Dopoledne vezeme Tomáše do centra, kde má obchodní schůzku a my se jedeme zpátky domů nasnídat. Vyzvednout ho máme až v jednu hodinu, takže máme dost času i na prozkoumání centra Anchorage. Neřekl bych, že je to úplně hezké město, ale rozhodně je zajímavé. Je tvořené na sebe kolmými ulicemi, které jsou v jednom směru číslovány a v druhém písmenkovány. Snadno se tedy orientujete podobně jako v šachách. Sice nám na první den v Anchorage dávalo zabrat vymotávat se z místní sítě jednosměrek, ale teď už nám to po týdnu řízení začíná dávat celkem smysl. Už nejsme tak nebezpeční ani sobě, ani druhým. Procházíme městem, kde jsou hodně nesourodé a spíše nemoderní budovy. Moc výškových tu nenajdete. Chvílemi to vypadá spíš jako westernové městečko. Náš cíl je opět návštěvnické centrum, kde se chceme zeptat na nějako možnosti programu v Anchorage. Cestou ale objevujeme obrovský obchod se suterény. Mají tu i překvapivě levno. Konečně vidíme něco, co se na Aljašce dá alespoň vzdáleně nazvat levným. Nemáme ale moc času, takže nakupujeme jen drobnost a vyrážíme do visitor centra, abychom vzápětí vyzvedli Tomáše. U pokladny nás překvapuje slečna, která na nás začne mluvit česky. Hold náš akcent je nepřeslechnutelný. Později zjišťujeme, že tam pracuje i jedna Slovenka a nakupuje zde ještě minimálně jeden český pár. Češi jsou hold všude. Jsme malinký národ, ale všude nás je plno.
Tomáše jsme vyzvedli, a když jsme zjistili, že máme ještě aspoň půlhodiny času, vyrazili jsme na lov suverénů. Koupili jsme s nějakou tu mikču atd. atd. Nakonec jsme tam nechali snad skoro 90 dolarů. Česká pokladní se slovy „jsme Češi, musíme si pomáhat“ nám darovala poukaz na 10% slevu a za velký nákup jsme dostali ještě Aljašský porcovací nůž. Kdybyste nevěděli z našeho blogu, jak vypadá spotřební společnost, tak přesně takhle. Chudák Tomáš, který je svým založením proti plýtvání, na nás raději čekal venku.
Následně jsme konečně vyrazili na hotel na jídlo a pak všichni společně do Anchoragské ZOO. Jestli jste si od prvního příspěvku říkali, jestli vyrazíme do ZOO i tady, tak Ano je správná odpověď. ZOO v Anchorage není příliš velká. Mají tu ale na jednom místě Hnědého medvěda Grizzlyho, černého medvěda i ledního medvěda. Většina druhů je Aljašských, jen tygři nás tu celkem překvapili. 
Udělali nám ale parádní podívanou ve formě menšího cvičného souboje.
O něco podobného se pak pokusili i medvědi grizzlyové. Tam to bylo teda ale spíš o cvičné souloži, možná až znásilnění. Nicméně jsme stejně jako zbytek přihlížejících řádně fandili. K aktu nakonec nedošlo. Nejsme si jistí, zda to bylo tím, že samička nechtěla nebo spíš tím, že to ani samička nebyla a šlo spíš o ukázku dominance… Každopádně vidět zápas takhle velkých zvířat je docela podívaná. Takovýhle roztomilý medvídek by vás rozplácl jako mouchu. Nechtěl bych se mu dostat do drápů. Nevím, zda to bylo v záchvatu fandění nebo respektu z velikosti, ale podařilo se mi z mostu, na kterém jsme stáli, upustit krytku od objektivu. To by nebylo ani tak samo o sobě vtipné, kdyby se před malou chvilkou něco podobného nepodařilo Denáli. Ta pro změnu u tygrů zahodila holinku. Oba předměty se rázem ocitly bez dozoru v oblasti s omezeným přístupem za elektrickým plotem. Místní personál se doufejme nedozvěděl, že patříme k sobě, jinak nevím, co by si o nás pomyslel. Každopádně na nás byli hodní a ještě podělovali, že jsme je zavolali a poprosili o pomoc, místo získání ztraceného předmětu svépomocí. Medvěd například prý dokáže mezi mřížemi prostrčit až půl těla a mohlo by to být pro nás velmi nebezpečné.
Další medvědi pak chrápali. Jen ti černí si maličko napravili reputaci, když se na konci našeho pobytu probrali z letargie a předvedli močení za chůze. Lední medvědi se kvůli tomu asi ani neobtěžovali vstát. Nehnuli se ani o centimetr. Zajímaví byli pak ještě losy. Los je obrovská kráva. Hlavu má ve výšce více než 2 metry. Jde z něj opravdu respekt, o parohách nemluvě. O největší show se ale staraly vydry. Jsou to neúnavné stvoření, vždy připravené ke hře. Celkově jsme si ZOO moc užili.
Navečer jsme se šli ještě s Terkou projít po okolí hotelu a zašli jsme do jedné obytné čtvrti, která vypadala přesně jak z amerického filmu. Prázdná ulice s obrovskými baráky. Před každým 2 až 4 auta a samozřejmě basketbalový koš nebo alespoň americká vlajka. Všude klid a perfektně zastřižené trávníčky. Prostě přesně jak z filmu.
Večer jsme si dali už jen výměnu fotografií a přípravu na kuťe.