Psáno na telefonu, opraveno AI a nebyla síla na opravu – proto můžou být některé údaje vymyšlené a nepřesné.
V pátek 15. 8. před odjezdem Terka doma balí s dětmi, zatímco já v práci dodělávám na plné obrátky a zálohuji počítač, aby mi ho mohli přeinstalovat.
Do toho ještě řeším Terčinu reklamu na Facebooku, která vůbec nefunguje.
Nestíhám, ale ve tři už jsem doma a vše je víceméně připravené. Házím věci do auta a vyrážíme.
Už v Ostroměři mám hrozný hlad, tak zastavujeme na parkovišti u samoobsluhy u kontejnerů a dáváme si párky a klobásy.
Při nastupování zpátky do auta zjišťujeme, že máme nakaděno. Jsme na cestě sotva 30 minut a už máme v igelitce jedny znečištěné kalhoty – hlavně že ne moje.
Proběhla rychlá očista přímo v keři před zavřenou samoobsluhou a pokračujeme dál.
Bohužel stavíme každých 10 až 20 minut, protože B se bojí prdnout. Takže se zastavujeme skoro každých 10 km.
Na místo v lese za hranicí CHKO Kokořínsko dorážíme kolem půl deváté večer a jdeme rovnou spát – úplně vyřízení.
Den 1 – Kokořín
Snídaně u auta na dece, ruší nás jen houbaři.
Pokračujeme na druhou snídani do doporučené cukrárny v Mšenu. Kafíčko a dortíky za 400 Kč.
Pak autem na neoficiální parkoviště přes kopec od Kokořína u kostela a fajn trek. Barča půl hodiny brečí kvůli ponožkám – neřešitelné. Musel jsem ji odnést. Cestou málem ztracení. Docela náročný terén, ale spousta šplhání, dobrodružství, jeskyně.
Ke Kokořínu dorážíme už hodně unavení.
Vylezli jsme si dokonce na věž. Mě bolí štípanec na noze – mám opuchlý celý kotník.
Neodhadli jsme čas a máme hlad. Musíme si dát jídlo v restauraci. Zapomněli na nás a ani po připomenutí se moc nepřetrhli.
Zatím peru pokakané kraťasy ze včerejška. Už z nich vypadává jenom sušený bobek. Záchod smrděl víc než ty kraťasy – skvělá příprava na jídlo.
Vzdáváme čekání a měníme lokál – jdeme jíst do hotelu. Žebra za 350 Kč.
Všichni čekají na jídlo, já zatím jdu pěšky 2 km pro auto. Patnáct minut oklikou rodině k hotelu, abych dojel zbytek žeber.
Pak už cesta cca 30 minut na včerejší nocoviště a dobrou noc.
Den 2. Mělník, Čertovy hlavy
Ráno opět vstáváme mezi houbaři a vracíme se do Mšena, kde nabíráme vodu do kanystru.
Pokračujeme dál do Mělníka, kde děláme nákup na snídani. Už je docela pozdě a všichni máme hlad, ale jedeme ještě 12 minut na nedaleké hřiště a park, kde konečně kolem půl jedenácté posnídáme. Je to už spíš takový brunch.
Děti si pohrály na hřišti a v místním bludišti z tújí, a pak vyrážíme do Libochovic a Želíz na siluety Čertových hlav vytesaných do skal. I když je to jen asi 400 metrů do kopce, Terka má plné kecky. Vlastně ani nevěděla, jestli to zvládne a půjde s námi nahoru. Asi se vyběhala v tom bludišti, když naháněla děti.
Nakonec jsme to zvládli. Maminku jsme zaparkovali ve stínu a šli prozkoumávat místní skalní bludiště – to děti bavilo nejvíc. Pak menší svačina a pokračování výletu k nedaleké jeskyni s dalšími freskami. Bohužel byla zavřená na zámek. Obešli jsme ji dokola a vrátili se k silnici a k autu.
Bylo už docela dost hodin, a tak jsme se vydali hledat místo na kempování. Cestou jsme objevili tábořiště u rozhledny, kde nikdo nebyl a na internetu nešlo dohledat žádné ceny ani podrobnosti. Je tu ale krásný výhled a je to blízko, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Dnes potřebujeme jít spát brzy.
Dali jsme vodu do mobilní sprchy na slunce, Terka uvařila oběd a zapálili jsme si ohníček. Vše bylo fajn, jen ta únava už je znát. Po jídle čištění zubů, sprcha, tahání dvou klíšťat z Honzíka a konečně všichni do pelechu. Děcka už šíleně vyvádějí.
Ve stanu něco cuklo a sesunuli jsme se o pět centimetrů dolů. Vylezl jsem a zjistil, že mechanismus, který drží podlážku stanu pohromadě, je vyháknutý a netuším, na čem to ještě drží. Všichni museli ze stanu ven a dal jsem ho znovu do správné polohy.
Možná se tam něco porouchalo, protože lyžina, která to celé drží, je vychýlená. Nějak to drží, ale na jedné straně se to sesouvá. Snad to stan ještě zvládne. Zítra kouknu pod matraci, jestli s tím půjde něco udělat. Jsem ve stresu, ustaranej, a děti do toho radí jak pominuté. Už jsem na ně musel zakřičet. Prostě ticho a spát.
Krásný výhled je vykoupený větrem, takže dlouho nemůžeme usnout. Lomcuje to s plachtou stanu a dělá nepravidelný rámus. Snad se nějak vyspíme…
Jinak noha pořád bolí, trochu pajdám, ale je to lepší než včera. Terka je úplně KO, asi ještě víc než včera. Říkáme si, jak to, že naši rodiče s námi chodili na výlety a byli v pohodě?
Den 3. Liběchov
V noci mi byla šílená zima. Ostatní byli v pohodě, ale já – v rámci pudu sebezáchovy – jsem použil Honzíka jako kamínka. Nejdřív jsem mu „slohnul“ jeho teplejší spacák, a když to nestačilo, přitulil jsem se k němu, přikryl nás oba jeho spacákem a pak ještě svým. Moc jsem se nevyspal, ale aspoň jsem nemrzl.
Ráno jsme začali pohodovou snídaní, kterou nám maminka uvařila, zatímco my s dětmi rozdělali oheň. Ovesná kaše zabrala a po pár minutách jsme všichni vyrazili na „vyprazdňovací výlet“ za jabloň na pole. Já si odskočil trochu dál a měl jsem nádherný výhled do kraje.
Povalili jsme se a začalo být docela horko. Terka byla KO už teď, ale vyrazili jsme.
Dnes opět do Liběchova – tentokrát na skalní reliéfy. Obešli jsme jen malý okruh, dohromady maximálně 5 km. Děti hrozně bavilo lézt po skalách a objevovat trasy. Hodně si spolu povídaly a my měli klid pro sebe.
Po návratu k autu jsme řešili docházející vodu. Rozhodli jsme se pro kavárnu ve věži a pramen na náměstí. Nabrali jsme vodu a využili rezervaci, kterou nám Terka udělala cestou. Je to fakt kavárna ve věži – seděli jsme ve 4. patře a zákusky nám nahoru vyvezl výtah. Nad námi byla ještě galerie o dvě patra výš. Skvělý nápad. Děti si nedaly zákusek, s tím že si raději dají zmrzlinu. Povídaly o ní celou dobu…
Pak jsme se vydali po starém městě. Nedaleko zámečku je nádherný výhled na soutok Labe a Vltavy.
Následovala večeře ve vietnamské restauraci. Děti si vydupaly, že když jim nebude chutnat, koupíme pizzu. Nakonec se jen oblizovaly a my si mohli užívat výhled na místní kostel. Připadali jsme si jako v Římě.
Pak už následovalo klasické záchodové kolečko, cesta na tábořiště, kde jsme spali i včera, večerní rutina a nádherný západ slunce.
Honzík mezitím stihl do deníku napsat nějaký příběh, tak se hrozně těším, že nám ho ráno přečte.
Teď po uspání čekáme, jestli usneme takhle, nebo jestli vydržíme na hvězdy. Je tu nádherná noční obloha.
Vydrželi jsme. Původně jsme si chtěli vyhodit deku ven a pozorovat hvězdy venku. Napadlo nás vzít si s sebou spacák, aby nám nebyla zima, ale nakonec jsme se jen otočili ve stanu vzhůru nohama. Dali si pod hlavu polštář a jen vystrčili hlavu pod síťkou ven. Tělo jsme měli celé v teple ve spacáku ve stanu a hlavu venku na vzduchu – s polštářem to bylo luxusní pohodlí.
A vlastně stačilo jen shodit jednu plachtu stanu a mohli jsme koukat na oblohu. Prostě paráda. Viděli jsme i pár padajících hvězd.
Aby mi nebyla zima na temeno, měl jsem na hlavě parádní improvizovanou čepici z mých trenek – samozřejmě čistých.
Den 4. koupání Harasov
Ráno jsem si přispal až do osmi. Snídaně už byla hotová. Všechno jsme nějak rychle splichtili a vyrazili k vodě.
Dnešek jsme strávili u přírodního koupaliště Harasov. Je to krásné místo – koupání mezi lekníny a skalami. Dokonce jsme si půjčili paddleboard a dali si dršťkovou polévku. Zlatý hřeb dne byla teplá sprcha. Tu ale nejméně ocenily děti, které byly už po hodině zpátky v tábořišti totálně umazané od uhlíků, jídla a dalších neidentifikovatelných věcí.
Když jsme dorazili na tábořiště, zrovna tam venčila paní dva buldoky. Trochu jsme ji „vystěhovali“ z jediného stínu široko daleko.
Snažili jsme se s pejsky navázat kontakt, ale jeden se raději málem uškrtil na vodítku a druhý se poblil, než aby se nechal pohladit. Byli to hrozní raplové, takže si je paní po chvíli raději odvedla pryč – poté, co chvíli sledovala, jak se bojíme vystoupit z auta 😄.
Proběhla večeře a pak přijelo ještě jedno auto – dodávka s maminkou a dvěma dětmi. Dnes tu nebudeme sami.
Klasika: vyčistit zuby, připravit spaní. Západ slunce nad Milešovkou byl parádní. Dnes půjdeme spát brzy i my.
Den 5. Pokličky, Ráj a Mácháč
Ráno jsme si udělali klasickou snídani z vloček a zapálili si ohníček. Byla celkem pohoda, děti si užívaly blbnutí ve stanu.
Sbalili jsme to kolem desáté a vyrazili směrem ke skalám kousek za Kokořínem – Pokličky. Cestou jsme nabrali pitnou vodu v Kokoříně a já měl hovor s Holistrem, který mi vyprávěl o svém a tátově zápalu plic.
Trochu jsme se zdrželi, a tak jsme změnili plán a ještě před výletem do skal jsme zamířili do restaurace v obci Ráj – ano, opravdu se tak jmenuje. Dali jsme si dvě polévky, segedín, pstruha na másle, žebra, jednu limonádu a cappuccino – dohromady za litr.
Pak následoval krátký výlet do skal. Ještě než jsem se stihl podívat na mapu, už jsme to přešli a museli se vracet. Nakonec jsme našli vytesaného Ježíše v pískovci a užili si stoupání po kořenové cestě na skalní Pokličky. I s menší zacházkou jsme to zvládli za hodinku.
Další program: cukrárna v Doksech – dnes je odpočinkový den. Po asi dvou kilometrech jsme si všimli, že jedeme s otevřeným kufrem dokořán, takže otočka a kontrola, jestli nám něco nevypadlo. Naštěstí bylo vše precizně zabaleno a na silnici se nic neválelo.
V cukrárně jsme zjistili, že nemají záchod. Terka si odběhla na veřejné a než se vrátila, zbylo na ni už jen poslední sousto. Chtěl jsem jí udělat radost dobrotou a dobrým kafem, ale ani jedno si nakonec nedala – tak to moc nevyšlo.
Pak jsme se šli projít na hlavní pláž Máchova jezera. Zjistili jsme, že je zpoplatněná a přístup je jen do pěti, takže jsme si řekli, že na 15 minut nemá smysl platit. Děti byly zklamané.
Nakonec se ale ukázalo, že jsme to špatně pochopili – od pěti se už vstupné nevybírá a pláž je otevřená všem. Stačilo tedy počkat deset minut.
Plavky jsme nevzali, ale nohy jsme smočili a Honzík byl nejstatečnější – vlezl tam celý. Ale až poté, co jsme objevili sprchy a mohl se umýt od sinic.
Následovala cesta k autu a pak k novému nocovišti. Dnes nové ubytování u Úštěku. Skoro na první dobrou jsme našli parádní palouček v lese – jako stvořený pro nás. Snad se nám tu bude spát hezky. Předběžný průzkum se vyplatil.
Tohle místo je skvělé nejen proto, že je jako jedno z mála mimo všudypřítomné CHKO, ale taky kvůli tomu, že nedaleko je poutní místo Kalvárie, kam se chystáme zítra. A pak už pojedeme směrem České Švýcarsko.
Den 6. Kalvárie, Jetřichovice – k Dolskému mlýnu
Ráno jsme vstali, sbalili se, vyhodili čtyři bobky, vytáhli vaření a udělali si kafe a deset vajec natvrdo.
Popojeli jsme asi kilometr a vyšli si na poutní místo Kalvárie. Je to dvojice kapliček na kopci s krásným schodištěm a výhledem do kraje. Vysvětlovat dětem křížovou cestu byl docela oříšek. Místo má každopádně parádní atmosféru a výhled byl skvělý.
Pak už zpět do auta a směr České Švýcarsko. Navigace ukazovala asi 50 minut cesty.
Asi deset minut před odjezdem přišla Terka s tím, že je kolem jedné a co s jídlem? Já myslel, že máme ta vařená vejce od rána, ale děti mě vyvedly z omylu. Zrovna jsme míjeli jednu restauraci, tak jsem hned za ní zastavil a podíval se na hodnocení. Vypadalo to dobře, tak jsme tam rovnou zůstali. Jídlo bylo výborné a ceny docela v pohodě. Po dlouhé době jsem si dal rybu – nilského okouna. Děti na půl svíčkové.
Překvapivě bylo hned vedle terasy malé dětské hřiště, takže se děti nejen zabavily, ale nechaly nám i spoustu času na povídání – málem jsme je ani neurvali do auta.
Pak jsme dorazili na parkoviště nedaleko Jetřichovic (Vysoká Lípa) a šli se podívat roklí dolů na zříceninu Dolského mlýna.
Rokle byla brutální. Lidé cestou nahoru funěli jak lokomotivy. My si to seběhli, dole se vycachtali v potoce, prošli se po okolí a vydali se zpátky k autu podél potoka po „Umrlcově stezce“. Kvůli napadeným stromům tam byl vstup jen na vlastní nebezpečí. Mistral nám to ale doporučil, tak jsme šli. Všude kolem suché a popadané stromy – jako v pralese. Prostě paráda. Cesta nahoru byla delší, ale pozvolnější, takže v pohodě.
Pak už cesta za noclehem, přerušená jen vítaným rozptýlením: sedmi vejci v plastu. S chlebem, olivami a sušenými rajčaty to byla z nouze ctnost, ale jíst se musí. Honzík u jídla dostal záchvat smíchu a do uspání ho to moc nepustilo. Dvacet minut cesty z CHKO povídal jen příběhy o jedení hoven.
Na vytipovaném místě jsme neměli štěstí – ani napoprvé, ani napodruhé.
Naopak, když jsme sjeli na jednu slepou cestu a zjistili, že dál to nejde, za námi zastavilo auto. Koukám – Lesy ČR. Už jsem čekal kázání a podobně. Ale auto se jen otočilo a jelo pryč. Možná zabrala naše samolepka „Dítě v autě“, nebo to byla náhoda.
Každopádně jsme se nenechali odradit a Pichli to hned vedle zkusil na další cestě. Nebylo to optimální – hned vedle těžby dřeva – ale atmosféra v autě neumožňovala další dlouhé hledání.
Snad to dobře dopadne a ráno nás nevytahají za uši.
Den 7. Divoká soutěska a Pravčická brána
Ráno jsme rychle sbalili a vyrazili. Na snídani jsme zamířili do nedaleké Kamenice, kde mají skvělý koncept pekárny spojené s bufetem/restaurací. Dali jsme si výborné pečivo, tři polévky, hemenex, kafíčko a další dobroty. Já zbastil zelňačku, tři rohlíky, hemenex – a bylo mi dobře.
Pak následovala cesta do Hřenska, potažmo do Mezné, odkud jsme sešli roklí dolů do Divoké soutěsky a projeli se na loďce. Vedlejší Edmundova soutěska byla dnes kvůli větru a riziku pádu stromů zavřená. Měli jsme sice čas, ale nedalo se.
Vyšlapali jsme si to tedy zpátky krpálem nahoru do Mezné. Tam jsme si řekli, že Pravčická brána je odsud jen kousek, tak že to dnes ještě dáme.
Odvezl jsem Terku a děti na rozcestí Pod Pravčickou bránu, vrátil se do Mezné, kde jsme měli zaplacené parkování (blíž by to stejně nešlo), a 2,5 km jsem za nimi došel pěšky. Barča byla už úplně KO, když jsem je tam vezl.
Cestu jsem zvládl za 30 minut a po dalších deseti jsem je dohnal. Bylo to slušné stoupání – až k Pravčické bráně je to cca 300 metrů výškových. Byla to ale krásná cesta. Děti i Terka mlely z posledního a vylezli to jen díky slíbenému nanuku nahoře.
Sice kolem spousta lidí, ale výhledy parádní. Nahoru jsme dorazili po páté a zjistili, že mají otevřeno jen do šesti. Díky tomu měly děti vstup zdarma a my platili jen 50 Kč každý. Já si šel vyšlápnout vyhlídku, děti šly rovnou na nanuka.
Po nějaké době jsme se sešli. Terka zjistila, že v 18:40 jede od spodního rozcestí dolů do Mezné autobus, takže nebudu muset tu střelu jít znovu. Byl jsem rád. Šel jsem napřed, chytil bus a pro ostatní dojel.
Cestu měli zajímavou – včetně dvojnásobného kakání na jedné z nejfrekventovanějších turistických stezek v zemi 😄.
Pak už návrat na místo ke spaní. Zase se nám to protáhlo a cesta mimo CHKO trvala ještě půl hodiny. Večeři jsme museli dát za pochodu v autě. I tak jsme děti uspali až v půl deváté a místo hledali skoro za tmy.
U naší odbočky ze včerejška stálo auto, tak jsme se tam neodvážili a našli si cestičku o kus dál. Jen jsme možná cestou urvali podvozek.
Teď už se chystáme na spaní. Zrovna slyšíme střelbu – tak snad nás nějaký myslivec nepráskne.
Den 8. Vyhlídky u Jetřichovic
Noc jsme přežili v klidu a bez úhony. Rovnou jsme vše sbalili a vyrazili na snídani do Kamenice. Opět parádní hemenex, čočková polévka a skvělé pečivo. Děti si konečně užily i tu pizzu.
Pak následoval přejezd do Jetřichovic, kde jsme si našli placené parkování u jednoho pána na zahradě. Vyrazili jsme na trasu přes Mariinu vyhlídku a Vilemíninu stěnu po červené značce, zpět pak po zelené – mnohem pozvolnější a pohodovější cestou.
Musím uznat, že jsou tu jedny z nejkrásnějších vyhlídek, které jsem kdy viděl. Jen jsme po prvním kilometru, který jsme šli snad dvě hodiny, začali uvažovat, jestli je reálné celou šestikilometrovou trasu ujít ještě za světla a jestli nám cestou nedojdou síly. Byly to samé schody a převýšení dohromady přes 300 metrů.
Výhledy ale stály za to – byly nádherné a počasí nám přálo. Jen na vrcholcích bylo pekelně větrno a tím pádem i zima – dnes se výrazně ochladilo a ráno nám dokonce poprvé zmokl stan.
Návrat k autu byl nakonec kolem páté. Nasedli jsme a po menší argumentační přestřelce vyrazili do restaurace deset minut odsud, kde jsme už jednou jedli fantastickou rybu. Dnes jsem si ji objednal znovu – a opět super.
Trochu jsme se tam rozseděli a možná i proto, že jsme neměli pořádný oběd, zvládli jsme pět polévek, tři hlavní jídla a já ještě na přídavek topinky s masovou směsí. Trochu jsme se rozšoupli.
Zatímco venku se rozpršelo, my se přesunuli dovnitř. Tam právě proběhly poslední vývary, topinka a bezkofeinové latté.
Po zaplacení jsme si v autě říkali, jestli bude v noci pršet a jaké budou teploty, když se tak ochladilo. Předpověď ukazovala až 5 °C. To mě trochu vyděsilo. Bylo něco po šesté a my se chystali na cestu do lesa ke spaní.
Napadlo mě, že nejsme nikde vázaní a že bychom si vlastně mohli tu jednu ledovou noc ušetřit a jet domů rovnou teď. Máme to cca dvě a půl hodiny cesty, takže bychom byli doma kolem deváté.
Zítra jsme stejně chtěli ráno vstát a rovnou vyrazit na cestu domů, jen s jedním výletem cestou v okolí České Lípy. Tenhle výlet ale bude muset počkat na jindy. Studená noc nás moc nelákala a o tolik si dovolenou nezkrátíme.
Po krátké domluvě jsme to oznámili dětem – a ty, div že nám nelíbaly ruce. Už se hodně těšily domů.
Rozhodnutí padlo a po dvou a půl hodinách jsme už u Terky doma tahali za pomoci dvou asistentů klíšťata z rozkroku. Barča samozřejmě vůbec neusnula, kdežto Honzík si chrupnul už před osmou. Ráno nás bude v šest budit a Barča bude překvapivě nedospalá.
Dovolená je u konce. Projeli jsme naftu tak za tisícovku, spaní bylo zdarma a za vstupy a jídlo jsme za celou rodinu zaplatili průměrně do patnácti stovek.
Byla to sice lowcost, ale parádní dovča.
