Den 17.
Moc dobře jsme se nevyspali. Ráno jsem vypálil ven s prvním sluncem. Děcka byly už vzhůru. Sednul jsem si do venkovního obýváku s kafem ze sámošky a začal psát deník. Děcka mě moc nenechali, ale úspěšně jsem je ignoroval nebo odváděl jejich pozornost, tak se nakonec podařilo. Po chvíli začali vstávat ostatní. Teda spíš vycházet z domu. Jak jsme se později dozvěděli, nikdo se pořádně nevypsal. I holky taiwanský říkali, že se tam štítili na něco sáhnout, takže to nebyl jen náš pocit. Povlečení pravděpodobně nebylo ani vyprané a celkově to tam trochu smrdělo. Klika, že zrovna nepršelo. Bylo by to jak u zmoklého psa….
Cesta z Dulanu do Chenggongu
Ráno jsme si pobalili a oznámili, že další noc nezůstaneme. Holky se poptali na typy na nějaké zajímavé výlety. Byl nám doporučen Malaolou trail v Chenggongu. Z Dulanu je to ale ještě docela daleko. Strávili jsme teď docela hodně času na cestě, tak se Terce moc nechce. Nakonec ale jedem.
Už jsem myslel podle značení, že jsme na místě asi po 17ti km, ale byla to značka jenom okresu, oblasti nebo něčeho podobného. Trvalo to dalších 20. Docela hodně jsem si nadával, že jsme do toho šli. Terka byla promrzlá a strávili jsme na motorkách zase víc než hodinu. Přitom kolem Taitungu je toho zajímavého spousta.
Když jsme dorazili do Chenggongu, začali jsme hledat ubytování. Chtěli jsme něco malinko lepšího po 3 nocích na horách a jedný noci v lese. Bylo to potřeba. Byli jsme si prohlédnout 4 hotely, které mi nabídla navigace, ale ani v jednom jsme nechtěli zůstat. Podmínky byly prý celkem žalostné – ok pro přespání ale ne ok pro zotavení se :).
Ubytování Chenggong
Holky našli pak ještě nějakej hotel kousek za městem, kde by to mělo být lepší a dokonce s výhledem na oceán – samozřejmě taky dražší. Jdeme do toho. Máme za sebou dlouhou cestu a jsme unavení a naštvaní na sebe. Když ale přicházíme na ubytko, všechno se mění. Je to taková řadovka, kde máme pro sebe celou dvoupatrovou jednotku. Uvnitř je obrovský obývák, kde je součástí plentou oddělená koupelna včetně vany. Nahoře jsou 4 postele a parádní výhled na oceán. Nakonec to stálo zato. Úplně se těšíme na večer, až tu chvíli budeme. 
Zůstaneme tu dvě noci. Je všední den a tak nám dal provozovatel dokonce slevu. Platíme nějaký 3 tis NTD za noc pro 4 lidí. Není to teda ani nijak drahý ve srovnání s ostatním ubytováním na Taiwanu.
Konečně si dáváme sprchu po dvou dnech. Je to úleva… Uff… Chvilku na zotavenou a vyrážíme zpátky do města a na trek. Máme v plánu vyrazit k Duhovému vodopádu. Bohužel ale začíná trochu poprchávat. Nějak to zvládneme. Bereme deštníky.
Po obědě ještě v restauraci se holky ptají uklízečky na cestu, chvilku s ní mluví a nakonec to dopadá tak, že paní sedá na scooter a dovede nás tam. Lidi jsou tu úžasný. Dovedla nás tam, i když to bylo asi 15min cesty a poprchávalo – chudák neměla ani bundu.
Malaolou trail
Jsme na místě, vyndáváme deštníky a holkám dáváme pláštěnky. Předpověď říkala hezký počasí, takže nebyly připravené na déšť. Teď jsme najednou v deštném pralese a musíme fungovat. Necháváme motorky zaparkované na začátku a vyrážíme k vodopádu. Je to tu nádherně. Konečně je tu pořádny trek. Není moc dlouhý, ale je náročný. Vůbec to není klasický tawanský trek s chodníčkama, jak jsme čekali, ale spíš lezení a šplhání po kamenech s provazama. Jak prší, je mokro a všechno hrozně klouže, což dělá z náročnější procházky slušný adrenalin. Kate to po chvilce vzdává s tím, že s jejíma botama je to dost nebezpečné a počká na nás, než se vrátíme. My ostatní se rozhodujeme pokračovat.
Cesta je opravdu nádherná. Jdeme podél koryta řeky a po chvíli ho musíme dokonce nějak přelézt. Jediná možnost je přeskákat po kluzkých kamenech. Pořád větší a větší adrenalin. Nikdo se nechce namočit přestože jsme už celkem mokrý od deště. Deštníky byly totiž v tomhle terénu utopie a vydržely tak 2 minuty a v pláštěnce se díky vlhkosti zase nedalo vydržet. Z venčí jsme mokrý od deště a zevnitř od potu. Řeku jsme nějak přelezli a pokračujeme. Za chvilku nás značená stezka táhne přes řeku znovu. Tentokrát je to ještě nebezpečnější. Terka si radši sundává boty a jde to rovnou vodou. Já a Grace přeskákáváme po kamenech. Takhle nás stezka donutí přeskákat ještě dvakrát. Začínáme mít strach, aby nás na cestě nezastihla tma. Radši pozorujeme hodiny a necháváme si aspoň hodinu a půl na návrat. Co se týče vzdálenosti, není to dlouhej trek. Není to ale ani jeden kilometr/hodina, jak tvrdí návěští. Všude jsou malé vodopádky a tyrkysová jezírka. Společně s ubrečeným deštným pralesem a mraky to tvoří jedinečnou atmosféru.
Za chvili potkáváme francouzský pár, který jsme potkali už na začátku treku. Ptáme se, jak dlouho to je na konec cesty. Říkají asi tak 10-20min. To je v našem případě tak 20-30 :). Prý je to dál ještě víc kluzké a strmé.
Jsou to ještě větší borci než my. Nemají žádný dopravní prostředek, všechny věci mají někde dole ve vesnici a nemají se tam jak dostat. Někdo je sem hodil autem. Ani ještě nevědí, kde budou dnes spát. To zbývá tak hodina a půl světla a dolů do města by to bylo pěšky tak na 2-3hod. Spoléhají na to, že je někdo hodí. Taiwanci jsou úžasní a starostliví lidé-taky si toho všimli….
My se rozhodujeme ještě pár minut pokračovat v cestě k vodopádu. Po chvíli docházíme k dalšímu brodu. Ten už ale jen tak nepřeskáčeme a dělat cestu z kamenů nemá smysl, protože je tu hloubka. V suchu by se to přeskákalo v pohodě. S tím, jak každý kámen klouže, je to ale příliš velký risk. Rozhodujeme se vrátit, aniž bysme došli k vodopádu, i když ho máme na dosah. Nikomu to ale nevadí. Cílem byla cesta a ta je tu náročná a nádherná. Malaolou trail můžu jen doporučit.
Cesta zpátky jde mnohem rychleji a za chvilku nabíráme i Kate, která na nás čekala po cestě. Za další chvíli se dostáváme k našim upršeným motorkám. Cesta je dost kluzká, tak aspoň přes ty nejprudší úseky jede na scooteru jen jeden a druhý jde pro jistotu pěšky. Pak už všichni 4 nasedáme na 2 scootery a jedeme si do Chenggongu koupit večeři. Na motorce to pěkně fouká a my jsme mokrý. Hrozně se už těšíme n naše super ubytko. Holky vygooglili nějakou restauraci na mořské plody a tak se tam zastavujeme a necháváme si naložit jídlo snad za 1300 do krabiček domu. Tak se stavujeme v sámošce a kupujem si něco k snídani a pivko na večer. Konečně už míříme domů. Chvilku díky navigaci trochu bloudíme, ale po chvíli nalézáme směr a pomalu v dešti míříme domů.
Hurá, konečně teplá sprcha a suché oblečení. Dáváme si krevety, jikry, ústřice, nudle, chobotnice a kdo ví, co ještě. Všechno jsme to sežrali. Konečně máme taky trochu čas pokecat u pivka. Je to fajn večer. Máme sice výhled na moře, ale není moc vidět. Snad to ráno bude lepší. Uvidíme. Byl to fajn den nakonec. Jdeme se konečně po 4 nocích pohodlně vyspat a moc se na to těšíme.