V noci jsme toho moc nenaspali a ve ¾ na 2 zazvonil protivnej budík. Čas na Adamovu horu. Tak nějak jsme se posbírali, dali si panáka slivovice, a vyrazili. Cesta na Adamovu Horu měla trvat asi 3 hodiny a bylo nám doporučeno aby jsme vyrazili ve 2:30, že v 6 vychází. Po asi půl hodince jsme si dali místní minibanánky a kakavíčko z krabičky. Zatím to docela šlo. Byla tma a šli jsme lampu za lampou. Moc jsme toho neviděli, jen šílenou osvětlenou cestu nahoru – byl to teda neskutečnej krpál.
Adamova Hora – Adams Peak
Po čase se začali schody na Adamovu Horu víc a víc šplhat nahoru až byly opravdu pořádně strmý. Jak se tu schody dělaj ručně, tak je každej jinej a člověk musí opravdu dávat bacha, aby si nerozbyl bubu. Jeden je vysokej třeba 5 cm a další 50. Cestou nás předcházeli lidi, ale my jsme měli stabilní tempo a moc jsme neodpočívali, takže jsme je zase většinou předcházeli zpátky. Náhoře jsme měli úplně mokrý záda. Byla tam docela kosa a to jsme měli svetr a neprofoukavou bundu. Mokrý záda dělali svoje. Bohužel jsme byli moc rychlý a vršku Adamovy hory byli už v 5:15 a měli hodinu čas do východu.
Východ slunce na Adamově hoře
Za nějakej čas začalo svítat a zjistili jsme, že jsme nad mrakama – bohužel i pod mrakama. Byli jsme přesně mezi 2ma vrstvama mraků, takže z Adamovy hory bylo vidět, jak vykukujou špičky hor z mraků, ale bylo zamračeno a slunce jsme teda vycházet vůbec neviděli. Blbý bylo, že jsme na vršku Adamovy hory museli sundat boty, jak je zvykem v místních chrámech a svatých místech – v tý kose nic příjemnýho. Terka si boty nechala, ale měla kliku, že to nebylo moc přes její dlouhý kalhoty vidět. Byl tam plolicajt, co to kontroloval, ale Terky si nevšim. Pár fotek a dolů. Cesta dolů z Adamovy hory byla úmorná. Pořád schody – jak člověk šel 3 hodiny po schodech nahoru, tak byl unavenej, ale fajn – 2 hodiny schodů dolů byly nekonečný. Navíc už bylo světlo a byl vidět bordel všude kolem – moc nadšený jsme z toho nebyli. Chtěli jsme si na pár minut dáchnout a pak vyrazit na vlak. Nakonec jsme se ale rozhodli ještě jednou přespat. Po příchodu z Adamovy hory jsme si dali šlofíka tak na 3 hodinky a pak vyrazili na procházku. Bohužel teda zrovna začalo pršet. Využili jsme čas aspoň k tomu, aby jsme si dali konečně něco pořádnáho k jídlu – dneska jsme to dost zanedbali.
Srí Lanka a ekologie
Sedíce u stolu a pozurujíce havrany (je to divný, ale je jich tu všude kupa), nás obklopil černým dýmem projíždějící autobus. Všude černo, tohle se mi ještě nestalo. Místní tu na ekologii fakt nedaj — za autama se dost často táhne černej oblak – taková zhmotněná tma. ¨
Okolí Adamovy hory
Přestalo pršet a my vyrazili po okolí Adamovy hory. Nechali jsme si poradit, kde je tady vodopád, aby jsme měli cíl cesty, ale stejně jsme na to kašlali a šli si kam chtěli. Procházeli jsme si čajový plantáže a měli nádhernej výhled na místní jezero. Byla to opravdu pohádka. Konečeně klid a relax. Všude kolem jenom čaj, krásný výhledy na jezero, plantáže i na Adamovu horu. Nikdo nás neotravoval – teda ne pořád. Jinak děti chodili kolem a říkali si o propisky. Pár jsme jich obdarovali a vyfotil jsem si je. Jeden kluk dostal tužku, ale nějak mu to nestačilo, tak nás pronásledoval ještě tak dalších dobrejch 15 minut. Chtěl i peníze mrzák. Podejte prst a vytáhne z vás všechny propisky. Nakonec konečně pochopil, že už nic nedostane a nechal nás užívat si místního klidu. Měli jsme tak 3 hodinky světla, který nám už pomalu dobíhali, tak jsme to museli otočit, aby jsme došli za světla. Prošli jsme si místní stánky v areálu pod Adamovou horou s různýma pitomostma – je to tu jak na pouti – prodávaj horzný kraviny. Nejoblíbenějším sortimentem jsou tu zimní čepice, který místňáci nesundaj z hlavy. Vypadaj dost často komicky s růžovou.
Češi na Srí lance
Dali jsme si panáka a na chvilku odpočinek a psaní deníku v místní restauraci pod Adamovou horou. Nevim proč, ale na pokoji nám nefungujou zásuvky. Je tu spousta Čechů, potkáváme je tady denně – na Adams Peaku jsme jich potkali několik skupin, už je ani neoslovujeme. Na vršku Adam`s Peak jsme třeba čekali hodinu vedle 3ch českých kluků, ale oni nevěděli, že rozumíme … I tady na chodbě guest housu slyšíme pořád češtinu. Zatím, co tady píšu deník, tak jsem se seznámil s delegátkou zájezdu, kterej zrovna dorazil a ubytoval se na stejným místě. Paní ze mě sosala informace, tak jsem jí dal pár dobrých rad, který hned zužitkovala a předala svým výletníkům. Teď si dáme pořádnou véču, panáka Araku a půjdem spát. Ráno brzo vstáváme – domluvili jsme si Tuktuka, kterej nás odveze zpátky do Hattonu – už nechceme absolvovat tu šilenou cestu busama a hlavně jsme se domluvili, že nás povozí po nádherným okolí Adamovy hory a ukáže nám místní zajímavosti. Už se na to těšíme. Pak nás čeká cesta vlakem do Haputale – jsou tam prý nádherný výhledy.
Pokec s místnína
Po psaní deníku jsme šli s Terkou na večeři a pokecali trochu s místníma restauratérama. Bylo to dost zajímavý. Taková malá a právě založená restauračka, kde dávaj stejný ceny místním i turistům. To je hodně unikátní. Majitel je prý z bohatý rodiny a dělá to spíš pro čest, než pro prachy. Každopádně nám přišlo šíleny, že na tak malou restauračku tam měl 10 lidí, který maj obskakovat. Každopádně u nás jich v jednu chvíli bylo asi 5 najednou. Ptali jsme se na význam toho bordelu, co tu furt huláká z rozhlasu a na spoustu dalších zajímavých věcí. Zjistili jsme, že jsou to Tamilci, ale na politickou situaci jsme se jich radši neptali. Starší pán, nám vyprávěl, že tam maká každej den od dvou ráno do 10 do večera. Spí teda nějaký necelý 4 hodinky denně. Za rodinou jezdí až do Hattonu jednou za tejden – jednou tejdně má jeden den volna. Při uvážení, že stráví přes 4 hodiny v autobuse, tak to není nic moc. Tohle je reálný život v cestovním ruchu na Adamově hoře.
Nechali jsme jim pořádná dýško (15Kč) a šli jsme na kutě. Respektive, koupili jsme si kolu, tu jsme namíchali s Arakem, párkrát si připili na zdraví a pak šli na kutě.
