Den 5.
Pátej den nám začal parádně. Postele v karavanu už balíme celkem rychle, tak nás to moc nezaměstnává. Příprava snídaně, raní hygiena a celková pohoda. S Petrem jsme vyrazili na ranní rozcvičku na místním přilehlým fotbalovým hřišti. Všude tady mají krásný trávníčky a fotbalový hřiště nevyjímaje. Byla to radost tam sebou do tý mokrý trávy plácnout :-P. Jen ty mušky, co se na nás vrhly byly pěkný sv**ě kousavý. Při východu slunce jsme si protáhli těla a načerpali energii do dalšího dne. Holky mezitím připravili čaj, tak jsme měli snídani se vším komfortem. Matějou ještě pořád nebylo dobře, tak se cvičení nezúčastnil. Svůj čas ale využil voláním na operátora, kde mu poprvé řekli, že má smůlu. Nedal se, zavolal podruhý jinýmu operátorovi a podařilo se mu docíli toho, že mu kredit, kterej nám den předtím nesmyslně propad, vrátili. Stejnej postup pak aplikoval na simku druhýho operátora (povedlo se nám to včera totiž hned 2x) a znovu úspěch. Máme teda teď dvě místní simky a přibližně 1,5GB dat přístupi k internetu. Hezky nám ten den začal.
Výhledy ze silnice
Vyrazili jsme na cestu. Dneska jsme byla cesta obvzláště vydařená – aspoň co se výhledů týče. Vyjeli jsme až nahoru do hor podél pobřeží. Výhledy byly nádherný. Jen serpentýny si vybíraly svoji daň. Ačkoliv jsme jeli pěkně pomaloučku – Bertík víc víc nezvládal, tak to v něm v zadu pěkně házelo a půlce naší výpravy se pěkně zvedal kufr. Sem tam jsme zastavili, aby jsme udělali nějakou fotku. Jedna ze zastávek byla před vjezdem na skoukromej pozemek. Zrovna to tam bylo moc krásný a kousíček za plotem stoupal krátkej kopček, kterej se tvářil, že z něj bude nádhernej výhled. Rozhodli jsme se přelízt plot na soukromej pozemek a jít se tam porozhlídnout. Krajina byla nádherná, až jsme zapoměli koukat pod nohy. Vůně nám to ale brzo připomněla. Bylo tam totiž hovno na hovně. Sice jsme vyplašili jen pár obcí, ale různorodost tvarování podrážkových nálepek vypadala, že se tam scházela půlka zvířecích druhů celýho Zélandu. Ovečky se nás báli, a tak žádný drbání neproběhlo. Nicméně náž odhad nelhal a z vršku byl opravdu nádhernej výhled na okolní kopečky a celý pobřeží. Opravdu krásná podívaná. Udělali jsme několik desítek fotek na všechny strany, samozřejmě nějaký skupinovky a dalších 10 minut pózování všech zúčastněných modelín. Ze silnice na nás bylo dost vidět, tak jsme se rozhodli se na soukromým pozemku dýl nezdržovat a panákovým způsobem jsme se hopkaje vyhýbajíce se nášlapným minám vrátili k Bertíkovi. Další zastávka byla již oficiální vyhlídka. Tak tak jsme se vešli na maličký parkoviště vedle silnice, vyšli pár schůdků nahoru aby jsme zjistili, že tenhle výhled jse sice krásnej, ale ani daleka se nevyrovná tomu, kterej jsme si na černo před chvílí ukořistili. Výhled byl sice z vyššího místa a na větší území, ale byl tam už nějakej opar a taky přes stromy nebyl výhled úplně čistej. Aspoň jsme se zbavili odpadu u místní popelnice a vyrazili dál.
Hot water beach
Následující zastávka byla termálně vyhřívaná pláž. Za pět dolarů si tam člověk může pronajmout rejč, vykopat si v písku díru a vyhřívat si zadek v termálně prohřátým písku. My jsme už bohužel nestihli odliv, tak těch výkopů jsme viděli už jen pár – voda z přílivu je postupně všechny zaplavovala. Rozhodli jsme se teda aspoň si užít moře a vln, který tu byly úplně parádní. Skotačení v moři nás neunavovalo minimálně další hodinu. Vlny s náma házely jak se jim zachtělo a pod azurovým nebem jsme si užili spousta legrace. Když nás unavilo skákání do vln, rozhodli jsme se přeci jen prohřát svoje těla a natáhli jsme se prostě jen tak do písku na hranici oceánu. Opravdu bylo cítit, jak ze spodu sálá teplo. Občas se člověk o horkej písek skoro spálil. Pak ale zase přišla vlna aby příjemně ochladila. Následovala bahení přestřelka a zase trocha focení pro modelíny. Taky jisme zjistili, jak jsou místní racci neodbytný, když jim člověk hodí pár drobků od sušenek. Na druhou stranu aspoň zapózovali a snad z toho nějaká fotka vyjde. Následovalo ještě nějaký drobný koupání, pokec se 4ma čechama (jak jinak než o pivu) a přesun k Bertíkovi, kterej byl vděčnej, že jsme ho aspoň na chvíli nechali vydechnout. K chuti přišli naše tradiční toustový chleby se sýrem a okurkou. Díky jednoduchosti se staly naším nejčastějším jídlem.
Catedral cave
Vyrazili jsme vzhůru za další zastávkou se zajímavým názvem Catedral cave. Nevěděli jsme moc, co si od toho slibovat, ale znělo to dobře a mělo to být hodně pěkný. Dorazili jsme na parkoviště, kde se nám zrovna uvolnilo jedno místo – paráda. Zajímavý je, že se tady skoro za parkoviště neplatí. Platili jsme jen jednou asi 2 dolary u největších stromů Zélandu, kde zase nebylo žádný vstupný, tak to bylo taky v poho. Bertík byl už úplně vyprahlej a potřeboval na záchod (vyčerpali jsme veškerou vodu, a jímka na odpadní vodu byla plná). Pokoukali jsme teda, jestli by se tu s tím nedalo něco uděla, ale neúspěšně. Vyrazili jsme teda na Catedral cave. Mělo to být 45 min pěšky. Samozřejmě jsme se vydali v žabkách a krosech. Všude, kde je tady nějaká turistická zajímavost, jsou chodníčky až k ní. Bylo sice parádní počasi, ale i tak nám přišlo zvláštní, že jsme potkávali hodně lidí v plavkách s ručníkama. Nedělali jsme si s tím hlavu a pokračovali jsme dál. Cestou byly nádherný scenérie – výhledy na moře, ostrovy a skály čnějící z vody porostlý zelenou travičkou člověka úplně pohladily na duši. Neobešlo se to bez trošky modelínování. Tenrokrát vzal Matěj stativ, tak jsme si na fotkách zablbli všichni. Snad časem nějakou hezkou fotku na blog přidáme, když bude čas. Na konci cesty, když jsme prošli pralesem, nás cesta dovedla k nádherný pláži. Na jedný straně vyl přírodní tunel, kterým se dalo projít na sousední pláž. Z vody tam čněla obrovská skála – to byla asi ta katedrála. Tady jsme trochu zalitovali, že jsme si taky nevzali plavky.No, ale koupali jsme se před nedávnem a aspoň jsme si takhle celou pláž prošli a užili si výhled, aniž by jsme byly rušeni vodníma radovánkama J. Opravdu to stálo za to – byla to jedna z nejhezčích pláží, jaký jsme kdy viděli. Škoda jen těch lidí. Kdyby tam člověk byl sám nebo ve dvou, bylo by to rozhodně ještě o 1000% lepší. Společná fotka, trochu cachtání nohou a opět jsme vyrazili k Bertíkovi, kterýmu se už po nás stýskalo. Za návrat se nám odměnil pantenolem, kterým jsme si uklidnili lehce sluníčkem přeblaženou pokožku.
Výměna kapalin a pevných zbytků
Oproti plánu naší trasy jsme byly už dost pozadu, takže nás čekala dlouhá jizda + jsme potřebovali někde vyvenčit a napojit Bertíka. Naštěstí už máme internet v telefonu a Matěj nám našel cestou karavaní stáje. Byl to prostě jen stojan s vodou a kanálem na odpad. Nám ale udělal obrovskou radost. Aby jsme využili čas do mrtě, tak zatímco si Bertík došel na malou, na velkou (O to se s velkou slávou postaral Matěj) a vypil svých 125l vody, holky nám uvařiili parádní večeři. Měli jsme rýži s fazolema, což byla oproti zaběhnutým toustům se sýrem a okurkou(jakkoliv jsou dobrý) gurmánská pochoutka. S vystájeným spokojeným Bertíkem jsme se vydali zase na cestu. Rozhodli jsme se dojet, co nejdál, aby jsme dohnali časovou ztrátu. Řídili jsme nonstop až do deseti večer na grátis parkoviště nedaleko naší zítřejší zastavky(Hobitín). Tím, že už je relativně mimo sezónu, tak tu moc karavanů nepotkáváme a tak jsme byli na obrovským parkovišti v Matamata úplně sami. Naše tradiční záměry oslavení příjezdu na Zéland se s únavou zace rozplynuly a omezili na jednoho, dva panáky nebo pivo. Já jsem po řízení odpad úplně a šel rovnou spát. Snad to behěm měsíce jednou zvládneme J. Následoval spánek spravedlivýh. Ráno jsme si mohli přispat až do půl osmý, protože Hobitín je otevřenej až od devíti.
