Dnes tu máme poslední celý den strávený v Rakousku. Vyrazili jsme si k jezeru Zeller See v Zell Am See. Už když jsem sháněl ubytování v Rakousku, tak Zell Am See bylo jedno z nejdražších míst k bydlení. Říkal jsem si, že to tam asi musí stát zato. Vyrazili jsme se tam tedy podívat. Na místě se nám podařilo zaparkovat na přeplněném parkovišti u Billa benzinky a dokonce jsme nějakým záhadným způsobem dostali parkovací lístek od pomateného a přetíženého parkovacího automata. Ten lístek byl teda asi někoho jiného, protože byl na maximální dobu 180 min za 4,5e a já kupoval jen za 2,5eur. No aspoň jsme nemuseli spěchat. Na pobřeží jsme to měli jen kousek. Bohužel tam nic moc zajímavého nebylo. Možná, kdyby to pro nás bylo první jezero, tak ok. Takhle to bylo ale jen další jezero, kde navíc nebylo nic navíc hezkého – jen davy turistů. Na pobřeží tu je koupací areál, dětské hřiště, spousta zmrzliny, zpívající fontána atd atd – prostě atrakce pro turisty a přesně věci, které my moc nevyhledáváme.
Do očí nás tu praštil počet Arabů, který je tu více než evropských turistů. Všude, kde jsme byli v Rakousku bylo hodně Arabů, tady jsme si ale připadali jako v severní Africe. Běžně tu mají na výlohách a reklamách arabské nápisy, jezdí tu arabské taxi, je tu spousta orientálních restaurací, kde vlastně ani nápisy v naší abecedě nejsou, i potraviny tu mluví arabsky. Pořád jsme přemýšleli, jestli se jedná o turisty nebo „imigranty“. Později jsme se dočetli, že se jedná o bohaté arabské turisty. Městečko Zell Am See hledalo náhradu za úbytek evropských turistů a tak spustilo reklamní kampaň na arabské turisty. Ta zafungovala až moc dobře. Arabové tu teď skupují veškeré nemovitosti – hlavně aby byly co nejvíc v centru a co nejdražší. Skutečně si tu přijdete jako menšina.
Samotné Zell Am See nás moc nezaujalo a tak jsme vyrazili na nedalekou přehradu Wasserfallboden, kde jsme si chtěli spravit chuť. Cestou jsme projížděli přes známé turistické (lyžařské) středisko Kaprun, kde v roce 2000 měli průšvih s hořícím tunelem lanovky. Tenkrát se tam udusilo a uhořelo hrozně moc lidí. Od té doby tunel neobnovili. Doteď jsou tu ale kabinkové lanovky nahoru a jezdí se nahoru na ledovec. Z dálky nahoře na sněhu byly vidět vleky. Z auta ale nešlo poznat, zda jsou funkční a jestli se tam lyžuje.
Na přehradu jsme vyrazili klasicky bez větší přípravy. Prostě jsem si na mapách našel, že tam vede silnice, tak jsme si tam chtěli vyjet a projít se tam. Plány nám překazil zákaz vjezdu u posledního parkoviště pod přehradou. Řekli jsme si, že to teda vyšplápnem. Vyšli jsme ale jen asi 100m nad parkoviště, kde bylo parkoviště pro autobusy a kde se kupovali lístky. Nebylo nám moc jasné na co, ale za chvíli jsme zjistili. Cesta nahoru měla zákaz jízdy pro cyklisty i auta. Mohli tam jen autobusy. Byli jsme se zeptat, jestli tam můžem s kočárem (naivně), ale bylo nám řečeno, že po cestě jsou tunely a tak není pro pěší vhodná. Volné místo v nějakém busu, který by nás vyvez nahoru bylo až další den. Zeptali jsme se teda na turistickou cestu. Prý jen pro horolezce – pro cestu s miminkem na břiše prý teda také nevhodná. Tak to jsme podcenili. Hold je dnes neúspěšný den. Očividně jsme ale nebyli jediní a zmatených turistů tu pobíhalo více. Vůbec se nedivím. Nikde tu nejsou nápisy s tím, jak to vlastně funguje v angličtině. No a Arabové mají často tendence to projet i přez zákaz. Moc se ani nedivím, protože dodatková tabule pod zákazem nám dávala smysl až po přeložení ve slovníky a další půlhodině, kdy jsme zjistili, jak to tu celé vlastně funguje.
Náhradní program byl jízda domů a vyvalení se u koupacího jezírka, které máme asi 5 min chůze od ubytování a kde bychom snad měli mít vstup zdarma. Vstup zdarma se samozřejmě nekonal a nám se nechtělo platit 7eur zato, že se tam na hodinu vyvalíme na trávník. Plavky jsme stejně neměli a bylo už 6 večer. Zkusili jsme si aspoň najít místo u místní říčky – to nám ale zase překazilo mraveniště. S nohou pokrytou do černa mravenci jsem se rozhod, že to pro kjůťáčka nebude nejlepší místo na večerní odpočinek po celém dni stráveném v autě a kočáru.
Šli jsme teda domů a deku si rozbalili aspoň na dětském hřišti mezi slepičinci. To nám ale taky vydrželo jen deset minut, protože se přihnala bouřka a my museli domů. Naštěstí jsme to neměli daleko. Dnešní program se prostě nějak ne a ne vydařit….
Alespoň jsme byli jednou doma večer v čas. Jo a taky dneska Kjůťák začal žvatlat. To se musí oslavit. Celkem rychle jsme ho uspali a opět si dali výbornou véču na terase. Dnes se opět servírovaly mini pizzy, tentokrát s míchanými vajíčky, červeným vínem a super silným mátovým čajem. Po devátý jsme padli na hubu do postele doufajíc, že nějak přečkáme noc. I když přejdeme přítomnost našeho spánkového teroristy, postele tu mají asi o 20cm méně než by bylo vhodné a jejich vrzavost je neúměrná. O polštáři radši nemluvím. Když se to sečte s naším raubířem, ráno většinou vypadáme hůř, než když si jdeme večer lehnout. Tentokrát to nebylo jiné…