Ráno nejdřív dopisuju Cestopisník a pak už to máme nacvičené – snídání, balení, stěhování. Z ubytování jsme vypadli cca v 10. Při nošení věcí do auta jsem si všimnul, že kód na branku do areálu funguje i na bránu a tak jsme celou dobu mohli parkovat auto mnohem blíž a nemuseli obcházet od parkoviště celý blok. No, co se dá dělat. Teď už je to jedno.
Vyrážíme autem na výlet směrem na sever. Nejdřív bereme benzín na benzince. Je zajímavé sledovat, jak má tankování opravdu každý národ jinak. Tady Vám zaměstnanec natankuje i na samoobslužné stanici a vyťuká na displeji, kolik chcete benzínu. Musí se dopředu říct, za kolik chcete natankovat – nejde říct plnou. Takže jsme to odhadli na 40 euro a skoro plnou jsme opravdu měli. Naštěstí nic nepřeteklo. Se skoro plnou nádrží pokračujeme směr Avakas George Nature trail – trek moc hezkým kaňonem.
Cestou si všímáme, že je dnes asi nějaký svátek. Podél cest na pobřeží parkuje spousta aut místních a dělají si piknik s grilováním. Už skoro u treku najednou končí asfaltka a musíme jet pěkně rozbitou prašnou cestou – auta z půjčovny na tyhle silnice kvůli pojištění nesmí. Tak snad to bude ok. Z okýnka nás učarovala jedna divoká plážička plná kamenných trolíků, a tak jsme se otočili, kousek vrátili a šli si dát oběd sem. Očividně jsme nebyli sami. Z cesty tahle pláž svedla i dalších několik aut. Svítilo krásně sluníčko, bylo horko a dokonce se někdo i koupal. My si udělali piknik přímo mezi kamenýma trolama. Děti teda moc jíst nechtěli, ale zabavili se, tak jsme se mohli najíst v klidu aspoň my. U jídla jsme pozorovali místní „divoké“ kozy s planadvýma ušima, jak šplhají po skalních útesech. Bylo krásný počasí na krásném místě a prostě pohoda. Jen to sluníčko fakt pražilo až jsem si říkal, že bychom se měli posunout dál, abychom se neupekli. Děti, hlavně H byly trochu naštvané, že jim rušíme hru, ale nakonec se najedli a mohli jsme pokračovat ještě kilometr nebo dva k parkovišti u začátku treku.
Tahle cesta byla už spíš pro teréní vůz nebo čtyřkolku a často jsme museli jet skoro krokem a i tak jsme párkrát škrtli podvozkem. Byla to úmorná cesta, ale povedlo se. Mnohem úmornější ale bylo to, že když jsme se sbalili a vyrazili, hned za parkovištěm byla cedule, že trek je kvůli zvýšenému riziku bleskových povodní během období dešťů zavřený a vstup do kaňonu je zakázaný. Jedni návštěvníci zadruhými se tu zastavovali a na patě otáčeli. Bylo by zajímavé tady postávat celý den a pozorovat jejich reakce. Byly dost různé.
Pro nás byla ale náročná ta naše reakce. Děti byly dost zklamané – zase do auta, zase přesun. Kousli se a nechtěli dál, nechtěly do auta. Vymýšleli jsme náhradní program, ale nic nám nějak neprocházelo. Nakonec jsme museli vyrazit trochu na sílu. Do nedalekého kláštera děti cestu rezolutně odmítli. Tak jsme vyrazili na nedalekou pláž – ani to nebyla tak pláž, jako spíš útesy. Nad nima byl zajímavý kostelík, kolem kterého jsme to vzali.
Když jsme kolem téhle oblasti jeli opačným směrem, vypadalo to na pár lidí, co budou piknikovat. Teď už tu bylo auto na autě. Každý kdo mohl, vzal svůj pickup -většinou větší auta, naložil rodinu, gril a plastové sezení a vyrazil sem. Vypadalo to úplně jako nějaký festival, jen to vůbec nebylo organizované a nebyl žádná společný program. Jediné, co bylo společné, byla zábava, jídlo a pouštění draků. Obloha byla posetá draky. Později jsme se dozvěděli, že slavili popeleční pondělí nebo tak něco. Prostě tradiční svátek, kdy všichni vyrazí s rodinou ven pouštět draky. Odteď se pak drží padesát dní půst – teda aspoň bez basa.
My prozkoumávali pobřežní skaliska, dokud jsme si nenašli místo, kde bylo aspoň trochu písku na to, aby se dalo máčet si nohy ve vodě. Bohužel tu bylo dost střepů, ale nějak jsme to bez úhony zvládli. Bylo pořád horko, jen vítr příjemně chladil a čvachtání nohou bylo super. Dali jsme si sváču – vlastně taky takový menší piknik a nasávali atmosféru.
Potřetí hodině odpoledne už začal být vítr trochu chladnější a začal jsem se do auta těšit na mikinu, tak jsme vyrazili. Další výlet už nám neprošel, tak jsme vyrazili nejkratší cestou do dalšího ubytování přes hory. Ze shora byl parádní výhled na pobřeží, Paphos a moře. Děti to moc nezajímalo a tak jsme si na vyhlídkách vylézali s Terkou sami. Prý už vyhlídky viděly a jsou všechny stejné – nemá smysl chodit na další 😊
Celkem v pohodě jsme ubytko našli a ubytovali se. Bydlíme v komplexu domků nedaleko od přístavu. Výhled na moře z balkónu máme, ale člověk musí být nasměrován jedním směrem a moře jde spíš zahlédnout. Takový výhled z postele jako v Protarasu, už mít nebudeme.
Rovnou Terka dělá večeři. Potřebujeme mládež uspat, co nejdřív. Cesta s nimi v neustálem křiku nám po víc jak půl hodině udělala díru do hlavy. Po 14. neúspěšné prosbě o ztišení už nastoupil můj autokrat a začal jsem hladinu svého hlasu zvyšovat já. Nebylo mi to nic platné. Vybouchnul jsem až u příjezdu na parkoviště, tak aby nás všichni kolem slyšeli (nikdo tam nebyl). Stejně mi to nebylo nic platné a řev na ubytku pokračoval… Večeři jsme si dali na terase a zjistili jsme, že sice nemáme ideální výhled na moře, zato máme parádní výhled na hory a západ slunce za horami. Díky horám tu zapadá slunce dřív a tak ještě není taková zima, aby se nám nechtělo sedět venku, takže paráda. Pak už hajhou do pelechu.
Bohužel tu mají takový ten způsob jižanského povlečení, že spíte pod prostěradlem na kterém máte teprve nepovlečenou deku nebo dvě. To fakt nemusím. Budeme ráno zapletení do směsi dek bez povlečení. Máme tu ale spaní tak pro 6, takže ani jednu ložnici nevyužijeme a všichni se vyspíme na dvou gaučích v obyváku. Klimošky už makají na maximum, aby tenhle domek postavený tak, aby zadržoval chlad, vytopily.
Děti spí, Cestopisník dopsán, je čas plánovat zítřek.
Dobrou
