Už když jsem včera v noci psal deník, tak mi bylo jasný, že jsem to s tím vínem přehnal. Roky už skoro nepiju a půl litru červeného způsobil, že jsem na klávesnici neviděl a už vůbec nevím, co jsem psl za moudra. Jsem zvědavej, co ze mě vypadlo a jestli to vůbec bude ke čtení… V noci mi bylo jasný, že hrozí katastrofa. Ráno jsem si říkal, že to snad zvládnu bez větší újmy, ale jak už to chodí u nás gerontů nepičů, tak se kocovina jen postupem času zvětšovala. Honzík mě vzbudil standardně někdy o půl šestý a chudák se mnou musel ležet až do sedmi. Nespali jsme už ani jeden. Pak už vstali i holky a udělali jsme snídani. Já dokonce ustál ovesnou kaši a croissant. Honzík ta úspěšnej nebyl a poblil se už u kaše. My strašný rodiče bohužel nikdy nepoznáme, kdy si jen vymejšlí a kdy se mu opravdu jídlo příčí v puse. Po několikerých vlídných a podporujících slovech se teda sám dobrovolně musel do tý kaše pustit až se pustila ona do něj…. Blbý bylo, že po blití měl zase hlad a kolečko „dáš si tohle?“ : „Ne, chci něco jinýho“ začalo znovu. Nakonec ho naštěstí uspokojil kousek croissantu ze včerejšího zoufalého nedělního nákupu na benzince. My „superrodiče“ jsme naším dětem překvapivě neměli zase už druhej den co nabídnout … Teda cokoliv, co by zrovna chtěli :-D.
Když už konečně odbyla devátá hodina, rozhodli jsme se vyrazit do Lidlu, kterej otevírá v devět a trochu zkvalitnět našim nejezotesánkům život. Všechny jsme oblíkly, vykopali před náš luxusní apartmentový resort k autu a narvali je do sedaček. Bohužel hned, když jsem usedl do auta, tak mi bylo jasný, že tohle nepůjde. Včerejší víno se zmocnilo mého žaludku a já si raději šel odskočit zpátky nahoru, zatímco Terka musela hlídat rozháranou a nevyřáděnou zvěř u auta. Peklo to bylo asi pro oba. Nebudu popisovat detaily, ale jednou stranou mě to prohnalo samo a druhou nuceně, abych přežil cestu autem. Hned se zdál život trochu veselejší. Teda než jsem došel k autu, kde mě dodávali energii děti hlasitým vřeštěním. Řízení jsem raději svěřil Terce, která to jakožto moderní žena bez mrknutí zvládla i s autem, který nikdy dřív nedržela v ruce.
Cestou nás teda jen opět zradila navigace. Používáme tu offline mapy.cz. Bohužel to nemají úplně v malíku a tak občas hlásí křižovatku uprostřed hlavní silnice. Řeknou třeba: „zahněte doleva a pak hned doprava“. Chyba je v tom, že není kam a když náhodou je, tak vás poslouchání instrukcí zavede úplně někam jinam. To by bylo normálně jakž takž ok, ale ne, když jste u dálnice. Už včera jsme jeli 2km úsek asi na třikrát asi 15km (na nejbližší sjezd dálnice, pak na druhou stranu zase o jeden dál a pak zase zpět). No a dneska jsme si dali opáčko. Jezdíme tu jak paka sem a tam, až se tomu musíme smát. Mít dálnici blízko je super. Včera jsme díky tomu mohli jet během jedinýho dne skoro až na sever, ale pro bežný popojíždění 2km do Lídlu nám to občas vyvolává vrásky. Mě dneska teda hlavně na žaludku.
V Lidlu na parkovišti jsme si hned rozdělili povinnosti. Terka nakoupí a já se nepobliju. Né, to byl jen skrytej úkol, kterej jsem si zadal soukromě. Zatímco šla Terka nakoupit týdenní nákup, já šel s dětma ulovit kočoládovýho nanuka a sníst ho na parkoviště. Hned jak jsem si vzal respirátor, věděl jsem, že to bude prů**r. V obchodě to bylo ještě horší. Ale tak co, jsem moderní fotr, zvládnu každou překážku. Dokázali jsme nevyrabovat všechny bedny s ovocem, úspěšně jsme nekoupili sedm dortů a dokonce n sebe nepřevrhli ani regál s chlastem. Bohužel, ale našli jsme nanuky jen v krabicích po šesti.
Jakožto moderní superfotr a sumurMatka na svých dětech maximálně škrtíme a běžně jim cukr téměř nedopřáváme. Představa, že na posezení sežerou 6 nanuků teda nebyla úplně pozitivní. No, nedalo se ale nic dělat. Nanuka už měli slíbeného včera. Honzíka jsem asi 30x musel ujišťovat, že nanuka fakt koupíme a když se mě na nanuka ptal po 40tý, odsek jsem ho s tím, že se ptal už mockrát, mockrát sem mu ho už slíbil a jestli se teda fakt bojí, že ho nedostane…. No a bál se. Ujistil jsem ho po 31., že h o dostane a pak ještě 20x, abych mu nakonec musel říct, že jsou potraviny v neděli zavřený a na benzince nanuka neměli. Jako Fotr jsem totálně selhal. Abych to zaonačil a nenechal vinu na sobě, tak jsem jeho 666tej dotaz a nanuka už nedal, začal na něj kříčet ať přestanou v zadu křičet s tím, že když se takhle chovaj, tak žádnej nanuk nebude. Takže ho nakonec fakt chudáci nedostali.
Dneska jsme tedy od ráda neřešili nic jinýho než nanuka. Balení po šesti nebyla dostatečná překážka, takže dostali balení. U auta jsme ho rozdělali. Třetinu sněd Honzík, Třetinu Barča a třetinu jsme postupně rozházeli po asfaltu. Mě bylo blbě tak, že jsem si ani nelíz. Abych vůbec přežil, přikurtoval jsem je do sedaček, sed si do auta, polykal andělíčky a modlil se, aby se Terka s nákupem vrátila co nejdřív. Neměl jsem sebou telefon s pohádkama, takže všechno, co jsme další půlhodinku poslouchali, bylo: „Mám strašnej hlad, kdy už přijde mamka?“ asi zase 666krát. Já polykal andělíčky a zýval jako hroch. Vyděsil jsem tím postupně asi tři řidiče aut parkujících proti nám – tolik se jich tam zatím vystřídalo. Máma nás ale zachránila. Hned v autě jme jim píchli přímo do žíly ovocnou kapsičku a rychle se jeli najíst domů. Honzík si neodpustil klasický frfňání, že tohle nechce – říkal by to snad i kdyby dostal do ruky buřta s čokoládo. Konečně jsme mohli vyrazit. Doma jsme si dali oběd a milosrdných dvacet. Pak byl celej svět najednou mnohem krásnější. Udělalo se mi líp, najed jsem se a náš cestopis zase teď začne dávat trochu smysl. Teda jenom trochu, protože s dětma to vlastně zase ani tolik o cestování není. Je jim úplně jedno, jestli se hrabou po uši v blátě někde v Čr nebo jestli tady pozorují palmy. Abych zase nekecal, pláže se jim líbí. Do vody nechtějí, ale písek je super.
Takže po spánku a jídle vyrážíme do blízkého městečka El Medano a na tamní pláž. Dneska od rána prší, takže jsme jim slíbili spíš nějaký to venkovní hřiště. Bohužel až v El Medánu nám došlo, že jsou tu teď asi všechny venkovní hřiště kvůli Covidu zavřené. Hřiště jsou vždy oplocené provizorním plotem nebo červeným fáborkem a nedá se tam jít. Takže zase super rodiče něco slíbili. Naštěstí pobyt na pláži zafungoval skvěle. Tentokrát to nebyla písečná pláž ale spíš kamenitá a skalistá. Ukázalo se to ale jako prýma změna. Házeli jsme kamínky do vody a máčeli si boty v kalužích. Nadšení jseme byli všichni. Následovala cesta do centra k náměstíčku a ke hřišti. Tam už to děti nudilo. Takže rychle zpátky do auta a domů. Rychle jsme udělali večeři a protože děti byly únavou už mimo, rychle je naládovali do postelí. Bohužel nás klamali tělem a následně jsme Honzíka uspávali až do devíti večer (deset našeho času).
Abych nepsal jen o dětech. Je to tu super. Všude sou obří vlny a vítr. Teplota na mikinu až bundu, ale spíš kvůli větru. Všude jsou tu velký parkoviště zdarma. To je super benefit oproti Čechám. Nemusíte řešit kde zaparkovat a kolik to bude stát – Zatím vždy zdarma. Přijde nám to tu jako ráj obytňáků. Je jich tu všude plno a většina má tak 20 let plus.
Zítra se vydáme asi do hor. Už by nemělo pršet, tak se těšíme. Bouřkou právě teď bychom se snad měli na dalších pár hodin rozloučit s deštěm.