Den 21.
Dneska jsme toho měli v plánu plno. Začali jsme majákem na pobřeží, kde většina skupiny měla štěstí a viděla zblízka lachtana, kterej i zapózoval na sluníčku. Matěj byl prý tak blízko, že se na něj dokonce málem vrhnul. Pak mu ale přišel kámoš/ka a šli společně blbnout do vln, kde dováděli dokud jsme neodjeli. Následně jsme vyrazili na nejjižnější bod jižního ostrova Nového Zélandu. Ano, je to tak. Už jsme úplně dole. Foukalo tam teda pořádné. Na místních stromech bylo vidět, že tu fouká celkem pravidelně. Vypasali úplně zmučeně a byly rostlý jen do jednoho směru. Všude kolem spousta ovcí a krav – to už snad ale není ani nutný říkat – ty jsou všude.
Vodopády
Následovalo několik menších zastávek u vodopádu. Nejhezčí byly asi Mackaynovi, kde byla spousta zeleně všude kolem. Dalších několik vodopádů cestou bylo víceméně taky fajn, ale už jsme tak trochu převodopádovaný. Zastavili jsme si i u rašelinovýho jezera, kde měla být černá voda, ale po prvním pohledu jsme se na to vykašlali. Nepřišlo nám to nijak zajímavý. Takovej klasickej českej brčálník.
Tučňáci
Všechny tyhle zastávečky nám schlamstly skoro celej den. Zbejavala už jen ta hlavní. Dneska jsme se měli poprvé setkat s tučňákama. Na jedný z dnešních, dříve nezmíněné, zastástávek jsme je už měli potkat, ale zjistili jsme, že jsou k vidění jen na 2 hodiny před setměním. První pokus teda nevyšel. Na druhej pokus jsme byli už připraveni a posledních 80km jsme nadšeně pádili na místo Nugget point. Bylo nám celkem jasný, že nás k nim moc blízko nepustěj. Vyskytuje se tu totiž jeden z nejvzácnějších tučňáků na světě (Žlutoká – Haiku tuším). Při prvním pokusu dostala už Janča sprďáka od jednoho staršího chlápka zato, že překročila vyznačenou povolenou oblast. Tučňáci totiž zrovna hnízděj a jsou prej extrémně plachý. My si spíš myslíme, že jsme jim ukradený stejně jako lactanům a tuleňům.
Pozorování tučňáků
Konečně jsme dorazili na místo. Stmívá se kolem osmý, tak jsme přidrandili na šestou. Dali jsme si menší sváču a šli dolů k pobřeží. Byla vidět poměrně pěkná písečná pláž s šutrama po straně. Samozřejmě všude byly výstražný znamení, že se nesmí naprosto nic, ani jít na pláž. K dispozici byla pozorovací observatoř (holá budka s několika otevřenýma oknama) asi 100 metrů od pláže. Dál se jít nesmělo. Asi 20 min jsme koukali do blba furt nic. Už jsme chtěli odejít a pak šťastlivec Matěj říká – dejte tomu ještě pár vln. Zeptal jsem se, na kterou čekáme a on ukázal na tu nejvíc vzdadu. Vtipný bylo, že právě s tou vlnou vylez na písečnou pláž pod naší budkou první tučňák. Hned se začalo fotit. Sice byl daleko i na naše supervýkonný teleobjetivy, ale i tak nikdo nelitoval vyflákat desítky fotek. Tučňák pomalu dopajdal z písemný pláže a hopkaje se chystal nahoru do porostu. Následně jsme si všimli, že od nás mu vyrazil naproti další tučňák. Pozdravili se zamávali na sebe plotvema, pak se těsně minuli a ten druhej se šel napít od moře. Fotek tam nesmyslně padla asi stovka. To zas bude práce s promazáváním…. Udělali jsme dokonce i video skrze dalekohled, tak mámě tučkoně pořádně zdokumentovaný. Zítra se chystáme na další pozoovací místo, kde by jsme se k nim teoreticky mohli dostat i blíž. Uvidíme. Teď už jsme se rozhodli tučňáky nechat tučňákama a pokračovat dál. Cestou k autu šťastlivec Matěj viděl ještě další tučnáky, ale už jsme se nevraceli. V plánu bylo najít ubytování, sehnat vodu a uvařit. Vodu jsme sehnali na veřejných záchodcích a Bertíka zapíchli asi po 30ti kilometrech na odpočívadle. Snad to bude v pohodě – zákaz tu žádnej není. Dali jsme si k jídlu těstoviny s obvyklýma fazolema, tradičním tuňákem, zaběhnutým sýrem a ozvláštnili jsme si to kukuřičkou a hráškem. Nakonec jsme to vše zalili vychlazeným pivínkem. Teď už hurá na kutě – ale nejdřív musíme oslavit odjezd ze Zélandu…
Dobrou noc…
