Ráno jsme se probudili do vyjedené domácnosti. Včera jsme nenakoupili a tak máme ráno dojídání zbytků. Nakonec to nebylo tak marné. Měl jsem hrozinky přelité vroucí vodou s mandlemi, pokydané zbytkem jogurtu s rozdrcenýma sušenkama a kouskama jablka a pomeranče. Kdo neměl takovou fantazii, musel baštit, co si vymysel – třeba jen toust s máslem.
Vyrazili jsme poměrně brzo ještě než přijde horko. V plánu je trek se slušným převýšením cca 300 metrů. Nejdřív se ale vydáváme do místního minimarketu a kupujeme alespoň chleba a šunku, aby naše kyselinky na treku netrpěly nouzí. Pak už jsme autem přejeli k Afroditině lázni, odkud Afroditin trek vyráží. Lázeň a botanickou zahradu jsme si nechali na pak – raději jsem šetřil síly na trek a ťapání kolem parkoviště můžem zvládnout na zpáteční cestě, když bude síla nebo si sem zajet znovu později.
Nemít mapu, nevím, jak bychom našli správnou cestu. Mapy.cz jsou fakt věc, bez které se neobejdu. Díky nim nacházíme vše v pohodě i s místním turistickým ne/značením. Až po 200 metrech neustálého stoupání mi došlo, že tohle asi nebude nejlepší trek měsíc po zápalu plic. Čeknul jsem Terku a bylo vidět, že jí to dává zabrat. Dohodli jsme se, že zůstane dole a půjdu s dětma sám. Leč nemůže to být snadné, páč jsem si díky své chytrosti a šikovnosti zrakvil display na mobilu. Jak se teda zase sejdeme, aby Terka nemusela sedět jen 3 hodiny na parkovišti a čekat na nás. Naštěstí můj telefon funguje. Sice se nedá odemknout, ale když jsou připojený sluchátka, jde s nimi přijmout hovor. Takže Terce dávám, co zbylo z mýho telefonu a beru si její. Domlouváme se, že zavolám kolem poledne, když se do té doby nevrátíme. Dostává na cestu jednu lahvičku s vodou, klíče od auta, kde je zbytek chleba a hlavně kafe na cestu.
My se dětma drápeme dál nahoru na nejvyšší vrchol v okolí. Ťapou statečně a houževnatě. Trochu je ženu, dokuď mají síly, než jim dojde, že je bolí nožičky. Dokud jsou zabavené, tak super. Naštěstí je po ránu sil dost a hezky si spolu povídají. Otázka „Kdy už tam budeme“, přichází až ve třech čtvrtinách stoupání. To už pak občas stavíme a odpočíváme. Při jedné picí pauze nás (nebo my jeho) vystrašil nějaký leguán nebo přerostlá megaještěrka. Normálně běžela přímo na nás, podběhla nám pod nohama, kde si uvědomila, že běží špatným směrem, otočila to, prokličkovala mi mezi nohama, šlápla mi na nohu a byla v trapu. Byl to sice jen okamžik, ale docela jsme si ji/ho prohlédli. Byl to opravdu macek.
Postupně jsme došli až na rozcestí pod vrcholem, kde byly nějaké vykopávky, kaplička, studánka a menší hráz přes téměř vyschlý potok. Taky tu byl obří dub, který prý pamatuje, ještě když se tu procházela samotná Afrodita. Trochu jsme se podivovali i nad místní kapličkou ve zřícenině. Řešili jsme hlavně, co má ten smutná pán na hlavě za čepici s těma špičkama a jaktože má otevřený oči, když už je dávno mrtvej. Tady jsem mohl ukázat svou sečtělost a vše uvést na pravou míru. Na tyhle otázky moje náboženská gramotnost pořád tak tak stačí.
Pak už jsme zase vyrazili na nudný úsek už bez větších stromů nahoru ke kopci. Na prašné cestě mimo lesík bylo hold minimum zábavy a tak jsme to museli nahradit sváčou k doplnění energie. Rušili nás jen čtyřkolky – výler 4 čtyřkolkářů. Všichni si to docela užívali. Nejvíc teda ten první. Ty další už polykali prach od jeho kol au toho posledního už skoro nebylo poznat, jestli se usmívá nebo dusí. Děti to okomentovali jen tím, že jim pěkně kouří výfuk, čuňatům. Netuším, kde to slyšely :-D.
Pak už jsme byly konečně nahoře. Síly jsme rozložili tak akorát. Měli jsme toho dost. Nahoře parádní vyhlídka a na podruhé se nám podařilo zavolat mamce dolů, že ve 12 určitě dole nebudeme, že 12 bude, už teď (neměla hodinky) a že jsme teprve nahoře – v půlce cesty.
Chvíli jsme si užili výhled. Museli jsme teda už vytáhnout mikiny, páč pěkně foukalo a vyrazili jsme pro změnu na cestu dolů. Ta už nám rychle utíkala. Hezky jsme si povídali. Děti nejvíc zajímalo téma válka. Docela mě to překvapilo od pětileté holčičky, ale tak má staršího bráchu, kterej válčením žije, no… Hezky jsme to probrali a nenápadně jsem jim vnutil svůj světanázor. Hold prostě rozumím všemu, no. Ještě, že to aspoň děti docení. Né, opravdu, bylo to docela zajímavé popovídání a je neuvěřitelné, jak se už v 5ti a 7mi letech dá s dětmi bavit i o hodně složitých věcech a překvapilo, co už všechno ze školky vědí třeba o druhé světové válce.
Postupně jsme takhle povídali až dolů, zatímco si u toho šermovali s klackama. Klacky jsou nedílnou součástí našeho výletu od prvního dne a dva vozíme sebou v autě pro jistotu už z Protarasu. Dole pod kopcem jsem opět zavolal Terce a řekl jí, že už jsme pod kopcem a k autu už to máme tak 20 minut po rovině. Zjistili jsme, že jsme kousek od sebe. Počkali jsme 2 minuty a už jsme byli zase kompletní. To bylo radosti…
Společně jsme pak došli až k Afroditině lázni, kde nám maminka ukázala mrtýho netopíra, kterýho tam našla – nebo teda spíš kaloně. Nebyla si úplně jistá, jestli byl mrtvej, vysel pořád na větvi, ale když jsme přišli my, už na něm hodovaly 2 mouchy, tak už šlo asi o vydatnější šlofík.
Afroditina koupel je zajímavý místečko – mini vodopádek s čistou tůňkou zarostlý vegetací – tokové hezké zákoutí. Neřekl bych, že to bylo něco extra, za čím se sem turisti pachtí, ale ošklivé to taky nebylo. Proč ne… Botanickou zahradu jsme jen prolétli nejkratší cestou k autu. Už jsme byli unavení a hladoví.
Konečně jsme vyrazili na oběd. Bylo už po druhé hodině. Výběrové řízení na oběd vyhrál skvěle hodnocený stánek s gyrosem a burgry. Je sice u silnice, ale pracuje tam moc příjemná paní, a za stánkem je sad, kde se dá sedět ve stínu v klidu a pohodě. Paní nám dokonce k tomu přibalila i olivy, nakládaný celer a později přinesla jako pozornost podniku talíř plný čerstvého ovoce – pomelo, pomeranče a mandošky. To se u nás ve fastfoodu moc nevidí. Možná proto byla tak dobře hodnocená. Ochutnali jsme taky pravou kyperskou kávu. Je to v podstatě turek. S mlíkemto bylo docela dobré – hodně zvláštní a neobvyklá chuť. Jinak jídlo výborné a posezení s houpačkou zavěšenou na stromě v sadě nemělo chybu.
Po jídle se nám ani nechtělo odcházet, ale už se ochlazovalo. Museli jsme taky vyrazit na nákup. Vybrali jsme si největší místní obchoďák v okolí. Jméno nedokážu vyslovit ani přepsat.
Je to trochu jiná kultura než v Lidlu a jsme za to rádi. Je tu hodně zaměstnanců a ti buď váží maso, zeleninu, pečivo atd atd. Takovej model, co se u nás už moc nevidí. Zasekli jsme se hned u prvního regálu, kde měli nádherné dorty. Ani po půl hodině jsme si nedokázali vybrat. Barča ještě mezi tím objevila regál s plyšákama a to bylo zaděláno na průšvih. Málem jsme odtud ani neodešli. Nakonec jsme to vyřešili tak, že si každý vybral jeden zákusek a dáme si ho doma u západu slunce.
Nakupování s dětma je někdy docela zážitek. Tentokrát jsme u pokladny zjistili, že jsme nakupovali snad hodinu, máme plný vozík, ale prakticky nic, co by se dalo jíst k obědu nebo večeři. Máme spoustu dobrot a svačinek, ale pořádné jídlo žádné. Během nakládání na pás pokladny jsem provedl záchranný manévr a dotáhl kilo masa a půl kilo rýže. Asi nás to nezachrání, ale aspoň něco.
Barča už usíná na vozíku a Honzík se po něm taky jen válí, takže upíráme veškeré úsilí na to, dostat nás do auta a na ubytko. To se celkem daří. Nakonec si skutečně při západu slunce dáváme na terase každý svůj zákusek – stihli jsme to. Večeři už necháváme na zítřek. Nějak se nám ten program dneska trochu rozjel. Jde se čistit a spát. S Barčou si ještě dáváme soutěž, komu víc smrdí nohy a ve vaně vyhodnocujeme plichtu. I když si teda pořád myslím, že jsem měl navrch. Únava je znát, Honzík se zacyklil už asi před půl hodinou. Pořád dokola opakuje jednu větu a pak se tomu s Barčou hystericky smějou. V autě z toho praská hlava, na parkovišti se otáčí celé sídliště a v domě pláčou sousedi – možná jen v mé hlavě. Ale jsem už rád za chvilku ticha. Terka uspává a já píšu deník. Teda dopsal jsem. Teď jdeme plánovat zítřek.
Terka potkala dvě paní, se kterýma jsme se včera potkali u zákazu na vchod na trek, který jsme včera chtěli jít a nešli. Oni tam prý počkali chvíli dýl a když zjistili, že si ze zákazu nikdo nic nedělá a že se tam běžně chodí, šly taky – kolektivní odpovědnost. Prý to stálo zato. Tak možný zítra pojedeme hodinu zpět tam a pak zase sem, abychom si to taky užili. Uvidíme…
