Dnes přišel den, kdy jsme se museli rozloučit s naším super ubytováním v Bad Mittendorfu. Vstali jsme celkem brzo a do deseti hodin se nám podařilo vyklidit celý prostorný byt a sedět připraveni v autě. Tady v okolí nám chybělo navštívit ještě jedno jezero a jednu přehradu. Za poslední dobu jsme viděli ale jezer celkem dost, takže Terku zaujal spíš hrad Hohenwerfen, který máme po cestě. Máme na to celý den, snad stihneme všechno. NA cestu jsme z posledních zbytků jídla namazali asi deset chlebů a doufali, že to k obědu bude stačit. Nevěděli jsme jestli a jak se půjde cestou najíst. Podle klasického scénáře však bylo vše snědeno už kolem desáté.
Jezero Altausee je moc hezké. Škoda, že jsme si dali na prohlídku jen hodinku. I tak jsme parkovné přetáhli o tři čtvrtě hodiny. Celé jezero se dá objet dokola i s kočárem…. Aspoň se nám to tak teda jevilo – my to nestihli. Po jezeře jezdí i přívoz, takže se můžete svést stejně jako v Hallstatter See. Je tu i pár hotelů a restaurací.
Po kratší procházce a dojedení zbytků zásob jsme se vydali k dalšímu cíli – přehradě Vorderer Gosausee. Odsud je přímo z hráze parádní výhled na zasněžený Dachstein. Bohužel byl vidět jen první asi dvě minuty a pak se schoval natrvalo do mraků. Nádrž jsme si obešli celou – je to zase trochu něco jiného – nádherná vodní plocha s průzračnou vodou. Cestou jsme potkali i horolezce a zmiji. Opět se to celé dá obejít i s kočárem asi za necelou hodinu. My byli ale mnohem pomalejší a tak ve čtvrtině cesty jsme potkali důchodce, který vedle nás parkoval na parkovišti a šel opačným směrem. Přichází krize a dojídáme i rozinky ze železných zásob. Místo je tu ale moc fajn, tak přestože chvílemi poprchává, rozkládáme deku na břehu, aby se moh Kjůťák protáhnout. Vyčerpaná Terka usíná a já jsem na chvíli asi taky zabral. Jen Kjůťák je odpočatej a nenechal nás zaspat moc dlouho, abychom nezaspali lehkou přepršku, která zrovna přišla. Opouštíme pláž s tyrkysové průzračnou vodou a míříme pomalu k autu. Cesta sem byla trochu delší než jsem odhadoval, a i tady jsme se zdrželi déle. Dobu dojezdu ke hradu Hohenwerfen tak navigace začala odhadovat na šestou hodinu. To nám trochu křížilo plány – na dalším ubytování jsme nahlásili, že dorazíme mezi šestou a sedmou.
Cestou jsme se zastavili do špáru a hladová Terka nás nasměrovala do bistra hned vedle, kde jsme si objednali jako správný Češi dvě S-budget pizzy. S-budget je značka Intersparu pro ty nejlevnější potraviny. Jedna tahle minipizza vyšla na euro. Připadali jsme si tam jak za starých časů, kdy turisti z východního bloku vyrazili na západ a neměli peníze ani na oběd. No vlastně to v nás tak pořád asi trochu je. Hold jsme v tom vyrůstali. Levnější pizzu bychom nesehnali ani v Čechách ve čtvrtá cenový a tady jsme si ji prostě museli podvědomě objednat. Mentalita se hold mění trochu těžko. Připadal jsem si trochu trapně – to je asi taky další pozůstatek starších dob. Dnes je tady na turistických oblastech Rakouska pomalu víc Čechů než Rakušanů a rozhodně nevypadají, že by měli hluboko do kapsy. My v Čechách utrácíme za jídlo víc než tady, tak by mě zajímalo, čím to může být. Žeby zakletý přepočet na eura? No, dost už rozebírání našeho chování připomínajícího sociální případy. Přesunuli jsme se ještě do Špáru a udělali pořádnej nákup.
Zase jsme pokračovali dál na cestu. Kjůťák už začal být trochu nespokojenej. To se dá pochopit, protože je dnes většinu dne v kočáru a v sedačce. Má toho plnej kotel. Cesta se zdá být nekonečká. Kolem půl sedmé dorážíme ke hradu Hohenwerfen. Původně jsme si chtěli vyjet na protější kopec, abychom hrad viděli hezky z vrchu. Teď nám ale už dochází čas a tak nám musel stačit jen pohled z malého parkovišťátka vedle hlavní silnice. Naštěstí je hrad krásně vidět ze silnice, takže nebylo potřeba ani nikam odbočovat. Kjůťák dostal papání a hned jsme zase vyrazili. Mlíko mu na spokojenosti moc nepřidalo a před námi bylo podle navigace dalších 50 min. Nějak jsme to zvládli a ve čtvrt na osm jsme dorazili na ubytování Tofererhof v Bad Hofgastein. S Terkou jsme se domluvili, že se ubytujem a ze všeho nejdřív přebalíme Kjůťáka a dáme ho spát. Tyhle sťehovácký věci máme už nacvičený, takže jsme během deseti minu byli napakovaný vevnitř.
Vtipná byla paní domácí, když jsem se snažil ubytovat se. Vlít jsem do penzionu a rozhlížel se po chodbě – nikde nikdo a nic, co by připomínalo recepci. Po chvíli vyšla nějaká paní valící něco německy. Já nevěděl, jestli je to personál nebo host a ona taky nemohla vědět, kdo jsem já. Zkusil jsem to anglicky, ale moc neuměla. Každopádně bylo evidentní, že je to asi paní domácí a já se nezmoh na nic jiného, než anglický říct doslovně, že to jsem já a už jsem tady. Jméno jsem vůbec neřekl. Tahle identifikace hosta paní očividně stačila a hned mě ubytovala.
Lámanou angličtinou nám ještě nabídla snídaně – my Češi ale zvyklí na české předražené chleby s máslem a džemem k snídani jsme rychle odmítali. Až pak jsme z webovek ubytování zjistili, že jsme ubytovaný vlastně na farmě, která pro své hosty jako benefit po dobu pobytu nabízí jejich domácí produkty kdykoliv zdarma. Krásně na svém webu popisují, jak se jejich kravičky pasou vysoko v horách a tak jsou šťastné a na jejich mlíčku je to znát. Dál mají domácí vajíčka, marmelády, chleba a vlastní uzené maso. Úplně se mi zbíhají sliny a těším se na snídani.
Jinak ubytování nádherný do posledního detailu. Všude čisto a perfektně vybavený apartmán. To se musí Rakušanům nechat, že služby umí. Ubytování v pensionech je tu sice oproti Čechám lehce dražší, ale kvalita nesrovnatelná. Za podobně vybavenej apartmán, se stejnýma službama a alespoň podobně turistickou lokací, bychom v ČR dali mnohem více. Z tohohle pohledu je to tu vlastně dost levné. Úplně se mi obrací pohled na věc a teď mi České ubytování na středoškolské ubytovně, kde jsme spali cestou sem a budeme i cestou zpět, připadá ne-tolik výhodné. Moc se tam – těšit nebudeme. Takže ještě jednou – klobouk dolů před rakouským ubytováním. Možná jsme tu měli jen štěstí – nevím.
Terka uspala Kjůtoslávka a já mezitím udělal luxusní míchaný vajíčka se slaninou a červenou čočkou. Zasloužíme si po dnešním dnu pořádnou baštu. Ještě chvilku rozjímáme a konečně míříme do hajan. Zítra se těšíme na snídani a možná navštívíme i místní zvířátka. Má pršet, tak uvidíme…