Ráno jsme se probudili díky projíždějícím autům přes dobitčí bariéru docela brzo. Nijak jsme se nezdržovali. Složili jsme stan, spacáky, dali dětem do ruky nějakej chleba a sjeli jsme dolů pod tunel zpátky na hlavní silnici, kde bylo odpočívadlo se záchodem a se stolama. Přestože tady je zákaz kempování, tak tu někdo v dodávce očividně spal. Rovnou jsme začali vařit a udělali si kaši s ovocem, kterého máme pixlu ještě od včerejška. Takže opět maliny s borůvkami a na trošce kaše 😊.
Užili jsme si i místní pohostinnost veřejného záchodu. Terka to stihla hned, já musel počkat, až se tam vystřídá dalších asi 20 lidí, co mezi tím přijelo a bylo ochotno čekat frontu. Pak jsme už konečně vyrazili.
Včera jsem měl v plánu jednu vyhlídku, která je asi 10 km zpátky. Byla vidět hned z auta, ale říkal jsem si, že přednostně vyrazíme na trek, dokud jsme odpočatý. Pak třeba stihnem tuhle vyhlídku a po cestě dál jsem nám našel ještě další. Tak uvidíme. Trek jsem na dnešek naplánoval k vodopádu nad osadou Tufto severně od Gudvangenu. Vzdušnou čarou to vypadá na nějakých 900 m nachozených pak budeme mít 1,6 km nahoru a to samé dolů. Bude to ale ve slušném převýšení, tak uvidíme. Vyrázíme relativně brzo v půl 11, tak uvidíme, jestli to zvládneme zpátky kolem jedné.
Parkoviště pod trekem je placené – 80 NOK na den – bohužel se platit dá jen přes Paypal. No a můj Paypal účet je už dlouho dlouho neaktivní. Mrzí nás to, ale platbu tentokrát nezvládneme. Kdyby měli QR kód a možnost to poslat na účet, rád bych to poslal. Stydím se, ale nezaplatili jsme.
Hned na parkovišti přišel dvojitý hnedý poplach. Jak jinak než 15 minut po tom, co jsme měli k dispozici jen pro sebe velký záchod… Lopatka tak šla hned do pohotovosti a my se aspoň podívali na místní pobřeží plné oranžových řas. No a objevili jsme maliny. Místní prostředí má nezanedbatelnou výhodu v tom, že můžete sedět „na bobku“ a rovnou se u toho ládovat malinami.
Všechno se zvládlo a mohli jsme vyrazit. Cesta byla poměrně strmá a náročná. Nebylo to ale žádné horolezení jako u treku na ledovec. Bylo to náročné spíš monotónním stoupáním. Prostě pořád krok za krokem do krkolomného kopce. Pořád a pořád. Cestu nám zpříjemňovali jen všudypřítomné maliny v obrovském množství. Však jsme taky hlavně z kraje dělali zastávky snad po každých deseti krocích.
Barču bolely nožičky už od první čtvrtiny. Už nechtěla jít dál. Tak jsme si sedli a užívali si výhled na nejužší fjord Sognefjorden / Naeroyfjorden pod námi. Po jídle to nebylo o moc lepší, ale Barča dál ťapala. Přerušovaně jsme šli a baštili borůvky a přesvědčovali děti k další chůzi. Bylo už 12 a docházelo nám pomalu jídlo. Nějak jsem to špatně odhad a myslel jsem si, že za dvě hoďky budeme zpátky. Omyl – zase. Aspoň jsme si vzali tentokrát dost vody. V půlce se Barča kousla už fakt na tvrdo a H už taky mlel z posledního. Nasadili jsme zábavu. Nejřív jsem z duté trávy vyřezal flusačku, pak slíbil, že z toho Barče udělám píšťalku – až nahoře. Pořád jsme slibovali, že už tam bude. Ani jsme nelhali, byli jsme jen pár stovek metrů od cíle. Jen to převýšení… Posledních 200 výškových metrů jsem děti už na horu nesl na střídačku. Nic jiného nezabíralo a posledních 50 metrů jsem musel donést už oba. Ne teda na jednou. Vynesl jsem H a pro B jsem se vrátil. Byly oba úplně KO. Asi i kvůli tomu, že svítilo sluníčko a stěžovali si na horko. Máme tu tak 20°C, když se opře sluníčko a na okolních kopcích jsou vidět zbytky sněhu. Jsem zvědavej, co budou dělat doma až tam budeme mít 35°C ve stínu…
Nahoře nás čekala nádherná vyhlídka nejen na nejužší fjord, ale i na vodopád, který volně padal kolem nás. Byli jsme pořádně vysoko. Nezdá se to, ale vyšli jsme 600 výškových metrů na 800 m vzdušnou čarou a 1,6km našlapaných. Byl to docela záhul. Jak jsem jsem cestou přesvědčoval děti a koukal do mapy, tak jsem zjistil, že 600 výškových metrů není úplně málo 😊. Pro představu – na ledovec jsme nastoupali jen 380m na skoro dvou a půl kilometrech. Navíc jsme cesto uměli 2 obědy a byl to záhul. Tady jsme šli hlavně na malinách a sucharech, ale s přesvědčením, že už tam budeme. No, kdybych si tu trasu nastudoval pečlivěji, asi bychom jí nešli. Na druhou stranu to bylo super – možná jen pro mě, ale jsem rád, že jsme to zvládli.
Výhledy zeshora byly fantastické. Byli jsme tak vysoko, že naše auto dole byla jen malá neznatelná tečka. Vlastně to bylo jak z letadla. Nahoře u vodopádu jsme si dali sváču a já šel dokumentovat. Bohužel sváča brzo došla a začala krize – nuda, pruda a málo místa. Měli jsme pro sebe asi metr širokou a dva metry dlouho římsu, pod kterou byl sráz. Nic, kde by se člověk se dvěma unuděnýma dětma dokázal uvolnit. Ale zkusili jsme to i tak a žádné ztráty na životech jsme naštěstí nezaznamenali. Chvilku jsme si tam ještě pobyli a pofotili, až už byl H úplně nepříčetný a dolů jsme v podstatě museli.
Cesta dolů byla výrazně rychlejší. Šlo se svižnou chůzí a první stížnosti na bolest nožiček přišly až někdy v půlce. Děcka si spolu povídaly o tom, co by chtěly a bylo to docela zajímavé. Kdo by řek, že dětským snem bude obytňák s vířivkou pro tří (aby tam mohli být i s Felim – kamarádem).
Dolů jsem naštěstí nikoho snášet nemusel. Cesta dolů mi teda ale přišla nekonečná i přes to, že jsme jí seběhli snad 5krát rychleji. Nakonec jsme to dokázali. Byli jsme u auta. Na Terčině obličeji se konečně objevil blažený úsměv, když jsem dolil všechny vody a ona si mohla sednout do sedačky naší fárokáry. Uff – jsme dole. ÁÁÁÁchhhh.
Vzhledem k tomu, že nám ráno u snídaně asi došel plyn ve vařiči a že jsme právě dojedli zásoby svačinek, přišla starost o to, co jíst. Děti hladové a my pro ně v podstatě nic moc neměli. Nejdřív jsme jim dali sedativa ve formě audio pohádek a vyrazili do Gudvangenu na benzinku zjistit, jestli nemají PB lahve. Neměli, zato měli obchdůdek, kde jsme mohli na benzince něco dokoupit. S chlebem jsme už dokázali vyčarovat večeři i bez vaření. Každopádně plyn ještě musíme někde sehnat…
Já mezi tím, co Terka nakupovala, dočerpal vodu a zjistil přítomnost sprch. Po dnešním treku to chce očistu. Nejdřív jsme si ale šli dát večeři na deku na pláž. Je to tu takové zajímavé místo. Za sebou máte obří benzinku i pro náklaďáky a před sebou úžasný výhled na fjord, s molem, loděmi, dvěmi plážemi a půjčovnou kajaků. Nejdřív jsme se výborně nafutrovali a jako dezert dojedli borůvky a maliny. Docela nás to poslední dny prohání, tak snad to nebude čóromóro. Ani jsem nezmiňoval hnědý poplach v příkrém svahu na cestě dolů :-D.
Pak jsme si začali teprve uvědomovat okolní parádní výhled, křišťálově čistou vodu a krásně posekanou travičku. Děcka začali jet hvězdy a gymnastiku a na pláži se objevil jeden plavkáč. Žádné překvapení, že šlo o Čecha. Kdo jiný může mít takové nápady. Já už se totiž taky soukal do plavek. Chvilku jsme i s Českým párem pokecali a s borcem dali společnou koupel. Pak Terka vyrazila do sprchy, my s dětma sbalili deku a jídlo a šli na hřiště. Děti najednou projevili neskutečný přísun energie. Kdo by řekl, že v sobě ještě dnes najdou tolik síly 200m pod vyhlídkou, kdy na mě jenom hekaly 😊. Hlavně že jsou spokojené. Hezky se tu na houpajdách vyblbly. My zase využili maximálně pohostinnost místního sociálního zázemí.
Mezitím zapadlo slunce za skály a ochladilo se. Začal být čas hledat spaní. Naštěstí se mi povedlo najít hned několik možností za 11 km dlouhým tunelem. (Zítra nás čeká 25 km tunel – to by byla noční můra ministra dopravy v ČR :-D).
Zastavili jsme hned na prvním místě kousek od hlavní silnice. Opět u řeky a opět s parádním výhledem kolem. Vodopády už ani nezmiňuju – jsou tu na každém kopci. Šumění vody máme dnes od řeky vedle. V rychlosti stavíme stan,čistíme zuby, taháme klíště a už vyhříváme spacáčky. Zítra nám už končí pohoda a už budeme muset polykat kilometry. Máme 3 dny na to – dostat se do Treleborgu na trajekt, pak už jen projet Polsko a hurá – máte nás doma. Nepředbíhejme ale. Zatím dobrou.