Cestopisník

Den XXX. – 9.1.2015

Ráno jsme vstávali radši dřív, aby jsme v případě, že pro nás nebudou mít ani ráno pokoj s koupelnou na pokoji, mohli jít shánět jiný ubytko než se budeme muset ve 12 vystěhovat. Vyrazili jsme na snídani. Tu mají v Mexico City Hostel opravdu vynikající. Následovala ještě menší zkušenost se společnýma umývárkama a záchodama. Tady jsme si uvědomili, že na tohle jsme buď už trochu starý, nebo že to už nemáme úplně zapotřebí. Přeci jen když má člověk zrovna menší problémy s trávením, uvítal by klídek a čistou mísu. Přestože tady na hostelu je čistota na super úrovni, v tom množství lidí se nedaří udržet vše úplně čisté. To je znát zvlášť na těch záchodech.  Už to nebudu rozebírat, ale asi si to dokážete představit… 🙂

Ubytování v Mexico City

Vyrazili jsme po okolí lovit nějaký rozumný ubytování. V prvním (doporučovaným průvodcem) se nám skoro vysmáli, že bez rezervace ani náhodou. V dalším chtěli na noc asi 850 pesos, což nám přišlo už trochu dost. Hotel pravda vypadal luxusně, takže by to možná zato stálo. Třeba se tam ještě vrátíme. V dalším by volno měli, ale museli by jsme počkat do dvou hodin odpolko, abychom se na pokoj vůbec mohli podívat. Pak jsme prošli přes Zócalo na druhou stranu a začali lovit tam. První hotel byl super levnej – asi 370 pesos na noc. Hotel měl už nejlepší za sebou, ale vypadal, že dřív bejval dost dobrej. Velkej pokoj byl fajn, ale koupelna moc čistá nebyla a v umyvade byl nějakej bordel – jasnej signál utýct. Byla to škoda, protože interiér hotelu byl sice staromódní, ale okázalej. Kdyby nešetřili na elektrice, tak by nemusel být ani tak ponurej. Borci na recepci taky nevypadali úplně důvěryhodně a nepotkali jsme nikoho, kdo by tam bydlel. Řekli jsme jim, že si to necháme ještě projít hlavou. Hotel se jmenoval tuším Hotel Monte Carlo. Jen kousek za ním  byl jeden hotel doporučovanej průvodcem. Jmenuje se Hotel Isabel. Pokoj, který nám nabídli, byl asi za 470 pesos a byl úplně na střeše odkud byl slušnej výhled na okolní domy a jejich propadlé neudržované střechy. Co dole vypadá ok, to nahoře má často míst střechy jen plachtu, nebo tam roste z betonu tráva a další roští.

Už jsme byli unavená z hledání, tak jsme na pokoj kývli i přesto, že nebyl úplně super top. Takovej průměr na první pohled. Kolem jsme ale viděli dost lidí, tak nás to uklidnilo, že kdyby to bylo na prd, tak tu asi nejsou. Dost možná tu jsou ale taky jen díky tomu, že je hotel v průvodci….

Vracíme se zpátky do Mexico City hostel. Máme už jen 3/4 hodiny na to, aby jsme tam došli (15min), zabalili se a odhlásili. Všechno zvládáme v čas a ještě naplno využíváme místního pohostinství. Internet je samozřejmostí, záchod už skoro taky, navíc si ještě zalejváme nudlovou polívku, kterou sebou taháme už víc než dva tejdny a kterou jsme mysleli, že už si snad dotáhneme až domů. Nakonec bereme krosny a přenášíme je do nového ubytka Hotelu Isabel.

Konečně píšeme Césarovi (kamarád, kterého jsme poprvé potkali na Kaňonu El Sumidero a pak ještě v Krisobalu a Palenqe). Byli jsme s ním domluvený, že mu dáme vědět až dorazíme do Mexico City a že se uvidíme. Po SMS se domlouváme, že nás vyzvedne v 6 na hotelu. Z předchozí noci jsme unavený a tak se jdeme natáhnout. Odpočíváme a mrzneme až do patý. Pak se rozhodujeme, že se ještě půjdeme chvilku aspoň projít, než pro nás dorazí César. Bohužel se nám oboum zase trochu vrací zažívací potíže a tak nám trvá skoro hodinu, než se vůbec vypravíme. Nakonec to vyšlo asi na 10min času za který jsme stihli opravdu jen obejít blok s naším domem. César na nás už čekal u recepce.

S průvodcem po Mexico City

César žije v Mexico City, má doktorát z historie a dokonce tu i dělal průvodce. Znalostí má tedy víc než dost a my jsme vděčný, že nás chce provést po okolí.

Oproti prvním dnům v Mexiku už nejsme tak vyděšený z každýho prdu a víme, že v Mexiku je bezpečno. O Mexico City si ale pořád trochu myslíme, že je to tu trošku horší. César nás ujišťuje, že je to opravdu bezpečné město. Že v noci na ulici můžete potkat spousty lidí a nikdo se nebojí. Musím uznat, že je to pravda. Kromě jedný rvačky, kterou jsme viděli u nás za barákem, než přišel César, jsme skutečně nikde neviděli ani náznak nebezpečí. Lidi jsou normálně v ulicích a nikdo se nebojí. Jediný, co je rozdíl oproti Čechám, je spousta policajtů v ulicích. Na každý křižovatce jsou dopraváci, který suplujou semafory a pískaj na píšťalky jak trefený. I dalších policajtu je všude spousta. Všechny auta mají nepřetržitě zapnutý majáček se stroboskopy, takže policejní auto prostě nepřehlídnete.

Zajímavosti o Mexico City

Vyrážíme pěšky po okolí. César nám ukazuje koloniální architekturu a ke každému baráku nám něco řekne. U některých je třeba vidět, že jsou stavěný z cihel sopečného původu. Černý materiál je plný bublinek a je jasně vidět, že se jedná o zchladlou lávu. Kolem Mexico City jsou sopky a kolem dokola hory. To je taky důvod, proč je ve městě špatné ovzduší. Není kudy by smog odvál a drží se v údolí. Za poslední roky se to ale prý moc zlepšilo a já musím uznat, že to se vzduchem tady není žádná pohroma. Je ale pravda, že jsme tu v zimních měsících a nevíme, jak to vypadá jinde. Po městě se prohání spousta kol, což má taky dobrý vliv na ovzduší. Kola se dají kdekoliv půjčit a jinde do stojanu vrátit. To je tu také prý relativně novinka. Hodně lidí to využívá a zdá se, že pohled na cyklisty je tu dobrý. Cestou si kupujeme obrovský džus z míchaného ovoce. Ty tu mají výborné. Občas se trochu podivujeme, proč jsou některé budovy trochu nakřivo. Je to tím, že Mexico City je vybudováno na místě, kde kdysi bývalo jezero. Všechno se tak kakždý rok propadá o nějaký ten centimetr a ne vždy úplně rovnoměrně. Některé kostely a budovy jsou tak šikmější než šikmá věž v Pizze. Řeší to tak, že vykopou základy, zalejou je do betonu tak, že cele základy jsou jeden velký betonovvý blok. Ten se pak propadá rovnoměrně a budova se dál nenaklání. Dokonalé, že? 🙂

Občas vidíme nějaké budovy pobořené a jednou nás dokonce César upozorňuje na jeden historický barák, kde si na druhý pohled všímáme, že se jedná jen o čelní stěnu. César nám hned vysvětluje, že v roce 85 postihlo Mexico City obrovské zemětřesení a na městě je to dodnes znát. V tomhle případě se z krásného baráku podařila dochovat jen čelní stěna zezadu vyztužená železnou konstrukcí. Hned za ní je parkoviště. Takových parkovišť je tu poměrně dost. Jsou také následkem zemětřesení z roku 85. Spadlé budovy se prostě znovu už nepostavili. Na druhou stranu to poměrně dobře řeší parkování v centru města. Co by za to třeba Praha dala …

Pokračujeme dál a jdeme se podívat do Palacio de Bellas Artes, kde je bohužel zavřeno. César nám ale v okolí ještě doporučuje několik daších budov a muzeí, kam určitě musíme jít, až sem opět půjdeme. Tady před Palacio de Bellas Artes je prý tradiční setkávací místo. To je dost dobře vidět. Všude je spousta lidí a i přesto, že je dávno tma, tak se tu fotí slečny v šatičkách. Pravděpodobně „uvádění do společnosti“.  Všude kolem je i dost exotů, najdou se tu pořádný pravý pankáči, emocuci a další zvláštnosti. Všichni jsou ale tak nějak společně v pohodě a užívají si krásného místa. Hned vedle je parčík s fontánama,  kde je i po setmění pořád spousty lidí. Popocházíme dál směrem hlavní třída   Paseo de la reforma. Cestou procházíme okolní uličky, čínskou čtvrť i čtvrť ulicí pojmenovaných po různých zemích. Dozvídáme se od Césara, že v Mexico City je dokonce ulice Tomáše Garyka Masaryka. Prý je to vyhlášená ulice – snad nejluxusnější. Že prý, když někdo řekne, že byl v klubu v Masarykově ulici, tak už to něco znamená. Asi tím měl na mysli celebrity, zazobance, možná kvalitní zábavu a tak. Každopádně jsme potěšeni. Už tak je s podivem, že v Mexiku snad každý s kým jsme se bavili, Českou Republiku zná. Občas to teda trochu míchají s Československem, ale i tak je to úctyhodná znalost. Jednou, a to nekecám, se nám v Meridě stalo, že Terku nějakej prodejce na první odhad tipnul na Česku. Jako Němce nás tipujou dost často. Kdo z Vás například zná názvy Mexických států? No a oni znají i pidi evropskou zemičku.  Klobouk dolů.

Dál nás César bere na večeři do jeho oblíbené restaurace v jednom obchodním centru. My si radši dali jen polívku – ta byla opravdu vynikající. Dál jsme se bavili o politice v Mexiku. Obyvatelé jsou tu hodně zklamaní z místního prezidenta, který když kandidoval, sliboval zajistit větší bezpečnost a potlačit korupci. Při posledním skandále, když tu zabili tuším v září 30 studentů, tak se ani neobtěžoval moc reagovat. I způsob jak přišel k moci, je prý při nejmenším trošku podivný. Jeho bývalá manželka umřela za podivných okolností na epileptický záchvat. Zajímavé ale je, že následně pak umřeli i všichni její bodyguardi. Následně přišel s novou přítelkyní později manželkou – v televizi velmi populární herečkou – díky podpoře televize se pravděpodobně dostal i do úřadu. Prezidentova obliba momentálně výrazně poklesla a po celém Mexiku jsou proti němu vedené protesty. César to například přirovnával k aktuálním incidentům, kdy ve Francii teroristy po vraždě 12 lidi postříleli a zpacifikovali do několika hodin. 30 mrtvých studentů spojovaných se starostou Cancúnu tuším nemá do dneška ani náznak rozhřešení nebo zájmu vlády…

César nám ukázal při jídle i pár fotek včetně jeho mámy – zajímavé je, že jí je přes 70 ale vypadá na 50. Ještě zajímavější je, že nežije moc zdravý životem. Zdravá strava nepřichází v úvahu a v podstatě nepije ani vodu. Pije jen Coca Colu. Mexiko je prý vůbec největší konzument CocaColy na světě. Následně se to podepisuje i na obezitě místních obyvatel. Málo kdy vidíte někoho s dobrou postavou….

Ptáme se Césara i na cenu benzínu – je to poměrně dobrý ukazatel cenové hladiny. Benzín tu stojí asi 14 pesos za litr. Zajímavé je, že stojí všude stejně a to díky tomu, že před lety byl v Mexiku zestátněn veškerý obchod s ropou a benzínem. Do dneška mají tento den Mexičani svátek. Po celém Mexiku tak potkáte benzinky jen státní značky Pemex. Přijmy z ropného byznysu dělají celou jednu třetinu příjmů Mexika. Na druhou stranu není Mexiko na tomto příjmu úplně závisle, takže se současným výkyvem ceny ropy o 50 procent dolů jsou celkem v pohodě a nijak významně je to neovlivňuje. Nejvíc ropu exportují překvapivě do USA.

Trochu jsme zabrousili i na téma kouření ve veřejných prostorech. V Mexiku se v podstatě nikde uvnitř nesmí kouřit. Tím že César bydlel roky i v Belgii, mluvil i o tom, že i v Belgii, jako v jedné z posledních zemí se zakázalo kouřit v restauracích a dalších prostorech. Byl strašně překvapenej, že v Čechách tenhle zákon ještě neprošel, když už je to všude samozřejmostí. V Mexiku to prý prošlo hladce i ve společnosti. Nikdo s tím neměl žádný problém. Dokonce i daň na fastfood a sladké limonády se tu podařila zavíst a dobře funguje. V tomhle ohledu jsme v Čechách sto let za opicema. Naši politici k tomu nějak nemohou nebo nechtějí dostat odvahu.

Po jídle jsme se šli podívat ještě dál po městě. Já měl ještě po polívce hlad tak jsme se stavili v Mekáči. César nám pověděl, že pracoval přímo v museu místní uznávané malířky Frídy Kahlo , kam se taky chceme podívat. Dokonce tam prý viděl Selmu Hayek, která ji ztvárnila ve filmu. Vyrazili jsme dál. Kromě různých zajímavých míst jako je obchod s knihama spojený s kavárnou nás zatáh do teplý čtvrti. Ta byla zajímavá hlavně tím, že to tam opravdu žilo. Všude bylo spousta lidí, narvaný putyky, muzika atd… Pár metrů za už byl zase klid – bylo to hodně zajímavý. Pokračovali jsme ještě do vedlejší čtvrtě Mexico City, který byla za jednou hlavní silnicí. Najednou stih a všechno vypadalo jinak – hodně zajímavé. César nás tam zatáh do jedný putyky, kde jsme si dali mescal a agavéro. Ještě jsme trochu pokecali, pokoukali na ostatní stoly, jak tam místní hrají zde oblíbené domino a nakonec už táhlo skoro na půlnoc. Vyrazili jsme teda směr metro. César nám ukázal, jak to tam funguje a odvez nás zase zpátky na hotel. Byl to hodně zajímavý večer plný objevných informací.  Hodně jsme se toho dozvěděli a večer si užili.

Hotel Isabel – Mexico City

Za celej večer jsme pěkně vymrzli a na hotelu nás nečekalo nic lepšího. Samozřejmě tu nikde nemají topení, a když teploty klesnou dolů, hold se to musí nějak přežít. Na hotelu Isabel nás čekalo ještě nemilé překvapení v podobě tak nějak jen vlahé vody ještě rozstříknuté takovým způsobem, že na kůži dopadala už skoro studená. Povlečení bylo prané snad už tisíckrát a tak se sem tam našla i nějaká díra. Moc se nám do těch dek nechtělo. Naštěstí to nesmrdělo – povlečení bylo vypráno. I tak tu ale musí člověk spát v dalších dekách, který už povlečený nejsou. Hold místní systém. Kosa je tu pořádná, tak snad do rána nezmrzneme. Dobrou.