Příprava a přesun na Madeiru
Naše prosincová cesta na Madeiru začala už březnu, když jsme se vrátili z Kypru a Terka říkala, že teď nějaký čas nebudeme plánovat žádnou dovolenou. Týden na to přišla akce od Eurowings na přímé letenky z Prahy na Madeiru za 3 tisíce jen s příručákem a bylo vyřešeno. V prosinci poletíme na Madeiru. Ještě jsme trochu řešili termíny, ale nakonec nás vyšli letenky za 4 tisíce i s pojištěním což je paráda. Jen to teda dopadlo na tři týdy, což nám přišlo na tak malý ostrov až dost. Zařídil jsem ubytování a na pár měsíců na nějakou dovolenou úplně zapomněl. Připomněli se až Eurowings v září s tím, že nám ruší let. Na cestu zpět nám našli alternativu v letence přes Dusseldorf, cesta tam ale byla zrušena bez náhrady.
Přemýšleli jsme, že cestu odpískáme, ale děti se těšili a my taky. Podívali jsme se tedy alespoň na změnu termínů. Zjistili jsme, že nezrušili jen náš let, ale celou přímou linku Praha Funchal a pokud chceme letět, nejbližší možné letenky jsou přes Dusseldorf a o 5 dní dříve. Ze třech týdnů se nám tak stala měsíční dovolená a z přímých letenek přestupní. Letět se dvěma dětma na celý měsíc jen s příručním batůžkem na takhle malý ostrov? Bude to výzva, ale dáme to.
Nějak jsme to teda akceptovali a přebookovali veškeré ubytování. Nakonec budeme mýt 4 ubytování po 5, 6, 6 a 10ti dnech. Pračka je s příručním zavazadlem základ, ale to taky není problém.
Aerolinky se očividně aerolinky nechtěli smířit s tím, jak jsme se s tím popasovali. Aby mě trochu nas***li, tak jsem pak uviděl v říjnu akci na přímé letenky z Prahy na Madeiru a dokonce i ve stejný den, kdy my letíme před Dusseldorf. Letenky byly pojištěné a mohli jsme je změnit, jen bohužel už ta cena byla úplně někde jinde… Museli jsme to spolknout.
Aby se nám odlétalo v klidu, měsíc před odletem už Terka dostala slušnej kašel a když už jsme si mysleli, že to bude týden před odletem dobré, tak si dala recidivu. Pomocí tisíce a jedné bylinky, zábalů a zaříkání vystreslého dědka kořenáče (mě), jsme to nakonec dostali jakž takž pod kontrolu a poslední den, kdy Terka ležela, byly 2 dny před odletem. Tradičně stresující balení a přípravy pak zvládla i když to bylo z posledních sil.
Cesta na Madeiru
Naše cesta začala budíkem ve 4 ráno. V 5 jsme už pak s půlhodinovým zpožděním vyráželi autem na poštu poslat poslední Vánoční přání s partnerskými kartami. Za námi už zůstal jen zapečetěný dům s připravenými vánočními dárky na to, až se vrátíme. Děti budou mít překvapení od Ježíška hned při návratu den po Vánocích 25.12.
Cesta na Prahu v sobotu v 5 ráno byla naštěstí hladká. Snídalo se v autě a už po deseti minutách přišlo první „Kdy už tam budeme, já se nudím“. V Praze jsme zaparkovali nedaleko letiště na komerčním parkovišti. Měl jsem v plánu vypojit baterii, abychom po měsíci zimy bez dobíjení vůbec nastartovali. Bohužel mě ale zaskočil křičící alarm, který nám v servisu prý odpojili už pře dvěma lety. I když ho mám odpojený doma v šuplíku, teď se mu nějakým záhadným způsobem nelíbilo odpojení autobaterie a dával to v 6:30 ráno hlasitě najevo, což se ani provozovatelům parkoviště moc nezamlouvalo. Baterie tedy opět připojena a my ujištěni, že nás kdyžtak po návratu „roztlačí“ 😊. Raději jsem jim nechal otevřenou kapotu, kdyby si alarm ještě vzpomněl, že nechce být vymontovaný.
Pak už následovala 10ti minutová cesta dodávkou na letiště a 78. „Kdy už tam budeme“.
Na letišti všechno v poho, jen se jim při novém způsobu odbavení nezamlouvalo naše domácí kafe ve sklenici od okurek. Po kontrole analyzátorem výbušnin a toxických látek, jsme si ho s přijetím mírných úšklebků mohli vzít dál na letiště a na palubu. To nakonec ale stejně nedopadlo, protože jsme zjistili, že naše geniální sklenice od okurek netěsnila a zmáčela nám veškerou svačinu, tašku a půl bundy. Zajímavé jak deci kafe umí zas**t tolik věcí kolem :-D.
Čekání na letadlo šlo rychle až jsme zapomněli na čas a málem nám to uletělo. Na letišti jsme si užili formuli, strukturální obraz Václava Havla i dětský koutek. Následovalo superrychle nalodění a vzlet. Byli jsme překvapení, že po nás tentokrát nikdo nechtěl ani občanky. Všude stačil jen palubní lístek. Při posouvání letadla na runway, když to s letadlem poprvé škublo se překvapivě změnilo „Kdy už tam budeme“ na „Mami, to už jsme na Madeiře?“.
Let utekl docela v pohodě. Měli jsme místa vedle sebe. Zajímavé bylo, že na krátký let do Dusseldorfu jsem si mohl vybrat sedačky zadarmo, ale na delší let na Madeiru už chtěli asi pětistovku za jednoho a na to jsem se jim vykašlal.
V Dusseldorfu jsme měli asi 3 hodiny času, který jsme naplnili hrou na šipkovanou na záchody, koukáním stále se opakující reklamu na Dubaj a pizzou s německou kuřecí polívkou. Musím uznat, že Němci mají opravdu zvláštní chutě. Ani já, skrblík a kolenovrt, jsem si netroufnul na pizzu v akci se švestkama. Věty typu „Kdy už budeme nastupovat/vystupovat/přestupovat“ jsem kolem stovky přestal počítat. Na 6 a 7 ale jsou opravdu statečný a i my už se teď nemohli dočkat, až nám utečou 4 hodiny posledního letu.
Let jsme zvládli se slovním fotbalem, balením šušenek, hašlerek, sušených malin a asi hodinou a půl pohádek. I když jsme měli sedět 4 řady od sebe dva a dva, tak se nám podařilo domluvit na místě přesednutí si na vedle sebe. Jeden pán se uvolil, že se přesune, a tak jsme mohli drobit pospolu.
Zajímavé bylo přistání ve Funchalu na jendom z nejnáročnějších letišť v Evropě. Přistává se tu nad pláží a runway je hodně krátká. Navíc tu bývá větrno a tak tu piloti musejí mít speciální lecenci na tohle letiště. Nezřídka se tu stává, že se nedá přistát a letiště odkloní na blízko ostrovy nebo zpět do Portugalska. To naštěstí nebyl náš případ a my mohli po přistání pilotům zatleskat. Tleskaly i děti a bylo proč.
Na letišti klasika záchody, plnění lahví a před letištěm na místě setkání volání do autopůjčovny, kde máme zaplacený auto (Lokální půjčovna Happy car – doporučena od Čechů, u kterých budeme deset dní spát – ve vile Scirocco).
Pán do telefonu říkal, že nás vyzvedne za 5 minut a po patnácti minutách nám došlo, že jsme právě zažili první setkání s místní kulturou. Přišli jsme si jako skuteční etnologové :-D. Naštěstí už při výstupu z letadla jsme se mohli fotit na sluníčku s letadlem, mořem a hlavně zahodit bundy. Takže naše plné batohy dojmů to nemohlo rozhodit. Navíc se už díky tomu konečně změnilo „Kdy už budem na Madeiře“ na „Kdy už přijede“ a později na „Kdy už budeme na ubytku“.
Borec nakonec skutečně přijel a předal nám náš WV UP – v podstatě Škoda Citigo alias nákupní vozík. Ačkoli mě od tohohle auta všichni zrazovali, že se do něj se svými 2ma metry a rodinnými víc jak 6ti metry nevlezeme, opak byl pravdou. Je tam víc místa než v naší jedničkové Octávce. Je to pro nás a naše 4 příruční batůžky na měsíc naprosto ideální auto. Jen teda do kopce to má sílu asi jako stará ŠKODA 105. A tady jsou kopce všude. Přístup pána z půjčovny byl ale super. Říkal, že máme kryté pojištění na vše a nemusíme si dělat starosti, když něco rozbijeme. Dokonce prý po sobě auto nemusíme ani uklidit – To nezná naše děti. Už po 1 dni v autě jsou na sedadlech drobečky a za měsíc tam bude 15cm souvislá vrstva tak, že budou mít z auta stejnej výhled jako my s Terkou. Pán nám dokonce ještě vyměnil autosedačku, aby se i Barča cítila pohodlně. Sedačka jí byla malá, tak už taky musí mít podsedák. Taky až prý budeme auto vracet, máme ho nechat na letišti na parkovišti odemčené s klíčky v kastlíku. Moc to tady fakt neřeší 😊
Konečně vyrážíme z lětiště na ubytování. Právě teď je 6 hodin českého času – pro nás čas jít spát. Do ubytka to bylo asi 45 minut, ale cestou jsme se stavili ještě nakoupit v místním lokálním obchodě. Vzhledem k naší únavě, neschopnosti strukturovaně myslet za neustálého opakování „už tam budeme za chvilku“ a super úzkým uličkám, to byl další kulturní zážitek. Nakonec jsme ale něco i koupili a dokonce jsme opět využili geniální služby grilovaných kuřat, které jsme si po světě oblíbili. Byla sobota a tak jsme raději nakoupili i na neděli – bývá tu zavřeno – možná – asi.
Pak už teda jen naložit celý nákup jen za pomoci dvou plátěných tašek do našeho „nákupního vozíku“ WV UP. Každý jsme měli plné ruce, dětem padali kusy nákupu po chodníku a byla to nakonec docela sranda. Naštěstí jsme parkovali jen asi 50m daleko a naše bezedné vozítko přeplněné 4mi batůžky všechno spolykalo jak nic.
Nasedli jsme a za už neutuchajícího „Kdy už tam budeme“, nádherných výhledů na moře a osvětlený ostrov v noci svítícími domy, jsme už těch posledních 20 minut dojeli. Výhledy fakt nádherný – teda alespoň mimo tunely. A cesta po dálnici tam vlastně vypadala takhle: Tunel, výjezd ven, kruháč, tunel a furt dokola. Jakmile jsme sjeli z dálnice, už jsme museli stoupat od pobřeží strmě do kopce serpentýnama s brutální náklonem. Nákupní vozík to ale docela ustál bez ztráty hvězdičky. Ne že bychom jezdili maximální povolenou rychlostí, to ne – to tu zvládáme jen z kopce, ale s jednou vyjímkou jsme vyjeli na dvojku až k našemu ubytku.
Dobrodrůžo
Teď začaly teprve ty pravé „kulturní zážitky“. Z ubytka se mi na Bookingu za celou dobu neozvali. Teď jsem tu zaparkoval podle instrukcí na souřadnicích, ale dům vypadal poměrně zchátrale. Naštěstí mi ale telefon zvedli a hned mě navigovali, kde najdu klíče. Jen jsme si teda rozuměli tak tak…
Vysvětlili mi, že parkuju správně, ale pronajatej dům je na druhý straně silnice. Po dabl ujištění jsem zjistil, že má bílou bránu a že když nejde otevřít, že mám zatlačit. To jsem udělal. Pak měly být klíče přededveřma, ale nikde jsem je tam neviděl. Hledáme, hledáme a Terka je našla pod rohožkou. Sláva, rozloučil jsem se a vlezli jsme do domu.
Všechny věci jsme nanosili dovnitř – a že jsme to s nákupem pobrali tak tak a začali se rozkoukávat. Sem tam bylo něco pohozené a nevypadalo to úplně super uklizeno, jak by čekal host v pronajímaném domě. Někdy se hold nepoštěstí, no. Šli jsme prozkoumat dům a byly překvapeni, jak je to velké. Jen nás teda zaskočilo špinavé nádobí ve dřezu a pak i špinavé oblečení v myčce. Tady už začala v hlavě blikat varovná kontrolka. Terka poprvé vyslovila kacířskou myšlenku „A jsme ve správném domě?“. Barák ale vypadal jako na fotce a vnitřní vybavení více méně taky. V únavě se tyhle věci těžko řeší, ale otevřel jsem Booking a našel fotky ubytka. Fotky vypadali více méně stejně, ale byly tu drobné rozdíly. Digestoř byla umístěná jinak než na fotce, stůl byl úplně jiný a gauč s televizí na fotkách nebyl vůbec. Tady mi docvaklo, že jsme asi skutečně v jiném domě. Možná proto jsme se po telefonu nemohli shodnout na tom, kde jsou klíče od domu.
Děti zbystřili, že jsme nervózní a Honzík dostal strach a chtěl úzkostlivě opustit dům. Bál se, že na nás někdo přijde. Já jsem vyšel ven před dům, vyhnal kočku, co dolézala dovnitř a šel zpátky na silnici a hledal, kde jsem se mohl splést.
Šel jsem zpátky k domu a vidím bílou branku pro pěší do stejného domu, ale z jiné strany. Branka i brána se můžou v angličtině říct Gate. Na obě stačilo zatlačit, i když ta horní byla posuvná a šlo to fakt z těžka. Ta spodní byla jen pro chodce, šla dobře a na konci cestičky byly dveře, které v zámku měly skutečně klíč. Vešel jsem dovnitř a tady už viděl přesně tu kuchyň z obrázků a bylo jasno. Šel jsem teda zpátky nahoru pro Terku a děti, abych je odvedl.
Mezi tím nahoře Terka prozkoumávala dům. Za jedněma dveřma našla překvapivě garáž a ještě překvapivě psa. Byla to naštěstí malá Čibaba. To jsou většinou pěkný prevíti, který mají sebevědomí až na půdu a jsou schopný se poprati i s dogou – teda když je za plotem. Tahle čibaba se na Terku prý jen udiveně dívala. Asi mezi sebou neměli plot a tak si možná jen čibaba čůrla a ani neštěkla. Terka se lekla zabouchla za sebou dveře a došlo jí, že jsme asi opravdu v cizím domě. Potkali jsme se u dveřích, když už v rychlosti obouvala unavený vyděšený děti. Rychle jsme je naložili jak muly, všude pozhasínali a v rychlosti koukli, jestli jsme tam něco nezapomněli. Zabouchli jsme za sebou a klíče dali zpátky pod rohožku. Snad nás nikdo neviděl a nic jsme nezapomněli. S tím, jak jsme měli plný ruce batohů, bund a nákupu mimo tašky to bude zázrak, když po nás nic nezůstane. Ještě jsme se nenastěhovali a už měníme ubytko :-D. Všechno jsme přesunuli do jiné části domu a teprve si vydechli. Ufff.
Konečně jsme si mohli ulevit. V rychlosti jsme do sebe naházeli grilované kuře, nic jsme nevybalovali, nic nehledali a šli spát. Ještě že se to při naší únavě takhle neodehrálo o vchod vedle. Je to stejnej dům, jen jiná jednotka, takže i vybavení vypadalo podobě. Kdyby tam bylo víc uklizeno, ani bychom si toho nevšimli a pán by našel doma překvapení – ráno jsme ho potkali při venčení čibaby – zdrhla přes silnici a schovala se za banánovníky. Pán byl místní a sám se nás na nic neptal. Možná ani neumí anglicky. Možná pronajímá spodní byt nějaké agentuře – těžko říct, ale raději jsem mu neříkal, že už jsme byli u něj doma na návštěvě…
Teď už každopádně spát. Hned v devět – po celodenní cestě už bylo na čase. Bylo nám trochu zima, ale asi jen díky tomu, že jsme teplé deky našly až ráno stejně jako vše další potřebné k pohodlnému bydlení. Bohužel jsem toho ale moc nenaspal. Nějak to nešlo. Snad to bude zítra lepší.