Jak už jsem psal, mrňous nás na dnešek nenechal moc vyspat. Dopadlo to tak, že jsme si udělali oběd a vyrazili ven zmlácení zas až odpoledne. Cíl byla tentokrát rokle Kitzlochklam na řece Rauris. Tyhle názvy – jak když fotbalista loví chrchle, mě fakt baví. Na Rakousku je super to, na turistických zajímavostech, kde je vstupné, máte většinou parkoviště zadarmo. U nás, by zavedli daň i z horskýho vzduchu, kdyby to bylo legální. Kitzlochklam není na kočáry moc dělaná. Už dopředu jsem si všiml, že je tam nějaký schůdek. I když jsme zvyklí s kočárem na terén – radši jsme dali Kjůťáka hned do nosítka a dobře jsme udělali. V podstatě tam skoro nic jiného než schody nebylo. Zdolali jsme pořádné převýšení. Hned na začátku je nádherný a vysoký vodopád. Pak už je cesta spíš o té rokli. Chodníčky většinou levitují někde na boku skály a jsou dost úzké. S kočárem (i kdybychom ho nesli na zádech) bychom se tu nevyhli. To je však problém i u obéznějších lidí nebo jako v mém případě lidí ověšených dítětem, batohem a foťákem. Díky úzkých chodníčkům jsme si tu připadali pořád tak trochu v zácpě. Místo je hodně turistické. Výhledy jsou tu famózní, takže je škoda, že si pořád přijdete, že blokujete cestu, když se na chvíli chcete pokuchat pohledem. Trochu lepší to tu mají adrenalinový nadšenci, kteří si rokli mohou prolézt na feratách. Jištěni železným lanem a připevněni sedákem, tu na skalách vypadají jak spajdrmení. Jednu chvíli jsme se docela lekli, když jsme na kraji mostu koukali dolů do srázů a z poza-stěny z ničeho nic vyjela ruka, pak celek chlap – ten přelez zábradlí a najedou byl u nás – takovej trochu reverzní sebevrah.
Nahoru od parkoviště se zdolává pořádný převýšení, nesportovci se zapotí. Pak je potřeba počítat s tím, že se to celé zase musí sejít dolů a tam se zase zapotí muly ověšené drobotou a nákladem.
U východu z rokle zpátky na parkovišti jsme si všimli, že tu mají ohrádku s králíky, kam si můžou vlézt děti a drbat je. Nikdo je zrovna nedrbal a tak si jeden z králíků asi řekl, že si nějakého toho drbače najde na parkovišti a zdrhnul. Bohužel se mu moc nepoštěstilo. Já si ho jen fotil a v podstatě ho nikdo do ruky nevzal. Slyšeli jsme jen české důvody – maminka mi zakázala na něj sahat a podobně. Tak chudák králík dostal svobodu a bude mít co dělat, aby v alpské přírodě přežil zimu.
Po návštěvě rokle Kitzlochklam jsme se vydali ještě blíž prozkoumat Bad Gastein, kde jsme byli včera. Dojeli jsme asi kilometr pod vodopád uvnitř města a zaparkovali auto na černo u nějakých lázní (parkoviště pouze pro návštěvníky). Naložili jsme Kjůťáka do fárokáry a vyrazili. Podařilo se nám najít výhled na vodopád ze spodní strany. Chtěli jsme se podívat z místní kavárny, ale vyhazovač nás hned upozornil, že je tam dnes zavřeno. Po dalším pozorování jsme si všimli, že se tam natáčí film. Možná zase Jackie Chan, který byl dva týdny dozadu u nás v Hradci Králové.
Pod vodopádem proběhlo pár fotek, a vyrazili jsme nahoru do města. Nechtělo se nám jít stejnou cestou a tak jsme šli pěšinou, která mířila přes řeku na druhou stranu Gasteinu. Bohužel se cestu ukázalo, že se pěšina pod hotelem Evropa proměnila v poměrně příkré schody. Nevadí, Kjůťák je zvyklej na překážky. Vynesli jsme ho nahoru, ani se nezapotil. Jen Terce málem upadli ruce.
Konečně jsme si prošli důkladněji větší rakouskou verzi Jánských lázní a užili si pro změnu zase jiné turistování, než obcházení jezer.
Po prochajdě jsme si ještě nakoupili v Bille a už mířili domů. Měli jsme to tak tak. Kjůťák už usínal v autě. Podařilo se nám ho rychle uspat a ještě jsme stihli zkouknout filmek. Snad bude dnešní noc trochu přijatelnější.