Tak jsme právě přesně v polovině našeho pobytu. Dnes jsme museli opustit svoje dočasné ubytování a přesunout se na druhou stranu ostrova do dalšího, kde budeme bydlet až do odletu za týden.
Vstávání bylo už tradičně náročnější. Po posledních zkušenostech jsem do sebe ale rychle nalil kafe a všechno bylo hned přívětivější. První, s čím děti ráno přišli, byla klasická pohádka a nanuk. Poslal jsem je někam, že musej počkat, až se aspoň nasnídám. Bylo to k nevydržení a tak jsem jim pustil zatím aspoň audiopohádky. Nějak si teď Barča a možná vlastně i oba oblíbili jednu verzi Perníkový chaloupky a tak jí vyžadovali pořád dokola. Než jsem se nasnídal, slyšeli jsme ji už tak šestkrát. Pak jsem jim už teda pustil playlist pohádek na Youtube, abych k nim nemusel furt běhat a hledat další pohádky. Mezi tím Terka zabalila, já udělal kuchyni a pak jsme prohledali celej byt a snažili se najít Mýmu. Byli jsme už zoufalí, protože jsme prohledali snad všechno, vyklepali deky a ani pod gaučem nic nebylo. Terka se objetovala a probufetila celej koš. Už jsme se pomalu připravovali, že Honzíkovi budeme muset říct, že se jeho plyšáček ztratil. To by bylo teprve peklo… Naštěstí jsem ho nakonec našel. Sice jsme už dřív koukali za televizi i stolek, na kterým stála. Teď mě ale napadlo kouknout ještě pod tu skříňku. Ani to nevypadalo. Že je zespodu dutá. Něco tam bylo vidět a naštěstí to byl Mýma! No to byla úleva. Byl celej obalenej od prachu, ale nalezenej…
Nanosili jsme všechno do auta, dali si posledního nanuka, další nechali pro další návštěvníky a rozloučili jsme se s apartmánem. Bylo nám tu hezky a cítili jsme se tu jako doma.
Podle navigace je nejrychlejší cesta podél pobřeží, protože je tam dálnice přes Santa Cruz. Když jsme ale dneska ráno vykoukli na balkón, zjistili jsme že je parádní viditelnost a jasná obloha. Tak hezky tu ještě za celou dobu nebylo. A tak jsme změnili plány a rozhodli jsme se, že pojedeme delší a klikatější cestou přes hory kolem Pico del Teide a koukneme se na výhledy, který jsme posledně měli zastřený oparem, nebo spíš bílou tmou.
Cestu jsme si opravdu užívali a sem tam stavěli na odpočívadlech a na výhledech. Byla to opravdu paráda. Dětem to bylo teda jedno. Ty už jeli asi po osmý zase Perníkovou chaloupku.
Zastavili jsme se cestou na jednom piknikovišti – takovej přírodní kem uprostřed borovicovýho lesa. Už posledně jsme kolem něj dvakrát jeli, hrozně se nám líbilo a říkali jsme si, že je škoda, že se tam nestíháme zastavit. Dneska jsme to stihli. Vzali jsme si jídlo na dřevěnej stůl a … a Honzík si všimnul, že tam pálili ohýnek. Takže jsme taky okamžitě museli začít sbírat dřevo a řešit oheň. Pár klacíků jsme nasbírali a dali to do kamenného grilu, které tady jsou na to určeny. Moc suchý to nebylo, ale nic lepšího jsme neměli. Místo papíru posloužilo suchý jehličí, kterého bylo všude kolem kvantum. O zapalovač jsem šel poprosit dva postarší němce, který to všechno spískali. Za chviličku se u nás už taky čmoudilo a moh jsem jít zapalovač vrátit. Mokré dřevo bohužel moc nehořelo a tak nám to za chvilku chcíplo – nebo jsem to teda spíš asi uhasil já svojí ne-šikovností. Chudák Honzík z toho byl celej špatnej a další hodinu nemluvil o ničem jiným, než že chce ten oheň zase zapálit. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se potřebujeme rychle najíst a jet dál, ale nebylo to nic platný. Najedli jsme se a šli se podívat na místní lesní hřiště a houpajdy. Oheň to nebyl, ale dali se tam aspoň sbírat klacky na oheň.
Já jsem si odskočil na nedalekou horu Montaňa de las Lajas, odkud byl aspoň trochu výhled. Po mém návratu jsme se šli všichni povinně nedobrovolně vyčůrat a do auta. Děti byly už hrozně unavený až přetažený. Barča normálně chodí spát mezi 11 a 12tou a teď bylo až 14 a domácího času 15. V autě si dali zase 4krát Perníkovou chaloupku a pak oba konečně odpadli právě když jsme projížděli kolem Pico Del Teide.
Počasí bylo opravdu fantastický a všechno bylo vidět hrozně ostře. Projeli jsme kolem lanovky a zastavili si ještě asi na třech místech, odkud byly hezké výhledy. Naštěstí se děti hned nevzbudili. To se povedlo až těsně před příjezdem na zamýšlené místo treku kolem hory Montaňa de Guamaso (2150 m.n.m.).
Venku bylo sice asi 13°C, ale svítilo ostře slunce a bylo docela teplo. Báli jsme se spálenin od sluníčka a tak jsme byli zahalený jak nomádi na poušti. Jako obvykle jsme se zasekli hned asi po 20ti metrech, když Barča odmítla jít. To je taková naše klasika. Nakonec jsme jí rozpohybovali a ušli dalších 50 metrů k takovýmu zajímavýmu místu se zídkama ve tvaru soustředných kruhů. Tam jsme se zasekli asi na hodiny. Dělal jsem nějaké fotky Terce a děti na nás chuděry museli čekat. Když je chceme fotit, tak se do objektivu zásadně nedívají nebo dokonce zdrhaj, ale když je v záběru zrovna nechcete, tak tam musí být za každou cenu. Chvílema to bylo o nervy i o bobky (doslova), ale nakonec jsme to nějak zvládli.
Mohli jsme vyrazit na obcházku hory Montaňa de Guamaso. Je to krátkej okruh a jde se v podstatě po vrstevnici, takže ani s dětma to není problém. Navíc jsou zde parádní výhledy na západní pobřeží ostrova, které jsme viděli odsud poprvé. Z téhle strany je zelená vegetace, což je příjemná změna. Z výšky je vidět, jak jsou města na pobřeží srostlá do jednoho velkého mraveniště. Je to tu úplně jiné než na jihu, kde je víc prostoru. Tady je už od prvního pohledu vše nahuštěno na sebe.
Pokračujeme dál a děláme přestávky v chůzi na hraní. Přesto je Honzík nějakej nedomrlej je to s ním trochu o nervy. Začalo to tím, že nechtěl chodit, po pěti minutách řvaní, když usoudil, že asi má hlad, kousnul si 3 krát do housky a řek, že už nechce. Celej zbytek treku, což byla vlastně polovina – asi kilometr a půl (půlhoďka), histericky prořval kvůli tomu, že ztratil jeden ze tří klacků, co měl v ruce. Dle jeho slov ztratil vidle a žádný takový už tady nejsou. Nedal si nic vymluvit ani vysvětli. Prostě řval a řval. Přestal až když jsem ho u auta donutil vyhodit další klacek – máme pravidlo jen jeden klacek do auta. Samozřejmě to nedržíme a vozíme jich už asi tunu :-D.
V autě jsme si dali další šestero Perníkové chaloupky a začali jsme sestupovat z hor do nížin k moři. Bylo jasný, že jsme to časově přetáhli a děti budou přetažený. Bylo ale hůř. Nakonec jsme byli přetažený i my. Nebudem ale předbíhat….
Serpentýny se klikatili až se doklikatily k prvnímu městu. Tam ti začalo být zajímavý. Jak začala hustší zástavba (pořád vše na kopci), přestali jsme jezdit serpentýnama po vrstevnici, ale cesta začala vést přímo dolů. A to byl teprve sešup. Takhle příkrou silnicí jsem snad ještě nejel. Dokonce jsme lízali přední nárazník, když jsme přijížděli ke křižovatce a kolmá silnice byla vodorovně. Takhle jsme dodrncali až k dálnici a po ní jsme dojeli až do městečka, kde máme nasmlované ubytování. V San Juan de la Rambla jsou silničky tak úzké, že by se ani Benátky za ně nemusely stydět. Je vidět, že na útesu v kopci se hold musí šetřit místem. Už se setmělo, ale nakonec jsme i v bludišti jednosměrek našli v dlouhým bloku řadovek tu naší s číslem popisným 21.
Podle instrukcí v posledním mailu jsme měli na stěně vedle dveří najít malý trezůrek, kde jsme měli naťukat číselnou kombinaci 2019 a mohli jsme si vzít klíč. To znělo jednoduše, jenže první problém byl v tom, že tu nebylo místo na parkování. Zastavili jsme teda vedle před garáží a já zkusil jít odemknout. Bohužel mi to ale nešlo. Poslal jsem tam Terku a jí taky ne. Do toho na nás vyběh pán z garáže, že potřebuje vyjet, takže jsme museli obkroužit město, abychom se jednosměrkama dostali zpátky. Naštěstí se tam už jedno parkovací místo uvolnilo. Do toho na mě přišel akutní záchod a zvlád jsem tak tak zaběhnout za blok domů. Dětem jsme pustili pohádku na telefonu, dostali je tím do tranzu a šli řešit vstup do domu spolu. Tady se už ukázalo, že jsem byl přetaženej i já. Protože jsem místo ubytovateli zavolal omylem na jiný číslo a zvedla to v Čechách jedna kolegyně se kterou se moc neznáme. Dokážete si představit ten rozpačitej rozhovor. „haló, co, kdo? Snad se představíte vy, když voláte… ehmm, já jsem zaraženej, že slyším češtinu“ …. Atd.. atd…
Nakonec jsme se dovolali, ale moc nám neporadili. Poradili jsme si nakonec sami, když jsme hlavolam s trezorem rozlouskly hrubou silou a mohli vejít dovnitř. Hned jsme běželi pro děti. Ty už byly celý uřvaný, protože si omylem vypli pohajdu a neuměli ji nahodit zpět.
Vyhodili jsme je z auta a co nejrychlejc jsme se je snažili dostat do postele. Už bylo hrozně pozdě. Nahodili jsme v baráku pojistky, abychom si mohli alespoň rozsvítit a šli se podívat, kde to vlastně budeme bydlet.
Jedná se o malou řadovku. V přízemí je kuchyň, obyvák a koupelna, v patře 3 ložnice a koupelna a v dalším patře terasa s výhledem na oceán. Vypadá to tu celkem čistě, jen jako by to byl vystěhovanej barák po babičce. Jsou tu polstrovaný zámkový židle a naducanej gauč. Jen lednice je úplně plesnivá. Bohužel ten, kdo tu byl naposled vypnul pojistky včetně lednice a tu nechal zavřenou. Rychle jsme šli uspat děti, což moc nešlo, protože byly hrozně přetažený. Honzík tu lítal jak pavián a do všeho mlátil. Fakt to stálo zato. Nakonec ale po dlouhý době usnuli. No a my jsme se konečně mohli vrhnout na stěhování věcí z auta a mytí plesnivý lednice. Takže vítejte v novém ubytování. Teď už jen udělat improvizovanou večeři z párků a vajec, napsat Cestopisníka a do hajan. Zítra musíme objevit místo, kde to vlastně teď jsme.
Fotky z rána: