Ráno jsme vstali celkem brzo by jsme toho stihli co nejvíc. Stejně než jsme se ale vykopali + než nám konečně přinesli snídani (čekali jsme na nudle přes půl hodiny) bylo už kolem desátý. U snídaně nám zapózovala jedna srnka, tak jsem si aspoň ukrátil dlouhou chvíli focením. Po snídani jsme natáhli protipijavičí návleky a vyrazili do sousedního kempu, odkud podle mapy měl začínat jeden kratší trek džunglí.
Trek džunglí
Mělo jít asi jen o 3 kilometry. Řikali jsme si, že ho zvládnem dopolko a pak pudem ještě na jeden delší. V kempu bylo značení samozřejmě jen v Thajštině. Podle čísel na šipkách (1 a 3) jsme ale odhadli, že by to měla bejt naše trasa. Po kilometru měli bejt první vodopády, po dalších dvou druhý + parkoviště a restaurčka, kde jsme byli včera. Parkli jsme skútr a vyrazili. Po pár metrech nás přivítal obrovskej pavouk, kterýmu jsem málem nakráčel do pavučiny. Připoměl nám, že jsme opravdu v džungli, i přesto že jdeme po značený stezce. Celou cestu pralesem jsme šli úplně sami, až jsme si říkali, jestli vůbec jdeme správně. Cestou nás ale ujišťovala řeka, který byla zanesená v mapě a sem tam trochu rozbitýho, džunglí pohlcenýho betonovýho chodníčku. Jinak to bylo ale těžký bahno a řeka lemovaná cedulema se zákazem plavání a u upozorněníma, že by jsme si měli dávat bacha na krokodýli.
Džungle/prales
Vegetace je tu neuvěřitelně hustá. Prales je zelenej po celej rok a všechno tu roste jako z vody. Není tu snad jedinej strom nebo palma, který by nebyly obalený lijánama nebo dalšíma parazitujícíma rostlinama. Občas bylo i dost těžký projít cestou, protože byla napůl zarostlá. Džungle je tu rychlejší než prosekávači. Asi ve třech čtvrtinách naší cesty se spustil tropickej liják. Nasadili jsme pláštěnky a schovali se pod strom s hustou korunou. Během chvíle jsme stáli napůl v řece v kterou se proměnila pěšinka, po který jsme přišli. Terka to hrdnině zvládala celý v sandálích, který teda měla i s návlekama řádně umazaný. Já byl vděčnej za pohorky a za nohy v suchu. Ze původně krátkejch tří kilometrů se těžkým terénem vyklubaly asi 3 hodiny. Takže jsme byli rádi, že jsme si nevybrali delší trasu. Nedalo se jít moc rychle, když člověk musel pořád kontrolovat pijavice, pavouky, krokodýly, opice a další radosti místního lesa. Po dešti se navíc místní bahýnko proměnilo v jedny velký bahenní lázně a průchod se ještě víc zkomplikoval. Nakonec jsme byli rádi, když už jsme přišli do cílovýho stanoviště na parkoviště. Kecli jsme si do venkovní restauračky, seškrábli pijavice z bot a návleků a dali si jídlo.
Déšť v Khao Yai
Bohužel tak nějak pořád střídavě pršelo, takže se nám nedařilo moc vyrazit ke skútrům (tentokrát už jen po silnici). Na chvilku mezi deštěma jsme si aspoň zašli doprohlídnout vodopád, kterej jsme neviděli včera celej kvůli dešti. Ze spoda vypadal opravdu hezky. V pláštěnkách to ale nebylo moc přijemný – byli jsme pěkně spocený a zapařený. Pak ještě jednou schovka před deštěm a nakonec jsme to vzdali a vyrazili ke skůtrům. Po chvilce chůze nám zastavil pickup a nabídnul svezení. Naskočili jsme teda na korbu a poslední asi kiláček nás hodil ke skůtrům. Tam se zase rozpršelo, tak jsme si dali aspoň kafe v místní restošce.
Vodopády v Khao Yai
Po dešti jsme si jeli přebalit ke stanu a rozhodli jsme se neabsolvovat další trek. Aby jsme se neflákali, tak jsme vyrazili na skůtru k největším vodopádům v celým parku. Byly teda docela daleko (asi 30 km) ale řekli jsme si, že to zvládnem. Mimochodem tady v tom parku se na jedněch vodopádech točil slavnej film „Pláž“. Momentálně v období dešťů tu teda ale voda rozhodně není takhle azrová…. spíš dost do hněda – asi se tu teď koupe hodně slonů :-D.
Navigace v Khao Yai
Cesta byla opravdu hodně dlouhá. Už jsme se obávali, že nedorazíme (aby jsme se vrátili zpátky za světla a vystačil nám benzín). Zastavili jsme u krajnice (kde zrovna zastavilo jedno auto) a zeptali se na cestu. Nevěděli přesně, ale řikali, že je to ještě asi docela kus. Zrovna jsme přejeli řeku – zdálo se mi, že by jsme tam už snad podle mapy mohli i bejt… ale nevěděli jsme se. Rozhodli jsme se to ještě risknout a deset minut jet dál, než to otočíme. Měli jsme kliku a po 2 minutách jsme to našli. To auto, se kterým jsme konzultovali (ty co nás poslali zpátky), to normálně otočilo a chtělo se pro nás vrátit. Tak jsme si aspoň zamávali a na dálku jsme jim poděkovali, že jsou moc hodný. Na parkovišti bylo zřejmý, že vodopád je ještě kus pěšky + byla tam cedule, že je zákaz vcházet na trasu mezi pátou večer a sedmou ráno – že tam můžou bejt divoký zvířata. Dost jsme uvažovali, jestli to risknout – přijeli jsme přesně v 5. Bavil jsem se tam s jedním ukrajincem, že prej došli jen na půl cesty a že to kvůli tomu otočili. Bohužel mi nedokázal říct, jak je to daleko a nikde nebyly cedule. Stejně jsme se rozhodli to risknout, když už jsme tam jeli těch 30km. Pokluksem klus jsme tam doběhli asi za 10 min a zjistili, že tam ještě nějaký lidi jsou. Udělali jsme si pár fotek a šli zpátky. Potkali jsme tam nějakej pár s průvodcem. Průvodce tu stojí asi 800 bátů na den. Všechno jsme zvládli bez průvodce a přišlo mi i dost směšný, že ty lidi ho tady měli. Doved je jen k vodopádu po chodníčku asi kilometr od silnice. Možná moh mít zajímavý povídání, ale jinak asi byl užitečnej jen, když ženská zjistila na parkovišti, že má pijavici. Pomocí cigára jí sundal a ještě se v tom tam nějak šťourali. Na parkovišti byla ještě skupinka asiatů, který vyráželi k vodopádům, takže jsme rozhodně nebyli poslední. Cesta do kempu byla už rychlejší, protože silnice už skoro stihli uschnout, tak se dalo jet rychlejc.
Štěstí na pijavice a další havěť
Do kempu jsme dorazili ještě za světla, bohužel ale už místní restaurace byla zavřená, tak jsme měli s večeří smůlu. Museli jsme si vystačit se sušenkama. Dalo se to… Zase jsme museli seškrábat pijavice, jedna mrcha byla dokonce až na sedadle skůtru a jednu jsem našel ve stanu na ruce. Bylo opravdu štěstí, že se do nás nakonec ani jedna nezakousla. Všechny jsme zmerčili včas. Po setmění jsme si ještě stačili užít trochu atmosféru kempu, kterej se po vejkendu naprosto vylidnil. Kromě nás tam zbyli asi už jen dva nebo tři další stany, který ale byli od nás strašně daleko. Takže jsme byli úplně na samotě mezi stádem srnek a jelínků. Dali jsme si sušenkovou véču a vyrazili na kutě. Ve stanu jsem našel jednu pijavici na ruce – přímo na kůži. Strhnul jsem ji a naštěstí ještě nebyla přisátá, takže žádná krev netekla.
Rozhodli jsme se že zítra ráno opustíme park a vydáme se ještě dál na sever Thajska do Chiang Mai.
