Den 28.
Ráno jsme se probudili do bílý tmy. Mlha byla tak hustá, že nebyla vidět skoro ani řadící páka. Narychlo jsme si pokecali se záchodem, něco málo do sebe hodili a vyrazili směr Auckland. Už nám chybělo asi jen 150 km do cíle. Cestou toho moc přes mlhu vidět nebylo, ale když jsme se přiblížili k Aucklendu, najednou se mlha rozestoupila a začalo se dělat celkem hezký počasí.
Centrum Aucklandu
Dorazili jsme do centra a někde u univerzity zaparkovali Bertíka. Uronili jsme slzu za 6$ parkovný na 2 hodiny a zavzpomínali na Atol. Začali jsme menší tůru podle průvodce, ale po půl hodině jsem se od ostatních oddělil, tak nevím, přesně, co se děšlo dál. Já nasál atmosféru města, prošel se kolem Sky tower (místní dominanta – nejvišší stavba) a dal si sushi. U Bertíka jsme se sešli po dvou hodinách úplně přesně na čas. Sedli jsme do vnitř a vyrazili pryč z centra. Zastavili se u Mekáča na net, kterej byl teda šílenej a spíš nám vybil telefony, než aby se nám povedlo zjistit nějakej rozumnej transport z letiště. Taky se tu stal zázrak a Matějoj se spravilo jedno oko. Jeho dioptrie a půl byla najednou pryč. Všem tuhle neuvěřitelnou novinu hned oznamoval. Vše se potvrdilo ještě v Bertíkoj, kde si oběřil, že si nezapomněl vinda tejdnu čočku. Bohužel během dne se zárak odzázračil a vše se vrátilo do starých kolejí. Dál jsme jeli k sopce mont Eden, která je vlastně taky ještě tak trochu v centru – Aucklend je neuvěřitelně rozlehlej.
Sopka v centru Aucklandu – mt. Eden
Sopka je přímo ve městě a je z ní parádní výhled na všechny strany města. Když jsme dorazili, udělali jsme si poslední společnej oběd a po něm jsme tak trochu my kluci odpadli – dali jsme si dvacet v Bertíkovi. Holky si zatím vyšláply mt.Eden. Po půl hodince jsme je ale dohnali a strávili nahoře vcelku dost času. Výhled byl parádní a počasí taky. Po pokoukání a nabažení se pohledama jsme sešli dolů a přesunuli se na parkoviště před obchoďákama.
Vrácení konvertoru 12V/220V do auta
Holky dostali nápad, že by jsme mohli trochu ušetřit a vrátit do Warehousu(obchoďák se vším možným) power invertor (transformátor z 12V autobaterie na 220V na nabíječky) kterej jsm celej měsíc používali. Přišlo nám to trochu trapný a rozpačitý, ale holky si řekli, že to zkusej. Co čert nechtěl byly úspěšný a zpátky inkasovaly celých 100$. Následně nás donutili jít vrátit i lopatu, kterou jsme koupili před pár dněma, následně překopali půlklu pláže a nakonec s ní Matěj zabil polochcíplou rybu, kterou tak ušetřil utrpení. Dokonce i rýč se nám povedlo vrátit a dostat zpátky 10$. Takhle trapně jsem se už dlouho necejtil, ale co, češi si vždycky způsob najdou …
Balení
Přímo na parkovišti si Petr s Péťou si už začali balit bágly. Odlítají o den dříve a to už zítra ráno. Po dobalení se začala chystat večeře z podobných ingrediencí jako vždy. Aby jsme nepřekáželi a dobili poslední zbytky telefonů a foťáků, zašli jsme s Petrem a Matějem do místní Hamburgrárny a zneužili zásuvku. Já zneužil příležitosti a dal si hambáče s hranolkama a nekonečným kelímkem koly. I my ostatní jsme si taky zabalili. Rozhodli jsme se na letišti nechat v úschovně bágly a další den jít do města na lehko. Bertík bude už vrácenej, tak se bude spát na letišti.
Místo na přespání v karavanu v Aucklandu
K přespání moc vhodných míst nebylo a zadarmo vůbec nic. Rozhodli jsme se improvizovat a přespat přímo na parkovišti půjčovny aut, která nám půjčila Bertíka. Po příjzdu se okazmžitě sepnul spínač detektoru pohybu, rozsvítily se světla a začal blika modrej stroboskop nad dveřma. Doufali jsme, že jsme nevzbudili půlku policajtů ve městě alarmem. Po 10ti minutách všechno přestalo. Přeparkovali jsme tak aby jsme byli mimo čidlo, ještě jednou všechno rozsvítili a šli spát. Ráno jsme chtěli vypadnout, co nejdřív, aby nás tu nenašli. Sbalený krosny jsme přesouvali do kabiny Bertíka, aby nám ve vniř při spaní nepřekáželi. Já je podával Matějoj a ten je šikovně umisťovál tak až zahoukal no noci na klakson. Nenápadnost se nám opravdu nedařila. Nakonec jsme vyčerpaný po půlnoci usnuli.