Den 29.
Vstali jsme už v 6, aby jsme stihli vypadnout z parkoviště půjčovny dřív, než někdo dorazí. Tentokrát byla řada na mě. Rychle jsem se převlík, zjistil, že v půjčovně už někdo je a jeho auto parkuje vedle nás, počkal na navigátora a nenápadně jsme zase vypadli… Zajeli jsme na parkoviště k obchoďákům. Tohle místo jsme na Zélandu skutečně navštívili nejvícekrát J. Tady se Péťa s Petrem dobalili věci, nasnídali jsme se a zneužili ohostinství místního KFC. Pak jsme je hodili na letiště rozloučili se. Naše parta Já Janča a Monča s Matějem jsme jeli na nejbližší benzinku obstarat Bertíka. Museli jsme ho vydrhnout, vyprázdnit, dát mu novou plynovou bombu a vyvětrat nehorázně zatuchlou koupelnu. Přemejšleli jsme co s časem a vyrazili nejbližší cestou k moři. Bylo to asi 3 kilometry. Byl zrovna odliv, ale u parkoviště byl parádní trávníček. Jeho neznečištěnej kousek mezi odpadkama doufejme psíma výkalama jsme využili k opalovačce – teda aspoň Monča s Jančou. Já využil stínu Bertíka, pak i Matěj a na zbytek dopoledne jsme to tu zařízli. Následně jsme ukuchtili poslední oběd v Bertíkoj a dojedli poslední těstoviny a fazole. Dobalili jsme i naše poslední věci a vyrazili si dát krosny na letiště do úschovny. Podle internetu to mělo stát 15$ propagovaná půjčovna ale končila opůlnoci, tak nám poradili si dát bágly na informace, kde nám je nechali za 10$ pro jednoho. To byla první úspora. Letíště je nehorázně drahý, tak se to hodí. Jen za jednu cestu autobusem z letiště do města chtějí 16$.
Vrácení půjčeného karavanu
Dorazili jsme Bertíka a jeli se s ním rozloučit do půjčovny. Tam všechno proběhlo naprosto s přehledem a bez problémů. Neměli jsme žádnej konflikt a nechtěli po nás žádný poplatky za škody, paráda. No, už jsme si to vybrali s výměnou čelního skla. Ještě jsme si v půjčovně nabídli kafe a sušenku – přišlo vhod. Paní nám poradila, že mají speciální omluvu s taxikářema a všechny 4 nás hodí do centra za 35$, což nám dělá zase celem pěknou úsporu. Aspoň zbudou nějaký checháky.
Sky Tower v Aucklandu
V centru jsme se zase prošly kolem Sky toweru a zamířili k přístavu. Holky se zasekli v suvenýrech. Dali jsme jim ještě 10min, ale když se to minulo jakýmkoliv účinkem, domluvili jsme se, že na ně počkáme u vody. Uběhla asi hodina a holky nikde. Našli jsme je v dalších suvenýrech po cestě. Vysvětlili jsme si, že takhle ne e a vyrazili do přístavu. Pěkně jsme se prošli a dali si sváču na konci mola, který se tvářilo jako obří loď a byl v na něm postavenej hotel Hilton. S rackama jsme se rozdělili o trochu mrkve a dali si vítězný pivko. Pak jsme se šli procházet po centru. Ještě by to pivko chtělo, ale už jsme neměli – nevadí, zastavili nás na ochutnávku. Tak jsme si sedli do pohodlných polštářů do reklamní citrónový zahrady a dali jsme si ještě jedno ovocný pivko.
Sky Tower
Začalo se už připozdívat. Ostatní chtěli jít na Sky tower, aby viděli ze shora západ slunce. Já jsem jít nechtěl, ale řek jsem si, že je vyprovodím co nejdál to půjde. Na místě jsme zjistili, že mají slevu pro backpackery (baťůžkáři tentokrát nejsme – jezdili jsme v Bertíkovi). No, aspoň jsme ti zkusili. Slečna chtěla nějakou účtenku od ubytování, ale nic takovýho jsme samo neměli. Ukázali jsme jí účtenku z úschovny zavazadel, jako že mám bágly na letišti. Nakonec se nechala umluvit a pustila nás nahoru za 18$. Díky tomu jsem se přidal a vyrazil nahoru s ostatníma. Výtah nás do 200m vytáhl za neuvěřitelných 40s. Byl to fakt fofr.
Výhled ze Sky Tower
Ze shora byl nádhernej výhled. Ještě lepší než ze sopky. Za chvilku začalo zapadat slunce a bylo to ještě o to lepší. Připadali jsme si trochu jako sociální případy, protože tam kolem nás lidi začali chodit v plesových šatech a v kvárech. Očividně tu nejsme nejvyšší společenská třída. Tady nahoře je kromě rozhledny taky restaurace, která se nepřetržitě otáčí dokola tak, aby měli všichni výhled od stolu na celý město. To je už opravdu atrakce pro smetánku a nedostane se tam každej, tak to byli lidi asi odtud nebo dole z hotelu. Rozhleda měla 2 stupně a do horního se dalo jen s mezi výtahem. Ten se jim asi rozbil, protože nás pak hnali do spodní části rozhledny do 51. Patra dolů po bezpečnostním schodišti – taky dobrý – tam se člověk jen tak nedostane. Trochu jsme pokecali s jedním zcestovalým čechem a po x hodinách koukání vyrazili dolů užít si noční město.
Párty v Aucklandu
Podél přístavu byla spousta klůbů a diskoték. Všude lítaly ožralý slečny ale hlavně ožralí páni. Asi nemusím popisovat způsob zábavy národností UK(Spojenýho království). No prostě všechny ulice se staly místem jedný velký párty a všude lítaly neřízený střely v podobě ožralých individuí. Zajímavý bylo, že všichni byly oháknutý skoro jako na ples. Taky jsme si chtěli dát do nosu a tak jsme nejdřív zavítali do čínský restaurace na knedlíčky a pak po předlouhým vybírání do jedný hospody na pivo. Tam jsme za něj nechali posledních 10$ a byli svědkem nehorázný dekadence v podobě chování nachcaných indů a postarších řekněme angličanek/zélanďanek/cokoliv mluvícího anglicky rodnou řečí J. Jedna prošedivělá paní nás ale překvapila i mile, když sebou na parketě smýkala jak čerstvě plnoletá – to se často nevidí. Unavený a švorc jsme se ujali sehnat taxíka. Neměli jsme už místní simku, nebo aspoň peníze na ní a jedinej kontakt na zlevněnýho taxíka, kterýho jsme si domluvili i na letiště, bylo tel číslo. Telefonní budka nám nebrala kartu a jako naschval jsme zrovna další nemohli najít. Díky tomu a i díky praskajícímu močáku jsme se vydali pod Skytower.
Jak si zavolat taxi bez peněz
Na informacích jsem poprosil paní o pomoc. Odkázala mě na telefoní automat, kterej byl přímo tam. Hodil jsem tam můj poslední dolar a ozval se obsazenej tón. Položil jsem sluchátko, ale mrzáci mi dolar nevrátili. Úplně poslední dolar měla Janča. Další jsme už neměli – to byla práce pro nejšťastlivějšího žijícího muže. Vytočil číslo, ozval se mu stejnej ton – strppěl a po půl minutě se někdo ozval. Nebyl to totiž obsazovací tón – mají tu jinou signalizaci. Matěj nám tágo a jako místo střetu jsme domluvili kostel svatého Matěje. Za chvilku byl tam. Ještě jsme se ujistili, že nám dá opravdu zlevněnou taxu, nasedli a odjeli. Na letišti na nás teda chtěl o 10$ víc. Přes všechny kontroly jsme si nerozumněli. Víc jsme ale neměli, tak měl smůlu on chudák… Bez dolaru a unavený jsme se dostali na letiště.
Spaní na letišti v Aucklandu
První rozhlídnutí nám ukázalo všechny sedačky obsazený. Dneska se asi nevyspíme. Obešli jsme celou budovu a u příjezdů naštěstí našli kupu volných lavic. Paráda. Ideální místo pro napsání deníku za poslední 2 dny. Ještě štěstí, že se tu mění právě čas a tak budeme mít na čekání na letadlo ještě o jednu hodinu víc…. Jdu to zapíchnout. Dobrou noc.
