Dneska jsme měli na pilno. Už na 8.40 ráno jsme byli domluvený se Sarinem, že provádí turisty a nabíd nám, že když budeme mít pučenou motorku, můžem následovat jeho tuktuk. Ráno jsme teda vstali a šli si půjčit skůtr na recepci, kde nám ho ochotně za 7$ a pas jako zástavu na 24h půjčili.
Půjčené skútry
Bohužel nám nepůjčili automat, ale skůtr s manuální převodovkou. Chvilku mi trvalo, než jsem to schroustal ale pak jsem si celkem zvyknul. Čekání na Sarina jsme si zpříjemnili žužláním místních malých banánků. Byla trochu těžká domluva, ale nakonec nás doved do fabriky na výrobu vonných tyčinek, který se normálně pálej v templech.
Továrna na výrobu vonných tyčinek v Battambangu
Bylo to hodně zajímavý. Továrna měla jednoho zaměstnance, kterej byl od toho sajrajtu zasr**ej od hlavy až k patě. Dělá se to ze směsi drcenýho dřeva(více druhů) a smůly. Máčí se to ve vodě, pak zase do prášků, 6x opakovat a vysušit na slunci. Pak tam jsou děcka, který to pěkně úhledně balej do malých balíčků, ve kterých se to prodává. Další měla přijít fabrika na nudle. Když jsme tam ale dojeli, Sarin se nám omluvil, že Frantíkům, který tam zrovna prováděl se nelíbílo, že se nevěnuje výhradně jim. Prostě Frantíci, no. Tak jsme se na to vybodli a jeli si za svým.
Chrám Prasat Banan
Vyrazili jsme na chrám, kterej je vzdálenej asi 25km od města a jmenuje se „Prasat Banan“[čti prasák banán]. Díky Sarinově radě jsme to trefili celkem snadno. Je to parádní Ankorskej chrám, kterej je podle místních inspirací pro Ankor wat. Když jsme zpátky sešli všech asi 380 schodů, uviděli jsme prodávat zajímavý ovoce. Koukli jsme se na to zblízka a jeden místní nám ukázal, jak se to jí. Vypadá to trochu jako potomek obří makovice a hlavice od sprchy. Uvnitř hlavniho bubnu jsou takový žaludy, který, když se ještě olopou, daj se jíst. Chutná to trohu jako čerstvý lískový ořechy. Ale je to víc měkký. Pozdějc jsme se dozvěděli, že je to lotos. To je po včerejším nevylýhnutým ptáčeti asi nejexotičtější, co jsme tu zatím ochutnaly. To ptáče nám koupil Sarin – je to jako že vejce, ve kterým se už tvoří kuřátko, ale uvařený dřív než stačí vyrůst a zkompletovat se. Fakt musim říct, že mi to nechutnalo.
Killing caves
Z Prasáka banánu jsme se vydali na další chrám, kterej byl poblíž. K němu už jsme museli po nezpevněný prašný cestě asi 9 km. To byla jízda. Všude venkov, rejžový pole, opravdu úplně mimo svět. Další chrám jsme po chvíli našli. Zaparkovali jsme skůtr a hned za náma přišel místní kluk, jestli ho nechceme jako průvodce. Prej za 4$. Mluvil rozumě, tak jsme to usmlouvali na 3$. Byl to student, kterej nějak neměl na vejšku, tak se ve svých 21 nebo 22 zdržoval na střední a u toho si vydělává prováděním turistů. Tvrdil, že studuje historii, což se nám líbilo, protože jsme měli spoustu otázek. Ukázal nám místní jeskyně, do kterých rudý kmérove házeli oběti. Muže, ženy (i těhotný – ty dokonce vyvrhovali), i děti. Na ty měli speciální jeskyň. Dospělý třískly bambusem do týla a shodili do jeskyně. Děti pak prostě omlátili o šutr a do jiný jeskyně. Vyděli jsme dokonce i kosti. Za neuvěřitelně krutý vlády rudých kmérů bylo zabito (hladem i násilnou smrtí) 2 až 3 miliony obyvatel, což je asi jedna osmina dnešní populace. Byli vyhlazený všichni doktoři, učitelé a studenti. Povídání našeho průvodce se nám líbilo a tak jsme mu stejně dali ty 4$. Taky nám ušetřil spoustu času a námahy, když nám ukázal, že až na horu můžeme vyjet skůtrem. Všichni ostatní turisti se tam šplhahli pěšky, protože jejich tuktukáři je vysadili dole. Takhle strmej kopec by tuktuk nezvlád. Z chrámu na kopci byl parádní výhled. Je tu neuvěřitelná rovina až kam oko dohlídne. Na druhý straně obzoru je pak krokodýlí hora a další kopečky. Po menším pokoukání návrat do Battambangu. Cesta fajn, ale na konci jsme se museli potýkat s neznačenýma cestama. Orientace mizerná – museli jsme se asi 2x zeptat na cestu, ale pak jsme úspěšně našli náš hotel.
Setkání s africkým králem
Na večer jsme měli domluvenýho Oluasena. Je to kluk, černej jak bota z Nigérie, kterýho jsem našel na CouchSurfingu. Když to zjistil Sarin, chtěl jít taky s náma. Byla to trochu těžká domluva trochu s nedorozuměníma, ale nakonec jsme se všichni zdárně sešli. Olu přišel o 20 min dřív a Sarin asi o půl hodiny dýl :-D. Olu je ve skutečnosti Nigerijskej princ, kterej studuje v Thajsku doktorát a tady v Kambodže v Battambangu učí na univerzitách angličtinu. No musim říct, že moc dobře mu rozumět teda nebylo. Ale sebevědomej kluk je to až na půdu. Je mu asi 48 ale vypadá na 30. Až dodělá doktorát stane se pravděpodobně králem svýho království, kterých je v Nigerii asi 22. Jako král ale nebude mít téměř žádný pravomoci. Ty jsou momentálně všechny na Nigerisjký vládě, takže je to funkce spíš oficiální. Nicméně, když vemete v úvahu, že v Nigérii žije 150 miliónů lidí, tak bejt král jednoho z 22 dvou kmenů znamená zastupovat obrovský množství lidí. Pozval nás na večeř a pak ještě na dring. V každý hospodě se hádal se zaměstnancema, že nás podváděj. Do první restaurace chodil už asi 6 měsíců a znal ceny. Po tom, co nás tam vzal a chtěli po nás víc. Než normálně, řek, že už tam nikdy nepude. Něco podobnýho bylo i v baru. Tam se sek ale spíš on. Normáně tam chodil když byla šťastná hodidka (asi od 4 do 7 je pivo o půlku levnější). Asi si nevšim kolik už je a docela na ně zase vyjel. Olu je člověk kterej se nestydí za svoje názory i když jsou často kontroverzní. Svoje přítelkyně prej ani neumí spočítat. Prostě neví, kolik jich má. Ale v Kambodže asi žádnou prej.
Politika v Kambodže
Taky jsme se dost bavili o politický situaci, která tady není zrovna ideální. Kolem silnice, jsou je plakáty Kambodžský lidový strany, která vládně už asi přes 20 let prostřednictvým stejnýho premiéra. Noviny jsou vládní. Lidi buď nic nvědí, nebo se o tom bojej mluvit. Volby se konaj, ale všechny hlasy jsou dycky jedný straně. Prej, že lidi, co si otevřou hubu mizej, nebo maj pak velký problémy. Dost zajímavej rozhovor.
Rodinné poměry
Byl to zajímavej rozhovor. Taky jsme se dozvěděli že v Kambodže drží rodinou kasu dycky žena. Chlap musí makat, všechny peníze dát ženě a pak když něco potřebuje, jít si poprosit ženu o peníze. Prej je to tak protože by chlapi jinak všechno prochlastali :-D. Celá Sarinova rodina včetně všech příbuznejch, který živí, má denní náklady 6-9$/den (100-150Kč/den).
Byl to zajímavej večer, ale už jsme byli unavený a ráno vstáváme a přesouváme se do Siem Riepu. Tak jsme se rozhodli jit domů. Olu se Sarinem si předali kontakty, my dopili svoje ovocný koktejly (banán+kiwi a banán plus jahoda) a vyrazili jsme domů. Dneska byl náročnej den.
