Cestopisník

Den XXI. Silvestr 31.12.2014

Ráno vstáváme tak nějak volně bez budíka asi kolem osmý. Pomalu se prdelíme na snídani. Opět ta samá snídaně. V hotelu Dolores Alba Chichen Itza očividně dělají každý den stejnou snídani. Stejně tak mají každý den jednu tu stejnou polívku a stejný 4 jídla – na ty ceny bych řek slabota. Nicméně snídaně je v ceně ubytování a je složená z trochy ovoce a míchaných vajíček se šunkou a kafem nebo čajem. Snídaně nám chutná, i když je to pořád to samé dokola.

Po snídani kolem půl desáté vyrážíme na prý nejhezčí cenoty v okolí. Jmenuje se Ik Kil a je přímo naproti našemu hotelu (přes silnici). Dopravu tak nemusíme řešit a jdeme tam jen na lehko v žabkách. Vítá nás obrovské parkoviště naštěstí prozatím téměř prázdné. I místní areál je dimenzovaný očividně na stovky až tisíce lidí. Procházíme skrz předražený prodej suvenýrů a jsme upozorněni, že před koupáním v cenotes Ik Kil se musíme nejdřív osprchovat. To uděláme a už během toho vidíme, jak nás dohání asi padesátka turistů – očividně dorazil první autobus. Makáme tedy po schodech dolů do cenoty a modlíme se, aby už tu nebyla další stovka lidí. Těch je tam poměrně dost, ale ještě to není žádná katastrofa.

Cenote Ik Kil

Tahle cenota je zase úplně jiná než ty, ve kterých jsme byli dřív. Není to ani úplně jezírko, ani jeskyně. Vypadá to spíš jako obrovská díra do země – skoro jako zarostlý vrt. Je to ale spíš jeskyně, které se kdysi částečně propadl strop. Zespoda tak vidíte oblohu a z malý části nad sebou máte i strop. Zkrátka díra nad Váma je menší než prostor dole. Ze stropu a po stěnách pak až k vodě visí kořeny, liány a ze stropu teče i voda – taková sprcha :). Ve vodě plavou ryby a je opět hodně čistá. Šnorchlování tady nemá žádnej význam, protože pod nohama máte asi 50ti metrovej sloupec vody a vidíte dolu jen černo. My měli jen plavecké brýle a mohli aspoň zhodnotit čistotou vody a trochu obtěžovat místní ryby, který jsou tak zblblý, že se lidí vůbec nebojej. Plavou kolem Vás ve vzdálenosti klidně 20 cm. Sáhnout na sebe ale nenechají.  Z bočního ochozu se dá do vody i skákat-asi ze 3 metrů a hodně lidí to opakovaně dělá. Vodní plocha je poměrně velká ale v podstatě si to stačí jednou proplavat. V cenotách Ik Kil není moc co dělat, protože potápět se nedá. Oproti uzavřenejm jeskyním není hluk křičících turistů tak hroznej ale stejně nám to po chvíli začne lízt krkem a cenotu Ik Kik opouštíme. Je opravdu moc hezká – svým způsobem unikátní a bylo by nádherné tu být sami. To jsme si ale měli přivstat…. Doporučení pro ostatní – do Ik Kil přijďte pokud možno hned na otevíračku. Nejsem si jistej v kolik to je, ale určitě to bude v průvodci – hádám  v 8.

O mexičanech a jejich osobní zóně

Ještě jsme pořídili pár fotek a vydali se na povrch. Mexičani mají zvláštní dar vždycky se usadit do nejfrekventovanějšího místa. V cenotách to je viditelné obzvlášť. Všude bývají jedny nebo více úzkých schůdků a vždycky na nich najdete odpočívající a povídající Mexičany. Jsou milí a vždy vás pustí. Nic se neděje, ale ani je nenapadne se i po vašem průchodu ze schůdků odvalit a uvolnit průchozí místo. Absolutně jim nevadí třenice a stísněné prostory. Všeobecně mají mnohem menší osobní zónu než my Evropani potažmo Češi.

Celkově jsme v Cenotě i se sprchou a focením strávili asi hodinku – asi do těch 11 nebo 12 – nejsem si jistej. Na povrchu už byly spousty turistů valících se z parkoviště po padesátkách. Vypadá to, že během poslední chvilky dorazili asi 4 autobusy. Malý auta a dodávky nemá cenu ani počítat. Naštěstí se ne všichni jdou koupat. často se jdou jen podívat dolů, udělají si fotky a vrací se nahoru. Ve vodě tak zatím ani není úplně přelidněno, že by se nedalo plavat. Na těch pár minut nám tahle cenota přijde dost drahá (tuším 75 pesos). Při počtu lidí, který jsem denně dovalej, je to učiněnej stroj na peníze. Aspoň, že každýho donutěj se osprchovat, než leze do vody. Mají na to zvláštního člověka. V Mexiku mají vůbec často na všechno člověka. Bejvá to tak, že Vám jeden člověk prodá lístek a o 10 metrů dál stojí další člověk, kterej Vám lístek štípne. Jednou jsme dokonce zažili člověka, kterej stál před záchodama a ukazoval pánům, že mají jít na pány a dámám, že mají jít na dámy. Když jste pak vyšli, tak vám ještě ukázal, kde si máte umýt ruce a kde je papírovej ubrousek. Všechno to přitom bylo naprosto nepřehlídnutelný… Nevím zda je důvod přezaměstnanost nebo choutky turistů, kteří neustále potřebují mít pocit, že je o ně pečováno….

Zpět na hotel Dolores Alba

Přecházíme silnici a vydáváme se zpět na hotel. Vyptáváme se na večerní světelnou show na Chichen Itza. Doslechli jsme se, že od sedmi večer se tu provádí akce, kde se po setmění přímo na Kukulkánovu pyramidu promítají obrazy z historie o májích Mexiku atd…  Včera nám pokladní řekla, že to dneska normálně bude i přesto, že je Silvestr. Na hotelu nám na to nic moc neřekli – jen že se to dělá.  Místní jídlo nám už moc nejede. Na to že to je pořád to samý a dost drahý, kvalita dost pokulhává. Naštěstí jsme to očekávali dopředu. Věděli jsme, že tady na Chichen Itza budeme tak trochu v pasti a bez možnosti výběru. Nakoupili jsme si tak ještě v Tulumu nějaký tuňáky a toasty. Teď přišly zatraceně vhod. Po jídle jsem dopsal cestopis za poslední dva dny, pováleli jsme se v síti a dali si pivko. Ve tři hodiny jsme dokonce uskutečnili hovor přes internet s kamarádama v HK, kteří tou dobou v 10 večer měli už Silvestra v plným proudu… výhodou místního ubytování je dobrej internet, kterej tu díky dostatku volnýho času hodně využíváme. Na pokoji ale nic moc, musíme chodit do restaurace.

Pisté

Odpoledne jsme se rozhodli zajet do přilehlého městečka Pisté. Je asi jen 1 nebo dva kilometry od Chichen Itza.  Postavili jsme se na silnici před hotel a pokusili se stopnout colectivo, bus nebo taxík. Nic moc ale nejelo. Místo toho jel nějakej chlápek s rodinou z našeho hotelu a nabídnul nám, že nás sveze. Oba jsou Mexičani. Ona vypadá spíš jako potomek májů, on jako Španěl. Každopádně jedou v historickým americkým autě Rolls-Royce z roku 81. Pořádnej kus auta – i vevnitř to vypadá na plnou luxusní výbavu – zase jeden zážitek :).

Cestou do Pisté nám pán nezávisle na nás povyprávěl o tom, jak místní restauace nestojej za nic. Že do Hotelu Alba Dolores jel jen kvůli prckovi, že tam maj fajn mělkej bazén, ale že jídlo je příšerný. Potvrdili jsme mu, že z toho máme podobnej dojem a že v podstatě proto jedem do Pisté – pořádně se najíst :). Poprosili jsme je, aby nám doporučili nějakou dobrou restošku a u ní nás vyhodili.

Mexičani a služby

Vysvětlili nám, že je dobrý jíst tam, kde jedí místní. Že restaurace pro turisty jsou naprd. Prostě vědí, že se už nevrátíte a tak na kvalitu jídla kašlou. Hlavně že vyrejžujou nějaký peníze. Stejně nám to přišlo u nás na hotelu s jídlem i se službama. To samý jsme řešili i s prádelnou v Tulumu před pár dnama. Alan – Brit a zaměstnanec v hostelu Mama´s home nám taky říkal, že místní vůbec nepřemýšlí v souvislostech. Je jim jedno, jestli někoho namíchnou a vůbec jim nedochází, že je třeba z hostelu nebudou svým návštěvníkům doporučovat a že tím přijdou o velkej kšeft. Taky říkal, že je to marný. Že jim buď můžou vyhubovat, na pár tejdnů se vše zlepší a pak zpátky do starých kolejí. Nebo budou doporučovat jiný místo, kde to dopadne úplně stejně. Místní jsou prostě hodně lehkomyslný a patrně jim na dobrý reputaci moc nezáleží. Je to ale místo od místa. Nedá se to absolutně paušalizovat. Většinou jsme byli všude spokojený…

Jídlo v Pisté

Vyhodili nás úplně v Centru Pisté na největší křižovatce, kde jsou 3 restaurace který vypadají jako jedna. Prý ta prostřední je nejlepší. Pravda je, že oproti turistickým restauracím tam jedlo hodně lidí. Dokonce jsme dostali meníčko v angličtině – bohužel bez cen. Tady kolem Chichen Itza nám přijde, že jsou ceny podle ksichtu – smluvní. Na ceny jsme se zeptali dopředu a s odpovědí kolem 50ti pesos jse byli nadmíru spokojení. Jídlo bylo naprosto vynikající. Kola stála 10 pesos za pulitr oproti 20ti nebo 30 za třetinku v hotelu – to se ale dá chápat. Dal jsem si i džus z čerstvýho ooce a opět naprosto dokonalá chuť. Orlando z Rolls-Royce nekecal. VVaří tu vvýborně. Po týhle zkušenosti už si dáme na hotelu maximálně tak snídani. Vyplatí se nám si se vzít za stovku taxíka a najíst se tady.

Po jídle jsme si šli ještě nakoupit vodu a něco na večer – je přece Silvestr. Koupili jsme nějaký chipsy, kolu a hlavně vodu, který máme věčně nedostatek. Problém byl jen s nějakým tím alkoholem. Tequilu jsme už dopili, takže nemáme nic na ranní výplach žaludku a ještě hůř – nemáme nic na přípitek na večer. Museli jsme se teda doptat, aby jsme zjistili, že musíte do speciálního obchodu. Ve státě Chiapas (Tuxtla Gutierez) to nebylo potřeba. Tady ve státě Yucatan to je ale asi trošku jinak. Nechali jsme se teda navíst na jeden maličkej obchod s pivem a chlastem. Jsme ale v malým městečku, takže nabídka je mizivá. Oproti Tulumu, kde byly regály narvaný chlastem, tady mají asi 5 důvěryhodnějších flašek alkoholu. Prodavač nám samozřejmě hned nabízí tu nejdražší – asi metrovou skleněnou flašku. Tu nechceme. Třetinka tequilly tu ale na náš bílej ksicht a slabou španělštinu stojí stovku pesos (Za asi 120 jsme měli v Tuxtle značkovou litrovku). Na to teda taky kašlem. Když nás prodavač viděl, pokusil se nám prodat ještě něco levnějšího. Podal nám takovej platostovej kanystřík s jakousi průzračnou pálenkou, ale na to jsme teda neměli koule. Vypadalo to trochu jako domácí výroba na koleně – skrz chleba přecezenej Iron nebo něco podobnýho… Vzali jsme si teda litrový pivo a vyrazili chytit taxíka na Chichen. Bylo nám poraděno, že máme jít ke kasám už v 6, aby jsme se dostali dovnitř. jedem tam teda radši už před šestou.

Světelná šou v Chichen Itza

Na místě zjišťujeme od nějakýho chlápka, že dnes bylo představení zrušeno. Prý kvůli tomu, že je Silvestr. Výslovně jsme se na to ptali včera na kase a dneska v hotelu. To by je člověk zabil … Nikde ani taxík, poprosili jsme teda taxikáře, aby na nás počkal, než si to půjdeme ověřit ke kasám.  Nějakým manďákům už nevěříme. Problém s nedostatkem taxíků tam řešil i párek amíků s krosnama. Domluvili jsme se, že vezmeme taxíka teda spolu, že na nás počkají. Na pokladnách nám potvrdili, light show (Kukulchan noches) dnes není. Vrátili jsme se teda zpátky a začali řešit tágo. Prevít si řek 70 pesos za cestu do našeho hotelu. Z Pisté, což je jen o kousek blíž nás vzal za 30. Paní, co nás vezla Rolls-Roycem nám říkala, že jezdí i za 15. Teď ale už věděl, že jedem do hotelu a viděl, že kolem jinej taxík není. Řek si teda o 70, a aby toho nebylo málo, řek si o 70 i amíkům, který vysadil po cestě. Za bílej ksicht se tu hold platí. Nic jinýho nám nezbylo.

Kukulkan noches

Na pokladně nám ještě řekli, že večerní show je zadarmo, ale je potřeba se zaregistrovat na internetový stránce nochesdekukulkan.com nebo tak nějak. Na hotelu nám musí dát dát nějaký kód, který se na webu vyplní. Dostanou se tam teda jen zákazníci hotelů účastnících se tohohle projektu. Seznam hotelů je uvedenej na webu. Když ale prý nějaký místa zbydou, je možný přijít na místo – radši o hodinu dřív a člověk se tam taky dostane.

Po návratu na hotel jsme se šli hned podívat na web a zjistili jsme, že Dolores Alba hotel se projektu účastní. Šli jsme teda na recepci, kde nám borec řek, že je to bez šance. Že šou je dneska zrušená a že jinak je zarezervovaná na měsíce dopředu a že tam prostě místo není. Ptali jsme se, proč nám to neřek, když jsme se ho na to ptali dopoledne a říkali jsme mu, že tam chceme jít. Na to nedokázal odpovědět. Jen opakoval, že se tam prostě nedostanem a kód nám žádnej nedal. Pěkně nás naštval. Už zase nás na tomhle pitomým hotelu naštvali. Chtěli jsme si to ověřit na webu, ale bez kódu nám to zbývající počet míst prostě neukázalo. Dost možná by to počet míst neukázalo ani s ním. Ten web je na telefonu skoro nepoužitelnej a na PC to je taky slabota.

Silvestr

Říkali jsme si, jestli tu budou mít na hotelu aspoň nějakej program, když je ten Silvestr, ale ani prd. Úplně tu chcíp pes. I když už v srpnu nám booking.com říkal, že je tady posledních pár míst, tady vidíme, že hotel je poloprázdnej. Booking.com hrozně kecá, co se dostupnosti týče.

Silvestrovský večer v Chichen Itza teda trávíme poklidně před naším pokojem a popíjíme pivko, který jsme si asi o stupeň vychladili v umyvadle vodou :). Když nám došlo, dali jsme si panáka ruma v restošce a zakápli ho kolou. V deset jsem už skoro nepoužitelnej. Zívám a chce se mi spát. Terka mi to ale nedaruje a udržuje mě vzhůru. Muselo to dát práci, ale dožili jsme se půlnoci a popřáli si vše nej do roku 2015. Asi 15 minut po půlnoci upadám do bezvědomí.