Cestopisník

Den XI.

Ráno jsme museli vstávat hodně brzo. Z cestovky pro nás měli přijet na pátou a tak jsme vstávali ve 3/4 na 4 ráno. Rychle jsme sbalili a vyšlo nám to akorát na pátou. Konečně opouštíme mrazivej San Christobal a studenej hotel Cielo Nuevo. Bylo to tu pěkný, ale už se těšíme ze zimy pryč na Agua Azul a teplejší Palenque.

Překvapili nás, že z cestovky pro nás přijeli relativně na čas a ještě víc tím, že dodávka byla už plná. Místa byly už jenom úplně vzadu. Zalezli jsme teda tam a říkali si, že by nám mohla zůstat zadní 4ka. Už po pár metrech nám ale došlo, že vzadu to hází úplně nejvíc a není to nejpohodlnější místo. Terku jsme teda posadili o jedno místo dopředu a já si sed za ní na zadní čtyřku. Vypadalo to tam, že to nebude tak házet. Pak jsme zastavili ještě u hotelu a nabrali další 2 zahraňáky. Aspoň nebudeme v autě cizinci sami.

Cesta ze San Christobal na Agua Azul

Trip do Palenque přes Agua Azul,  kterej jsme si koupili u cestovky nás stál 400 pesos a obsahoval výlet na Agua Azul,  Misol-Ha a na pyramidy v Palenque. Tenhle výlet funguje tak, že vás vezou přibližně 6 hodin tam a 6 zase zpátky, takže návrat do San Christobal je někdy v 10:30 večer. My je ale využijeme jen jako transport a zůstaneme pak v Palenque. Cena se ale bohužel pro nás tím nemění.

Cesta po silnici ze San Christobal na Agua Azul

Musím konstatovat, že jsem si začal vážit českých silnic a našich silničářů. Není to úplně standard, jak máme v Čechách kvalitní a rozvitou silniční síť. Tady v Mexiku jsou dálnice první třídy placený – ty jsou ok, pak dálnice druhý třídy, ty jsou neplacený a děravý a zbytek je asi peklo. Po čem jsme jeli my, to netuším, ale byl to masakr. Nehledě na to, že na silnici jsou často díry, že by se do nich vešlo prase střední velikosti, tak místní silniční kultura je děsná. Značky jsou tu jen výjimečně a tak jedinej signál ke zpomalení vozidla  je retardér. Díky tomu jsou tyhle retardovaný patníky na každých 50 ti až 200 metrech. Nedělám si srandu, ale bylo to celou cestu. Ze San Christobalu do Palenque je to asi 6 hodin cesty, ale jen díky tomu, že celou cestu jedete průměrnou rychlostí asi 30 km/h. Ty retardéry nejsou nijak mírný. Když to řidič  přejede bejvá to fakt pecka. Často to bejvá velká trubka zalitá do silnice nebo jen betonovej násep. Někde jich je i několik za sebou. Více méně jsou u každýho baráku po cestě.  Celý asi tak 4 hodiny, než dojedete k první zastávce (Agua Azul) tak jedete stylem. Brzda, hop, hop, plyn na plnej kotel, 5-10 sekund a zase brzda. Podle mě to teda není jen nešetrný k zádům, ale i k životnímu prostředí, k autům a i ke spotřebě. Je to horší, než kdyby člověk jezdil 4 hodiny bezcílně centrem města po vesnický silnici desátý třídy. No prostě děs. Po první asi hodině a půl člověk docela otupí a začne ho to zase štvát asi po třetí hodině cesty a 20tý ráně do hlavy o okýnko.  Možná to normálně není tak hrozný, ale tím, že jsme jeli úplně vzadu v malý dodávce, tak jsme dostaly pěkně zabrat. Spolucestující Mexičani vypadali úplně v pohodě. Pospávali a hlavičky jim lítaly sem a tam :-D. štval mě jen borec vepředu, kterej použil mojí krosnu jako odkládací stolek pro svoje nohy. No ale budiž, asi věc kultury.

Nádherný výhledy

Všechnu tuhle hrůzu nám ale plně vynahrazovaly výhledy, který jsme měli cestou úplně nádherný. Vyjížděli jsme z nějakých 2200 m.n.m. v San Christobal a sjížděli jsme do 200m.n.m  Palenque.   Cesta vedla přes hory i údolíma. Začalo to nádherným východem slunce a pokračovalo krásným výhledem na okolní skoro džungli – resp. na okolní kopce a údolí, ve kterých se plazily mraky. Moc jsem toho bohužel nenafotil. Přes zadejchaný skla a střídavý porost vedle silnice to moc nešlo. Byla to ale nádhera. Povídal jsem si, že tahle cesta by musela bejt nádherná na motorce. Stavěl bych na každým retardéru a ufotil bych se k smrti :).

Kolem osmý nám řidič zastavil na snídani. Byla tostředně velká restoška s velkým parkovištěm, kam postupně dorazilo asi dalších 20 aut stejný cestovní kanceláře. Sedli jsme si k jednomu stolu k dalším zahraňákům,  co s náma jeli. Chvilku jsme koumali, jestli máme snídani v ceně. Oni se šli zeptat a zjistili, že ne. Je to samoobsluha za 80 pesos na hlavu. Vzhledem k mým nedávným potížím bych si stejně dal jen čaj, tak jsme si sedli na lavičku na parkoviště a vytasili banány se suchárkama. Dalších asi 15 minut jsme neměli co dělat, tak jsme se šli malinko protáhnout po okolí.

Další poznatky o řízení auta v Mexiku

Zjistili jsme, že je celkem standard, že auta tu mají tak smyté SPZky, že na nich černá barva už skoro není a jsou čitelný tak max. ze 2 metrů. Některý dodávky je pro jistotu nemaj vůbec. Tady to asi moc nehrotěj. Mimo město dopravního policajta skoro nepotkáte a v městě taky zřídka. Navíc při problémech, který má Mexiko s drogovejma kartelama, tak silnice asi až tak důležitý pro ně nejsou.(Jiných policajtů a vojáků je vidět dost – většinou se samopalem, kulometem nebo aspoň brokovnicí).  Zdá se nám, že silniční pravidla v podstatě neexistují. Značky vedle silnic téměř nejsou. Za celou cestu jsem viděl jen 2x značku „pozor retardér“ a jednou „CURVA PELIGROSO“.

Po snídani zase vyrážíme na cestu plnou nádherných výhledů vtloukaných nám do hlavy/zadku retardovanýma patníkama.

Agua Azul

Konečně dorážíme na Agua Azul. Náš řidič nám dává hodinu a půl rozchod.

Agua Azul je naprosto fenomenální kaskádovitej vodopád. Určitě jeden z nejhezčích, který jsem kdy v životě viděl. Je to vážně jako v pohádce.

Vylezli jsme z dodávky a hned běželi k řece. Zaujalo nás to tak, že jsme ani nešli na záchod. Hned jsem pořídil první fotky. Až pak jsme si všimli, že nahoru proti proudu řeky vede cesta lemovaná různýma obchůdkama. Pochodovali jsme teda dál a zjistili že Agua Azul je hezčí a hezčí. Až nahoře se dalo dokonce koupat. Žlutýma lanama měli vyznačeno, kam až se dá jít, aniž by se člověk dostal do zrádnýho proudu. My měli ale jen hodinku a půl – ta se ukázala být zatraceně krátká. Oblast Agua Azul není velká, ale dalo by se tu strávit spoustu času.

Cestou dolů jsme koukali, co maj v obchůdcích.  Většinou klasický cetky pro turisty a džusy z vymačkanýho ovoce. Já si dal pěkně za 20pesos kokosáka s brčkem. Paní se ještě usmála a zeptala, jestli do něj chci i vodku. Radši jsem odmítnul 🙂 i když bych si ji asi normálně i dal :)..

U auta jsme byli nakonec první – i když jsme si mysleli, že běžíme na poslední chvíli. Všichni ale dorazili hned po nás. Říkali jsme si, že Mexičani jsou asi dochvilnej národ. Loučíme se s Agua Azul a pokračujeme dál k vodopádům Misol-ha.

Misol-Ha

Na další zastávku – vodopád Misol-Ha to trvalo dalších 40 minut autem. V Autě nějak řešili, jestli se najíst tady nebo až v Palenque. Nakonec se nějak domluvili, že až v Palenque. My měli docela hlad, tak by jsme uvítali spíš tady. Navíc určených 30minut nám přišlo dost málo. No co, vyrazili jsme, abychom toho viděli z vodopádu Misol-Ha, co nejvíc.

První cesta vedla na hajzlíky – klasika. Bohužel jsme ale neměli drobný a místní hajzlbába nás nepustila. Prej ať si jdeme rozměnit. V restauraci vedle i v obchodě nás poslali někam, když se dozvěděli, že je to na hajzlík.  Hajzlbába nechápala a stejně nás nepustila. Můj nápad Hajzlbábě po….at stěnu z boku budovy Terka rychle zamítla. Bohužel jsme už ale ztratili 10 minut z pouhých 30ti, co jsme měli na vodopád Misol-Ha a viděli zatím prd.

K vodopádu to bylo asi 500 metrů. Už z dálky jsme viděli, že cesta je lemovaná turistama, a že si tam nikde do křoví neskákneme. Zahli jsme teda k řece dřív a obešli nějaký chatky, který tam stáli. Potkali jsme tam akorát jednu holku se silnýma brejlema, která tam hledala cestu k vodopádu…  Asi si nevšimla těch davů, který tam směřovaly. Dobrá věc se podařila. Bohužel dalších 10 min v čudu. Na druhou stranu jsme ale našli super místo, odkud byl vidět  vodopád Misol-ha z dálky a nebylo tam ani živáčka.

Misol-Ha je pěkně vysokej vodopád, kterej padá do krásně zelenýho údolí. Je zajímavej tím, že se dá jít po cestě za spád vody. Vodopád tak můžete vidět i z druhý strany. To jsme nakonec museli oželit, protože už byl čas se vrátit k dodávce. 30 minut je tu opravdu jen na kukačku.

Na parkovišti jsme byli první ještě s dalšíma zahraňákama. Seznámili jsme se a začali kecat. On byl Angličan, ona Italka a potkali se v Lucemburku. Na rozpáleným parkovišti jsme čekali asi 10 min a spolucestující Mexičani pořád nikde. Docela mě štvali, protože jsem si nemoh prohlídnout vodopád z blízka a oni si klidně přijdou pozdě. Měli jsme už šílenej hlad a tak jsme na parkovišti po českým způsobu vytáhli na férovku tuňáka a suchárky. Nevěřili by jste, jak mi tuňák po 2 dnech na sucharech chutnal. Něco jsme zdlábli a ostatní furt nikde. Pak jsme zjistili, že se na nás normálně vykašlali a šli si na oběd. To mě docela dožralo. Klidně jsme se ještě mohli na vodopád Misol-Ha podívat, kdyby nám to aspoň řekli. Řidič byl taky naštvanej – říkal prej věc respektu. No, moc dobrý oko si u nás neudělali.

Pyramidy v Palenque

Poslední zastávka byla na vykopávkách  – pyramidách v Palenque. Dojeli jsme tam asi za další hodinu jízdy. Vystoupili jsme a hned se na nás vrhli prodejci všeho možnýho. My chtěli jen vodu. Za tu si ale řekli 25 pesos, což je asi 4 násobek než v obchoďáku – nejdražší voda, co jsme tu zatím koupili. Usoudili jsme, že stánky nejsou nejlepší volba a zamířili do přilehlý restaurace. Trochu nás štvalo, že se naši spolucestující Mexikáni nažrali u vodopádu na náš účet. Museli jsme na ně čekat na parkovišti a teď o to míň času strávíme na pyramidách – musíme taky jíst. Na pyramidy máme celkem2 hodiny. Ve 4:40 musíme být zpátky u auta.

V restauraci taky draho, tak si Terka dává aspoň nejlevnější Spagetty Bolognese. Paní si to asi popletla a přinesla špagety místo s kečupem s majolkou 🙂 – nebo to tak aspoň vypadalo. Byl to teda asi nějakej sýr nebo co… těžko říct. Nebylo to každopádně nic moc.

Pyramidy

Po menších nesnázích, kdy jsme místo ke vstupu podle navigace došli na parkoviště, jsme se konečně dostali do areálu vykopávek v Palenque. Pyramidy na první pohled úchvatný. Všude nakrátko posekanej trávníček, kterej vyzíval k poválení. To jsme taky bez ohledu na čas na chvilku provedli. Krásný počasí, všude kolem pyramidy a místo postele anglickej trávníček – co víc si přát….

Moc času jsme neměli, ale myslím, že to hlavní jsme prošli. Viděli jsme chrám lebky i světla… Na chrám slunce nebo světla jsme si i vylezli – byl odtamtud nádhernej výhled na celej  areál.  Pyramidy jsou tady v dost zachovalým stavu. Některý jsou odkrytý jen částečně a z nějaký strany vypadají jen jako zarostlej kopeček.  Jedna byla zase znovupostavená před nedávnem, aby turisty zaujala svojí kompletností a majestátností. Je o trochu bělejší než ostatní ale jinak by to člověk nepoznal. Palenque bývalo majestátní město, který ovládalo celou oblast Chiapas. Tyhle pyramidy jsou docela zázrak, když člověk uváží, že jsou  postavený bez pomoci kola, který ještě Májové prý neznali…

Na jedný pyramidě jsem zjistil, že mi chybí šroub od stativku. Bohužel jsem ho i po usilovným hledání nenašel. Asi smůla no. Zajímavý bylo, že jedna část, která držela u stativu jen na tom šroubu tam pořád byla. Asi klika. Třeba šroub bude pak v autě. Taky že byl na podlaze – paráda.

Tady byl čas se rozloučit. Vyměnili jsme si kontakt se zahraňákama – mají být v Tulumu ve stejnou dobu jako my, tak se třeba ještě potkáme. Budou mít pučené auto, tak by nás mohli někam hodit :-P.

Nás i s krosnama už valej do jinýho auta stejný cestovky, který taky jede do centra Palenque. že nás tam prý hodí. Takový jednání „o nás, bez nás“, ale věříme jim.

Palenque a ubytování

Vyhodili nás na autobusovým nádraží OCC ADO, kde jsme si hned koupili lístky na cestu Palenque – Tulum na zítřek za 750 pesos na osobu. Bohužel už nebyly místa vedle sebe. Nedá se nic dělat, no….

Teď už jen najít nějaký spaní. Našli jsme si v průvodci nejbližší hostel a vyrazili. Mapka v průvodci moc neodpovídala, ale i tak jsme to snadno našli. Místo měli parádní. Ubytovaní jsme v  hostelu YaxKin za 500pesos na noc s vlastím hajzlíkem. Průvodce Lonely Planet se o něm zmiňuje hezky. Náš pokoj ale asi neviděl:). Není to žádná velká čistota.  Ručníky vypadají, že zažily druhou světovou. Nicméně povlečení se jakž takž dá. Horší je to s postelí. O matraci se nedá moc mluvit, protože jsme ji vlastně ani moc necejtili. Zdálo se nám, že spíme jen na těch pérech. Na takový matraci jsem teda ještě nespal …. Nakonec se to ale dalo – je to ubytko jen na jednu noc. Vtipný je, že je druhý nejdražší.

Venku se už stmívá a tak jdeme přes ulici na jídlo jen do hlavní budovy hostelu JaxKin – respektive z boku tý budovy mají kaféčko a náhodou tam vaří. Ceny jsou OK a jídlo je vynikající. Davám si první jídlo po mojí průtokový příhodě. Prostě paráda. Pak už zpátky na  pokoj a „Okamžitě spinkat !“. Dneska byl dlouhej den ….