlaně pro sebe. Rázně jsem jim vysvětlil, že jestli jim to maminka takhle nedělá, tak já to tak rozhodně dělám. A šel jsem si ještě lehnout. Koukali, ale neměli na vybranou. Takhle my jedeme respektující výchovu. Telku a svinstva k jídlu s příležitostným seřváním a ignorancí na obou stranách. Hold nikdo není dokonalý a držet laťku neustále umí jen supermani.
Nakonec jsme to nějak spytlikovali a vyrazili ještě před desátou. Dnes je cíl návštěvnické centrum v parku Gesäuse. Mělo by to tam být pěkné a fajn pro děti. Kdyby to bylo naprd, máme nedaleko ještě náhradní plány – řeka, kameny a klacky, jsou tady všude. Ostatní je beztak zatím nezajímá – teda ještě kromě jídla.
Asi jsme je včera pěkně zničili nebo se už projevuje únava z posledních dnů. Od rána na nás visí jak lenochod na lijáně – doslova. Mám pocit,že mám ruce vytahaný až ke kolenům a prsty zkroucený a vytažený až ke kotníkům. Jednu chvíli jsem myslel,že mi snad Honzík usne ve visu na mojí ruce. Pustili se nás snad až po hodině – to už jsme jim museli dát oběd, tak přehmátli na lžíce. Jídlo jim dalo další energii, takže místo chrupínku a odpočívání okamžitě začali řádit na houpačce jak černá ruka.
Mají to tu moc hezké. Je tu velké habrové bludiště, prolejzačka z mrtvých stromů,nádherně zastíněné posezení ohýbanýma stromama a dokonce i placený program pro děti. Mohli si tu v tůňce nachytat nějaký breberky a pak je pozorovat za 12e pod mikroskopem. Výklad byl možná i v angličtině, ale po letmém pohledu na informační tabule jsem zjistitl,že takovouhle slouvní zásobu fakt nemám a překládat názvy různých breberek fakt nedám. Navíc se děti vyjádřili v tom smyslu, že chtějí jen lovit a ostatní je nezajímá. Tak jsme se raději šli projít. Je tu pěkná procházka bezásahovým lesem v záplavové oblasti s mnoha zajímaváma zastávkama. Většinou jsem slyšel jen stížnosti na nudu, hlad, a absenci pláže – pořád dokola. Člověk musí mít fakt silnou vůli, aby si nenechal zkazit den. Místy je to bavilo, hlavně, když jsme pumpovali vodu a zkoušeli na nakloněné rovině, jak unáší hlínu, kamínky a další materiály. To jsme si docela užili. Super byloi prolejzání po kmenech stromů. Sice původně asi nebyly zamýšlené,jako prolézačka, ale spíš jako demonstrace tlení dřeva – my to ale využili do mrtě. I houpání na houpačce bylo super – teda aspoň do doby, co jsem dělal, co po mě chtěli děti. Jakmile se mi už nechtělo, nastoupil řev.
Stezku jsme ale i tak zvládli projít a byla fakt fajn. Poslední úsek jsme úplně prolítli, když si ze mě děti udělali koníčka. Tak jsem táhnul a zvýšil naší průměrnou rychlost na dvojnásobek. Ještě jsme se zhoupli a vyrazili na pláž. Ta je kousek odsud. Když jsme tam došli, zjistili jsme, že je částečně zatopená a maličkatá – vůbec ne tak velká,jak se zdálo z mapy. Děti překvapivě neskrývaly zklamání. Ze zoufalství jsem ještě zkusil proběhnout okolní pěšinky, jestli se nedá zajít někam dál,kde podle mapy pláž pokračovala. Už jsem měl hlavně záložní plán, že sednem do auta a popojedem na nedaleký místo pod mostem, kde jsme byli a kde se nám líbilo. Na konci jedné cesty jsem ale objevil přesně to, co jsme hledali. Krásnou bílou pláž plnou kamení. Dokonce se tu oficiálně mohlo plážovat (nesmí se tu nikam moc z cestu kvůli nějakým zvláštním vzácnejm slepičkám, co tu hnízděj) – cedule to výslovně dovolovala, tak sláva. Navíc jsme měli celou obrovskou pláž jen sami pro sebe. Většina lidí ji tady totiž vůbec asi nehledala. Děti naštěstí neskrývaly tentokrát nadšení. Rovnováha byla nastolena.
Rozhodili jsme deku u vody a vytáhli překvapivě jídlo. Další energie sbalená na cesty udělala svoje a děcka si vydržely spokojeně hrát určitě přes hodinu. Spíš jsme je ani nemohli dostat domů. Dnes byl v plánu krátkej den. Je potřeba si odpočinout před zítřejším odjezdem domů. Leč tohle se námnějak nikdy nedaří. Přestože děti padají na hubu a jsou na přeshubu, odpočívat tradičně sveřepě odmítají. A stejně to bylo i dnes. Dali jsme jim na výběr,jestli si tu chtějí ještě pohrát nebo stihnout vířivku doma. Vířivka doma jasně vyhrála. Hrát si ale nepřestaly. Nejdřív to vypadalo na kompromis ještě chvilku a krátká výřivka, ale pak už spíš na to, „už fakt musíme domů a vířivka, když už jsme ji slíbili“…
Cestou autu (200m) jsem si šel ještě vyfotit řeku z mostu a poslal děti s Terkou napřed. Když jsem docházel k parkovišti, tak už asi 100m před autem jsem slyšel totální řev. Dal jsem se radši do běhu. Už jsem viděl přiskřípnutý prsty ve dveřích nebo něco podobnýho. Když jsem doběh k autu, zjistil jsem,že jde o zlomenej klacek. Honzík normálně nehisterčí, ale tohle musel být asi vyjímečnej klacek. Takovouhle scénu u něj nepamatuju. Měli jsme to v balíčku All in i s trucováním, vztekáním se, plakáním,smrkáním, smutněním, stýskáním se vzpomínáním, jakbyl úžasnej, se strachy, že žádný už nikdy nebude takovej – prostě klasickej rozchod. Než jsme ho plačícího dostali do auta, trvalo to snad 20 minut a večerka se nám tím zase posunula.
Obchod cestou jsme vzdali. Terka nás jen vyhodila doma a jela nakoupit sama. Já zatím napustil vanu a vpustil tam děti. Samozřejmě všechno špatně. Nebyla pěna. A i když jsme tam dávali mýdlo, jak to předtím dělala maminka.Prý jsem ho tam dal moc a chtějí jinou vanu. Snažil jsem se jim vysvětlit,že vícero van tady na ubytku opravdu nemáme. Nepomáhalo. Ani ujištění,že až přijede mamka, určitě bude vědět,co jim dala do vody, aby měly pěnu. Prej to bylo jistojistě mýdloa já to udělal špatně.
Naštěstí už za chvilku přijela mamka, kápla jim tam trochu šampónu a byl klid – aspoň na 5 min. Pak už je to přestalo bavit. Další spras jsem dostal za připravené jídlo. Tady to chápu. Už to mají po třetí, ale je potřeba dojíst zbytky před zítřejším odjezdem. Nicméně já už měl nervy zacelej den na pochodu a tak jsem neměl moc náladu ústupky. Nějak to přijaly. Samozřejmě už ale byly mimo únavou a dělaly kraviny. Já se u toho snažil psát Cestopisník. To je vrah trpěivosti,mít ambice něco dělat s dětma. Takže další scéna přišla v zápětí, když si H rozllil mléko při kravinách, co dělal a já mu odmít nalít další. No a pak už se řvalo v podstatě až do usnutí. Nějak se mi podařilo ho u toho vyčistit, odklíštit a převlíct. Všechno jsme to zakončili v posteli s pláčem nad zlomeným klackem, kam jsme se oklikou dopracovali. Musel být opravdu super. Konečně spánek. Zítra se snad dospí v autě. Přes den ještě uděláme výlet, ale od cca 5ti můžou klidně spát v autě.
Po uspání jsem dopsal deník a jdu se nějak zregenerovat do vířivky. Zítra bude náročnej den a noční řízení. Ach tyhle odpočinkový dovolený… Asi musíme být důslednější s ukončením programu v čas, aby si ještě odpočinuly doma.
Náš režim v 5 ráno vstát a čumět na bednu, dokud nevstanou zombíci, pak vyjet na celoděňák, v 6 se vrátit a v 7 spát je na ně asi moc. I když toho moc nenachodíme a spíš se jen plácáme někde na místě.