Cestopisník

Den XXIII. 2.1.2015

Pěkně jsme se vyspali do růžova, zašli na snídani-stejnou jako každý den a ještě si šli užít místního bazénu, než se budeme muset checkoutovat. U bazénu ty bydlí leguán. Chodíme ho pozorovat skoro každej den. Vždycky si vyleze na skalku a čumí :). On toho jinak moc nedělá. Občas výjimečně něco olízne … Terka si dává v restošce džus, ale mají jen jeden druh – ananasovej do piňakolády a jen z krabice. Trošku škoda když máme každý ráno k snídani ovoce včetně ananasu. Asi by to nebylo tak náročný hodit ovoce do mixéru.

Pořádně jsme se vyčvachtali v „přírodním“ bazénu – středobodu vesmírné energie. Najednou koukáme, že u silnice stojej dva zahraňáci, který jsme potkali už na Silvestra, když jsme se okoušeli dostat na světelnou show. Zamávali jsme na sebe a to bylo všechno. Máme na ně nějaký štěstí-už jsme je včera viděli i z taxíku cestou do Pisté, jak lovili nějakej odvoz do civilizace.

Po koupačce jsme si sbalili a sbohem Dolores Alba. Vrátili jsme klíče a postavili se k silnici. Včera jsme si zjistili, jak jezděj autobusy do Meridy a že si ho můžem stopnout kdekoliv. Jízdní řády se tu moc nedodržujou, hlavně co se druhých tříd týče. Stojíme teda u silnice 20 minut a jak magoři máváme na projíždějící autobusy. Je jich tady požehnaně. Často se stává, že nám zabrzděj, zablikaj a pak uhnou na cenoty přes silnici :). My víme, jak má autobus vypadat-alespoň přibližně – z dálky se to ale špatně rozeznává. Nakonec jede konečně ten správnej autobus do Meridy. Máváme na něj zase jak prdlý a řidič nám mává zpátky. Bohužel ale nezastavuje. Byl narvanej :(…  Musíme teda ulovit něco jinýho do Pisté a tam to zkusit za hodinu znova na zastávce. Za chvilku chytáme taxíka. Chce po nás zase 70 pesos. Ukecáváme ho na 50. Nerad, ale bere nás i za pade.

Autobus z Chichen Itza – Piste do Meridy

V Pisté jdeme koupit lístek do autobusový stance Oriente. Sice na stěně mají odjezdy autobusů do Meridy pravidelně každou hodinu ve čtvrt, pán nám ale říká trochu jiný časy. Prostě si zavolá, zjistí kde je autobus a podle toho to odhadne. První jede za 20 minut. Je ale už poledne, tak pojedem až dalším za hodinu a dojdem si mezi tím na oběd do restošky, kde tak dobře a levně vařej.

Objednáváme si placičky s masem a hovězí steak. Dneska to ale nějak trvá. Už se bojíme, aby jsme stihli autobus do Meridy. První jídlo nám donesou placky s masem. Dlabeme je rukama na půl a čekáme na další jídlo. Konečně ho přinášejí a my máme 15 minut na jídlo a přesun na zastávku. Ještě se u toho střídáme na záchodech a platíme. Jídlo vynikající, záchody přes silnici v nějakým baráku a krosny všude kolem nás – klasika. Konečně jsme dojedli a máme 5 minut na 200 metrů chůze. Autobus ale nikde. Cekáme asi 15 minut a furt nic. Jen jsme si všimnuli, že vedle nás stojí ten pár, se kterým se tu pravidelně potkáváme.  Po chvilce rozpaků se pozdravíme jdou k nám.

 Pokec s Finama

Zjišťujeme, že jsou to Finové a mají stejně jako my namířeno do Meridy. Docela dobrá náhoda. Taky zjišťujeme, že se jim včera podařilo jít na světelnou show v Chichen Itza.  My to včera taky měli v plánu i přesto, že nám říkal idiot na recepci, že je to beznadějný. Nakonec jsme se ale v Pisté najedli a bylo už celkem pozdě. My už se s tím nechtěli dál stresovat a tak jsme se na to vykašlali a jeli rovnou zpátky na hotel. Oni oproti nám i bez rezervace na světelnou šou šli (Kukulkan noches/light show) a v pohodě se dostali. Prý to bylo moc fajn. Recepční v Dolores Alba je fakt pěknej ignorant. V podstatě jen díky takovýmuhle přístupu personálu se nám tam nelíbilo a ten hotel bych nedoporučil. Vtipný bylo, že Finové měli dokonce stejnej zážitek s bufetem, kde jsme včera jedli. Jedli na stejným místě a úplně stejně byli zaskočený cenou jako my … že by náhoda? :).

Autobus pořád nikde. Prokecali jsme tam asi hodinu než přijel další autobus do Meridy. Nahrnulo se do něj v podstatě celý nástupiště.  Díky tomu, že jsme měli krosny, tak jsme nastupovali jako jedni z posledních a šance na to, že bychom si mohli sednout byla spíš komická. Autobus byl narvanej už předtím. Krosny jsme si hodili sami do spodu autobusu. Bohužel se mi ale úložnej prostor nedařilo zavřít. Museli jsme povolat řidiče. Ten do toho párkrát kopnul a taky nic. Nakonec se mu to podařilo nějak domlátit a my mohli započíst naše dvouhodinové stání v přeplněné uličce autobusu. No, zažili jsme už horší. Tady aspoň nevlajeme ze dveří jako na Srí Lance. V autobuse si všímáme dvou Čechů, který jsme už zaslechli na hotelu. Nijak jsme se s nima ale nebavili. Oni ani asi nepostřehli, že jsme Češi a my neměli potřebu se seznámit. V Mexiku to byli vlastně první Češi, který jsme potkali od Mexico City.

Cesta rychle ubíhala a za dvě hodinky jsme byli v Meridě. Klika, že mám Offline GPS navigaci v telefonu, protože jsme aspoň zjistili, kde jsme, kdy vystoupit a kudy jít do centra. Vzali jsme sebou i finský kamarády. Rozdělili jsme se až v centru. Oni měli rezervaci v nějakým hostelu a my chtěli najít nějaký bydlení blíž centru. Domluvili jsme se na večer, že zajdem někam na večeři nebo pivko.

Ubytování v Meridě

Od náměstí jsme šli na slepo a sem tam zkusili nějakej hotel. Někde to bylo drahý, někde levnější, stejně tak s čistotou. Vzali jsme v podstatě druhej hotel, do kterýho jsme se byli podívat na pokoj. Hotel se jmenuje Santa Lucia a stojí 540 pesos na noc za pokoj pro dva s vlastní koupelnou. Jako bonus mají i bazén. Hotel se nachází asi 3 bloky od náměstí kousek od kostela na 55. ulici mezi 60. a 62. Všechny ulice jsou tu číslovaný a centrum Meridy je na 60. a 61. ulici.

Když jsem vyplňoval vstupní informace, přišel nějakej chlápek a podivně mi čuměl pod ruku. Trochu jsme se o něm s Terkou ne úplně vybíravým způsobem pobavili a on nás pak šokoval, když na jednu mojí větu Terce odpověděl česky, že nečumí,  jen se zajímá – něco v tom smyslu. Vzal to ale s humorem. Celou dobu nic a najednou druhý Češi. Chvilku jsme pokecali a oni se tu taky ubytovali. Bydlí přes chodbu od nás. Mají toho už nacestováno hodně – právě přijeli z Belize, kterou si moc chválili.

Trochu se vzpamatováváme z cesty, konečně si dáváme vytouženou sprchu a vyrážíme ven. Rande s Finama máme  až v 8, tak máme hoďku čas. Chtěli se sejít v docela luxusní restošce, tak se snažíme ještě ulovit nějaký jídlo dopředu aby jsme neutratili majlant 🙂 – klasický Češi :-D. Není moc času, spíš se procházíme po okolí a obdivujeme koloniální architekturu. Španělé to tady při svojí vražedný krasojízdě vzali celkem zkratkou. Aby nemuseli těžit kámen na svoje stavby a kostely, tak prostě rozebrali staletí starý májský pyramidy. Takže vlastně koukáte na evropskou koloniální architekturu postavenou z pyramid ze 6týho století (2 v jednom). V Seven eleven si dáváme párek v rohlíku a už vyrážíme do podniku Amarro. Dorážíme pět minut s předstihem a Finové tam už čekají. Konečně někdo se smyslem pro dochvilnost :-D. Sdělují nám, že na náměstí je právě představení mayské hry, o který jsem už psal dřív. Hřiště bylo v Chichen Itza a hráli tam otroci o přežití. Hraje se s míčem a smí se jej dotknout jen bokama. Představení na náměstí jsme si všimli už předtím, ale nic se tam nedělo. Začátek byl totiž až v 8. Dorazili jsme tam a po dlouhých kecech ve španělštině a mayštině kterým jsem bohužel nerozuměl se konečně začalo. Představení kapitánů, pravidla, vyjádření respektu a zatroubení na mušle. Hráči hrají v původních indiánských hábitech. Jsou pomalovaní a na hlavách mají různě zdobené klobouky a masky … peří, atd…. Bylo to docela zajímavé, protože jsme si to dřív nedokázali moc představit. Teď už trochu chápem, ale stejně nechápem. Mají vyznačené hřiště, a když se zahraje do autu, tak se znovu vhazuje míč do hry RUKOU. Jinak si jen tak pinkaj proti sobě zadkama.  Pořád ale nechápeme, jak dokázali dostat míč do kruhu ve výši několika metrů. Tady na náměstí ho měli sotva v metru a půl a nepodařilo se jim to ani jednou – teda za těch 20 min, co jsme tam byli, než nás to omrzelo.

Následně jsme poprvé vyrazili do restaurace v Meridě. Amarro byla moc hezká a dokonce tam byla živá hudba – chlápek se španělkou – byl moc dobrej. S Terkou jsme si objednali jen polívku, salát a mochíto/micheladu. Vrchní si z nás nejdřív dělal srandu ať si toho dáme víc. Když ale viděl, že z nás nic víc nekápne, začal se chovat trochu nepříjemně. Nebo aspoň teda já moc nemusím, když Vám vrchní hází s nádobím po stole a odnáší nedopitý pití. Možná jen rozdíl kultur. Zajímavý je, že se nám to stává jen v lepších restauracích – asi nemají rádi vandráky s batohem :-D.

Jídlo bylo každopádně vynikající a mochíto taky. Fini si toho dali víc. Už byli pěkně hladoví. Konečně jsme se představili 🙂 Zjistili jsme, že už toho mají nacestováno opravdu hodně. Emma už cestovala i rok v kuse a to samé teď dělá on.  Prý je to tam při studiích běžné. Hodně lidí si bere rok volna, aby procestovali svět. S finskýma cenama je pro ně všude levno. Oba studují medicínu a to se podržte – bydlí v Tampere, kde jsem půl roku bydlel. Hned bylo o čem povídat. Po jídle jsme ještě vyrazili na drink. Všichni jsme si dali pivko – teda dvě pivka byli udělaný jako michelada. I přes Terčino doporučení jim to moc nechutnalo. Kecali jsme a to pivko cucali až do půl dvanáctý. Restoška už pomalu zavírala, tak jsme zaplatili a šli domů. Byl to fajn večer.