Večer mě Terka donutili jít spát brzo a nechat deník na ráno. Díky tomu se mi mnohem lépe vstávalo o půl šesté. Honzík je už samostatnej. Nechal mě spát. Sám si vzal z lednice připravené mléko, sám si do něj nasypal nekontrolovatelné množství kočoládových cereálií a úplně sám si zapnul telku. V některých věcech se učí fakt rychle. Byl jsem docela vyspalej a tak mě to ani nerušilo a když mi Honzík roztáhl rolety, tak jsem si mohl vychutnávat východ slunce nad mořem přímo z postele. Škoda jen, že v dálce byly mraky. Barča přišla vzápětí a utvořili s H společně závislostní tandem.
Já si v klidu vstal, udělal si snídani a užil si v relativním klidu. Bylo pořád brzo, a tak jsem toho využil a napsal Cestopisník za včerejšek. Následovala další snídaně a mohli jsme vyrazit. Dnes jsme chtěli využít slunce a vyšší teploty kolem poledne a jít se vykoupat na pláž, kde jsme byli včera a ještě na tu další.
Když jsme vyrazili, bylo pořád chladno, a tak jsme vyrazili nejdřív na úplně druhou stranu a šli si projít blízké okolí našeho ubytování. Skoro hned pod ubytkem máme taky jednu takovou malou plážičku. Není tak hezká a ani tak velká, ale zkontrolovat jsme ji museli. V jejím úplném rohu jsme našli veliký placatý kámen, který vypadal jako soukromé plážové místečko pro prominenty. Mělo jedinou nevýhodu, a to že se k němu muselo přelézt po takové tenké skalní římse, pokud člověk nechtěl jít zrovna vodou.
Zvládli jsme to, vyfotili se a chtěli jít zpátky. To jsem ale zjistil, že římsa z téhle strany vůbec není tak snadno zdolatelná. Hrozně totiž klouže a v botech se na ní nedá udržet. Děcka jsme sem skoro přenesli s vypětím všech sil, ale zpátky to nedám ani já sám. To nevypadalo vůbec dobře – asi si zaplaveme…
Sundal jsem boty, aby se mi to míň klouzalo a zjistil, že stojím v malé kaluži. Vlastně se to celé klouže hlavně kvůli tomu, že jsme si tu namočili podrážky, a že římsa a celý útes není ze skály, ale ze ztvrdlého jílu, který se neskutečně drolí a mokrý klouže. No pane jo…
Na boso jsem to už nějak dal, ale při překonávaní římsy mi v ruce zůstal tak pětikilový kus jílové skály a tak tak mi nespadl na nohu. Rozepřel jsem nohy mezi římsou a nedalekým kamenem, až se mi podařilo děti u svou ženu dostat do bezpečí – trochu dobrodružství po ránu. A to celé se odehrávalo nadmořské výšce jen 30 cm nad mořem o hloubce dalších 30 cm :-D.
Dál jsme pokračovali z pláže po pobřeží a okukovali místní miliardářské vily. Byl to opravdu zážitek. Tohle si nedovolí asi ani dolarový multimilionář, na to musíte mít miliardy. Byla to opravdová nádhera – trochu jsme si připadali jako v muzeu. Jen jsme si říkali, že díky tomu, aby měli z přilehlých haciend co nejlepší výhled na moře, přicházejí s 30cm vysokými ploty z obyčejných kamenů o značnou část svého soukromí.
Na cestě zpět k ubytování a na včerejší pláž jsme to vzali vnitrozemím a obdivovali další nádherná výletní sídla. Čím dál od pobřeží, tím méně luxusní, ale stále nádhera. Jen nám to tu tedy přišlo jako město duchů. Nikde nikdo není. V ulicích se procházejí jen toulavé kočky a kutálejí přezrálé pomeranče, mandarinky, citróny a limetky. Občas zavoní i jasmín. Lidi tu ale nejsou. Není sezóna. Když někoho náhodou vidíme, z 95% je to dělník, co opravuje jeden z přilehlých domů. Jinak nikdo.
Kousek odtud severně za hranicí u tureckých kyperčanů je taky město důchů. Při obsazení armádou před lety jej museli během pár minut opustit všichni lidé. Turistickou atrakcí jsou hlavně opuštěné úplně prázdné obrovské turistické resorty. Říkáme si ale, že do Voroši vlastně už ani nemusíme. Město duchů tady zažíváme skoro všude i tady v Proprasopsu.
Procházíme hlavní silnicí města a všechno je zavřené. Buď nikdo nebo jen stavební dělníci. Takhle docházíme až na Fig tree bay beach pláž. U pláže už aspoň potkáváme turisty a běžce. Cestou jsme potkali jen tisíce koček, jednu histerickou uštěkanou čiababu a dvě kupy housenek, které se pulsovali pohybem – to jsem nikdy dřív neviděl. Taky jsme se zastavili na polozapomenutém dětském hřišti, které vypadalo jak z Pripjati.
U moře to už vypadalo mnohem pozitivněji. Krásná čistá pláž, nádherné moře a sluníčko. Celou velkou pláž jsme sdíleli jen s jednou polskou rodinou o sto metrů dál a s jedním párem na ručnících o 100 metrů dál na druhou stranu. Cestování mimo sezónu je v tomhle boží.
Hezky jsme se vycachtali ve vodě, užili si v písku, a dali si pořádnou „na babu“. Dokonce i s maminkou jsme si urvali 15 minut na procházku ve vlnkách. Prostě paráda. Nakonec jsme se stejně ale zvedli a i přes protesty vyrazili dál, kde jsme ještě nebyli. Chtěli jsme dojít až na další pláž, která je ještě mnohem věští – Sun rise beach. Povedlo se – došli jsme na první její metry a tam jsme zůstali – okouzlili mě tam skaliska. To bylo ale ještě asi po hodině cesty, než jsme překonali těch 300m od předchozí plážě. Cestou jsme totiž objevili záchody, dětské hřiště a vyhlídku. Ona je tu teda ale tak krásně modrá a čistá voda všude, že vyhlídka je vlastně taky všude.
Nakonec jsme došli na kraj Sun rise beach, jak jsem psal. Byly tam skaliska s malýma vodníma jezírkama, která se dala prozkoumávat. Honzím nejdřív vyschýzovat Barču, že tu jsou řasy a když se uklidnil, že se jich opravdu bojí, vyrazil na průzkum útesu tak rychle, že jsem mu málem nestačil. Barča za námi jen histerčila, protože na jednu stranu se bála řas, na druhou stranu ale chtěla jít s námi děj se, co děj. Když zjistila, že jí fakt nikdo nosit nebude a pláč a jekot nezabírá, překonala svůj strach a vydala se za náma i přes řasy. Je to statečná holčička.
Nebyl to úplně jeden z nejbezpečnějších počinů, ale jsem hold šílenec a tak jsme se na ty ostré skaliska vydali i bosí. Nakonec jsme to zvládli jen s jedním drobným říznutím na Honzíkově palci. Nic hrozného, ani brek nebyl.
Už se připozdívalo a už jsme snědli všech našich sedmero svačin, takže se nás Terka snažila už nasměrovat do apartmánu a uchránit nás nezvladatelné krize z hladu. Rychle jsem se teda smočil a mohli jsme vyrazit. Cestu, kterou jsme předtím šli přes hodinu, jsme teď zvládli za 5 minut a na apartmánu jsme byli do patnácti. Hlad je hlad.
Dětem Terka ohřála kuřecí maso ze včerejška a nám jsem začal připravovat chobotnatce s olihnatcem. Prostě jsem to všechno vrazil do trouby a zapnul. Bohužel se to nedělalo dost rychle a tak jsem po pár minutách pár olihních kousku přetáh na pánevní zkratku.
Vzhledem k tomu, že děti byly už dávno po jídle, šli jsme si to s Terkou raději vychutnat na balkón a jejich řeckořímské postelové zápasy jsme pozorovali přes dvojsklo balkónových zašupovacích dveří a litovali, že tu nemají izolační trojskla. Docela se to povedlo a pochutnali jsme si. Následovalo kafíčko a pak jsme je už raději roztrhli. Jejich zápas trval bez přestávky snad hodinu – takhle jsme si poobědový odpočinek úplně nepředstavovali.
Raději jsme vyrazili zase na výlet. Teda nejdřív opět do Lídlu pro hajzlák a zmrzku a pak až na výlet. Zmrska se neobešla bez scén, ale tak nakonec Barča tu obrovskou zmrzlinu nakonec dostala i za cenu toho, že my budeme mít doma každý ještě tři malé a ona nic. Uvidíme, jak to ještě dopadne. Ochutnat ale určo dostane. Objevili jsme tu titěrné ochutnávkové kornouty – takhle malé se v Čechách neprodávají. Je to úplná pecka – takový panák zmrzliny, co úplně na ochutnání stačí.
Po zmrzce jsme tedy museli ještě zajet na ubytko a dát zbytek baterie mikrozmrzlin do mražáku a už jsme konečně mohli vyrazit na skalní útvar, který jsme včera dopoledne pozorovali z dálky. Naplánovali jsme si tam strávit zlatou hodinku. Zatím to úplně nevypadalo, protože bylo pod mrakem.
Dojeli jsme na parkoviště a už cestou od něj jsme viděli parádní světelnou šou – paprsky na moře a tak… Než jsme došli až nahoru na vyhlídku, bylo to už skoro pryč. Stihli jsme poslední minutku zapadajícího slunce za mraky.
Díky tomu ale těch pár turistů, co tu bylo poodcházelo a mi si mohli na večeři obsadit prominentní lavičku s nejlepším výhledem a dát si na ní piknikovou véču. Měli jsme to s úžasným výhledem na západ slunce, na pobřeží, moře a na město Aiya Napa.
Nakonec jsme tu vydrželi skoro až do tmy a řekli si, že to sem zkusíme zítra znovu – že to za to stojí. Je to tu opravdu famózní a skoro až nahoru se dá vyjet autem.
Pak nás čekala už jen cesta po tmě domů. Doma jsme přendali chobotnatce z trouby do lednice a Terka se vrhla na čištění dětských chobůtků. Já jsem zatím šel napsat Cestopisníka. Teď dopisuju a Terka ještě uspává. To se ale brzo změní a snad si ještě užijeme chvilku pro sebe než odpadneme do říše snů.
Dobrou.
