Na dnešek jsme naplánovali trochu něco jiného než pláž. Už mě trochu svrbělo dobré bydlo. Od rána ale bylo jasné, že to nebude snadné. Baruška se probudila se špatnou náladu a problém byl prostě úplně všechno. Oblíkali jsme asi 3 čtvrtě hodiny a bez slziček se to neobešlo. Výlety jsou prostě zlo a nikam nejede.
Trvalo to, ale do auta jsme se dostali a dokonce se i vypravili. Nákupní vozík opět na dvojku a místy jedničku zdolal strmou cestu do hor a pokračovali jsme na severní pobřeží. Tam totiž oproti našemu ubytku dnes nemělo pršet. Tady se prostě plánuje program podle toho, kde na ostrově zrovna prší a kde ne.
Hledal jsem nějakej málo náročnej trek. Vlastně za posledních 5 dní první, protože děti jsou naštvané i když musí dojít jenom k autu. No, ale přece tady nebudeme měsíc jen na gauči poslouchat audiopohádky. To bychom mohli zůstat doma.
Dorazili jsme na parkoviště u Treku PR13 u Fanalu. Od letošního roku se všechny oficiálně značené stezky platí poplatkem 3 eura za dospělého. Jejich web je ale peklo a už už jsem to chtěl vzdát. Vím, že spousta Čechů to neplatí, protože na místě nikdo nevybírá a ani tu není nic napsané, ale i tak jsem chtěl přispět. 6 EUR po půl hodině s vypětím všech sil zaplaceno kreditkou. Barča si mezitím poplakávala kvůli oblečení, mikině, bundě, tričku, botám, kalhotám a vlastně všemu. Je tu zima, ale i tak si odmítla na sebe obléct další vrstvu oblečení a nepromokavý kalhoty – na to už jsme neměli nervy. Hold bude mokrá. Všechno tu je ještě v mracích, je 6 stupňů a sychravo. Negace má ale stejně nad vším právo veta.
Cestu od parkoviště Barča prořvala a trochu se uklidnila až po hře na kameny, kdy jsme úspěšně přeskákali rozbahněné cesty na začátku Fanalu. Museli jsme stejně ale vytáhnout sušenky, abychom měli alespoň nějaký pozitivní impulz.
Fanal je nádherné místo se zeleňoučkými travnatými koberečky, vavřínovými stromy porostlými mechem a volně se pasoucími kravičkami. Když zasvítí sluníčko, je to takový kýč, až by si člověk pomyslel, že se tady nedá vymyslet nic, co by bylo špatného. To je ale omyl. Špatně je tu naprosto všechno. Když už to došlo tak daleko, že jsem po 150ti metrech měli třetí svačinu, bolelo nás bříško, nožičky a chtělo se nám spinkat, hlavně ne chodit, možná ještě nosit, tak jsme si začali říkat, že Barča opravdu možná jen nevys**á, ale že jí třeba opravdu není dobře. Pak ale sama přiznala, že problém je v tom, že se nudí a že nedokáže a vlastně ani nechce vymyslet žádnou zábavu. Nic to ale nezměnilo. Nálada byla horší a horší i když vylezlo sluníčko, oteplilo se a okolní louky a vavřínový háj byl hezčí a hezčí.
Vyšlápli jsme si kopeček, odkud byl výhled na severní pobřeží a už to začalo být neúnosné. Poslal jsem teda Terku s Barčou po vrstevnici, s tím, že si s Honzíkem vylezeme ještě na jeden kopeček a potkáme se za ním na vyhlídce. Překvapivě jsme se ale minuli a když jsem holkám volal, tak už byly u parkovišti a „trousili“ na místních záchodech. Mimochodem, ty by teda ale mohli mít lepší úroveň, když tu každý turista nechá 3 eura na den.
My se s Honzíkem ještě pokochali nahoře výhledama vyrazili jsme za holkama dolů. Barča už potřebovala sedět v autě, měla sundané boty a byla uplakaná. Vím, že za to asi nemůže, ale musím říct, že tímhle dnešním přístupem by dokázala otrávit i nejzarytějšího optimistu s 30tiletou praxí meditace v poustevně. Ať si kluci poustevnící zkusej tenhle matroš a vydržej v zenu. My všichni ostatní jsme už byly úplně vyčerpaný. Bohužel jsem to taky neustál a Barča dostala zpětnou vazbu v podobě ublíženého rodiče. Hold nejsem super táta, ale obyčejnej fotr s egem bojujícím o sebezáchovu.
V autě jsme pustili audio pohádky a vyrazili na cestu zpátky. Mimochodem na tu trasu, co jsme si zaplatili za 6 euro jsme ani nevyrazili – ušli jsme po ní asi 6 metrů.
Děti se při pohádce trochu vyklidnili a já hledal způsob, jak zaopatřit sebe. Cestou jsem zastavil u jedné vyhlídky, která byla jen pár metrů od silnice. Děti jsme nechali v autě a šli si ji užít sami. Docela to zafungovalo. Všichni byli happy a my s Terkou úplně cítili, jak se pomalu vyhrabáváme ze záhrobí. Rozhodli jsme se teda, že pojedeme ještě na vyhlídku, kde jsme byli včera na východ slunce – nebylo to daleko.
S dětma jsme se domluvili, nechali jim v autě telefon a zamkli je, aby se nebáli – zevnitř jde normálně otevřít. Nechali jsme je s audio pohádkami užívat si chvilku bez gerontí buzerace a sami vyrazili na vyhlídku.
Tam jsme konečně zjistili, jak vypadá údolí dole bez mraků. Já jsem se konečně najed -teda zbytky, co mi děti nechali a pár minut jsme se pokochali pohledem. Byli jsme tu úplně sami a výhled byl nádhernej. Nechtěli jsme ale děti v autě nechat dýl než půl hoďky, a tak jsme se rychle zase vrátili dolů. Cestou autem jsme pak ještě zastavili na pár vyhlídkách. Teď když už nejsou mraky úplně všude, tak jsme alespoň viděli, kde jsme.
Na jednu vyhlídku 50 m od auta jsme dokonce ukecali i děti, aby šli s náma. Světe div se, ale najednou se změnila atmosféra Barču to občas dokonce -nebál bych se snad ani říct – bavilo. Zatím to byly jen takové střípky, ale sjeli jsme dolu do Calhety na pláž a tam už to bylo zase lepší. Barča si dokonce i poskakovala. Kdo to nezažil, nedokáže si představit, jaká to byla úleva. Na pláži jsme si je nechali hrát na písku a přes veškeré protesty si šli dát kafe do kavárny přímo na pláži o 10m vedle. I rodiče si musí občas urvat něco pro sebe. Nenápadně jsme si kromě kafe objednali i Pepsi a děsili se, aby nás děti nepřistihly. Barušce jsem vysvětlil, že chtěla pláž. Všichni jsme kvůli ní museli změnit plán a teď, že už nechci slyšet další stížnosti. Asi pochopila. Protože nám pak do kavárny nosila samé vybrané lahůdky a dorty z písku. Vždycky jsem se s ní šel na ně podívat a ochutnat.
Pak jsem si šel zaběhat a Terka s dětma si hrály v písku. Barča dělala hvězdy a byla úplně nadšená. Po únavě a spruzelosti ani památka. Stejně jsme ale vyrazili na ubytko. Chtěl jsem, aby dnes šla brzo spát. Ještě jsme se rozloučili s kachnou, co se chovala jak pejsek a vrtěla na nás ocáskem a mohli jsme jít. Doma jsme plynule přesedlali na kočičky a koťátko. Dostat B k večeři a do postele byl nadliskej výkon. Najednou žádná únava a nechci ťapat… Prostě nás dnes fakt vyškolila.
Ještě jsme museli připravit improvizované punčochy pro svatou Barborku a do postele se dostali místo zamýšlené páté hodiny až v půl sedmé. Honzík měl povoleno delší večerku, protože ten únavou netrpěl, ale nakonec se rozhodl, že půjde spát taky. Přečetli jsme Heráče a na vyžádání musela uspávat maminka, tak jsem měl alespoň čas na Cestopisníka.
Po uspávání jsme si s maminkou dali ještě vajce (už skoro nic jinýho není) s papájou -překřtěná na panPáju. Zalili jsme to zbytkem vína a udělali si taneční večer. Teda žena má tančila a já koukal. Měl jsem představení jen pro sebe.
PS: Snad to dnes nebylo moc depresivní čtení – omlouvám se – a hlavně Barče za praní špinavého prádla na veřejnosti. Já to tak ale neberu. Podle mě tohle řeší v určitém období ve všech rodinách, jen o tom málo kdo mluví. Pak se ukážou ty nejhezčí fotky a ostatní si musí myslet, že jsou vadní, když jim to doma nefunguje jako v reklamě na dovolenou.
PS2 – diclaimer: Všechno tady napsané je subjektivní a literárně zkreslený popis. Terčina verze by byla úplně jiná, Honzík by to napsal taky jinak a Baruška by měla úplně odlišnou verzi. Berte to tak, že píšu o svých nedostatcích, jak to nezvládám, než o tom, že by nám tu někdo zatápěl pod kotlem 😊
Dobrou