Den 23.
Ráno byla zase vstávačka na rychlovku. Kdo chtěl, moh zůstat v posteli až do snídaně. Jen řidič musel řídit. Na snídani jsme zastavili u jezera Pukaki. Vylezli jsme ven a z dálky přes jezero fotili nejvyšší horu Zélandu. Jak jsme se tam bavili, tak nás oslovil pár, kterej stál hned vedle u auta. Samozřejmě jsme stáli hned vedle čechů. Helena a Kamil jsoou už dva roky na cestách ve svým autě Mitsubishi Delica. Normálně žijou v Anglii a jednou za čas se vykašlou na práci a vyrazej do světa. Ve svým autě vyjeli z Anglie přes Čechy, projeli celý Rusku, Kazachstán, Kirgischstán, byli měsíc v Japonsku, nějakou dobu v Koreii a asi rok v Austrálii. Ještě jim zbyly nějaký peníze, tak nalodili auto na trajekt a vytazili ještě na 3 měsíce na Novej Zéland. Vystačej si s rozpočtem 100$ na měsíc na jídlo pro oba. To my by jsme se do toho nevešli. Na autě mají spoustu samolepek z míst, který projeli a vtipně na dveřích svoje jména s krevníma skupinama. V Rusku jim to bylo stejně prej naprd, že to značej jinak a stejně jim je fuk, jakou krev komu dávaj… Hrozně se chválili rusy jako milý a pohostiný lidi. Povídali jsme si tam snad hodinu. Oni nám ukázali jejich fárokáru a my jim udělali prohlídku po Bertíkoj. Pozvali nás na příští rok do Austrálie. Nejdřív musí půl roku vydělat nějaký peníze a pak se vracejí docestovat, co nestihli. Plánů mají hodně na celej svět… Kdo ví, tak třeba se za rok v Austrálii někde potkáme. Jen pro informaci: Blog mají na adrese www.delicajourney.webnode.cz
Mt. Cook
Rozloučili jsme a vyjeli směrem k hoře Cook. Podél jezera jsme měli krásný výhledy. Počasí nám přálo. Bylo sice zataženo, ale mraky byly až nad horama a tak jsme všechno viděli. Odpoledne se dokonce začalo protrhávat a chvilkama svítilo i sluníčko. Přes několikery výhledy jsme se dopracovali až pod horu Cook. Zaparkovali jsme u pětihvězdičkovýho hotelu, jehož pohostinství jsme částečně „využili“. Dali jsme si asi hodinovou procházku blíž k hoře. Nakonci jsme asi půl hoďku pokoukali a pofotili. Měli jsme parádní výhled na zasněžený velikány. K Bertíkovi jsme se vrátili až před čtvrtou hodinou. Udělali jsme si nějakej dlabanec a pěkně se vyslunili. Nakonec se nedalo dělat jinak, než se sbalit a vrátit se zpátky podél jezera tam, kde jsme ráno vyráželi a zpátky navázat na cestu na sever. V nejblišší vesničnce jsme natankovali a uvařili. Dneska se vaří rýže s fazolema – mňamka. Koukáme z Bertíka na jezero, tak se asi půjdeme najíst přímo k jezeru až to bude.
Kostelík
K jezeru se nešlo. Upřednostnili jsme pohodlí Bertíka. Po jídle jsme se jeli podívat ještě na místní fotogenickej kostel. Byl moc pěknej, ja ním hory částečně v mracích a před ním trsy osvětlený trávy. Mělo to jen jedinou chybu a to Helmuta, kterej se usadil přímo před kostelem a točil si na kameru všechno kolem, jen ne tan kostel. To mohl dělat odkudkoliv, ale ne, musel nám zaclánět na fotkách. Za chvíli za ním přišla ještě Helga a mandili tam oba. Vzdali jsme to a vyrazili najít místo na přespání. Jeli jsme celkem daleko. Nevěděli jsme přesně, kde to místo je. Už jsme skoro zakempovali hned vedle silnice. Matěj si ještě přečet nějaký bližší informace a už jsme to trefili na místní piknikovou oblast. Už tam pár karavanů bylo. Celkem pěkný místo s jedinou nevýhodou – od jezera se ozývaly šílený zvuky – jako když se množej hijeny. Tentokrát jsme ojezd zapili celkem dobře. Dali jsme si si místní sýr z farmy, k tomu pivínko, slivku, Žubrovku, kolu s rumem a Jégra s tonikem. No byl to příjemnej večere J.
