Ráno jsme se probudili, nasnídali, uvařili, zabalili – taková klasika. Dnešní plán byl se stavit na vodopádech Langfossen, Latenfossen a Strandsfossen. To jsou jen takové zastávky podél cesty, kde si uděláme fotku a půjdeme dál. Podle času nějaké vodopády vynecháme a vydáme se na dlouhý trek nahoru k ledovci. Je to 4km tam a 4 zpátky. Snad to nějak dáme.
Vyrazili jsme a přejeli rovnou k vodopádu Langfossen. Kromě několikakilometrového tunelu a krásných výhledů – nic zajímavého – na neuvěřitelné krásné výhledy jsme přivykl. 😊.
Konečně u Vodopádu Langfoss. Bylo to opravdu Wow. Je to nádherný vodopád a už ze silnice působí majestátně. Je tu parkoviště se záchodama a suvenýr šopem. Dokonce tu mají i podchod, aby turisti nenarušovali dopravu. Vyběhli jsme na lehko a šli se podívat na vyhlídkový bod hned vedle silnice. Je tu spousta turistů. Spolu s náma se sem přijeli podívat dva autobusy turistů a plné parkoviště obytňáků a aut. Po 14ti dnech ve stanu byste jasně poznali, že nepatříme k žádné autobusové výpravě. Nějak postrádáme nažehlené oblečení a čerstvý makeup. Možná by se to dalo poznat i podle čuchu :-D, ale tomu se snažíme pravidelně předcházet.
Vyfotili jsme se pod vodopádem stejně jako ostatní a Honzík se ptá, co je to za cestu vedle. Koukám na mapu a říkám mu, že je to turistická cesta nahoru nad vodopád. Toho se obě děti chytili, a že musíme nad vodopád. Tak jsme si řekli, proč ne. Půjdeme se podívat nad vodopád. Rychle jsme sbalili předuvařený oběd, nějaké pití, sváču a s Terkou poprvé obouváme trekové boty, které jsme si koupili speciálně teď před Norskem. Oba jsme už měli doma jen děravé parodie na boty – a vlastně Terka už ani to. Její boty zesnuly na ztrátu podrážek už asi před rokem a půl. Tak snad to s novýma botama dáme. Aspoň je nepovezeme zbytečně.
Vyrazili jsme nahoru a chvíli se zdálo, že samo. Oproti davům pod vodopádem, tady nebyl nikdo. A tak jsme se v klidu cestou pásli na borůvkách. Občas nás někdo předešel, ale děcka nějak chytly soutěživou, a tak jely velkou část trasy jako fretky. Terén je to fakt tvrdej. Rozhodně bych ho pro děti nedoporučoval. Chvílema je to skoro až ferata, chvílema vepřové bahniště. JE to fakt strmej krpál po kamenech. Ale jdeme dál. Na první vyhlídce dáváme oběd. Kolem prochází další turisté včetně jednoho českého pára. Zdá se, že by se taky zakousli. Na druhou stranu jsou už děti po jídle a baštíme jen my, tak jsme možná jen za paštikáře 😊.
Po jídle zase frčíme nahoru a nahoru a nahoru. Udělali jsme minimálně 300 vejškových (600m je to až úplně nahoru) metrů na nějakým necelým kilometru. Všude jsou borůvky a tak často zastavujeme a paseme se. Když už se konečně blížíme k vyhlídce, kam směřujeme, terén se mění opravdu v bahniště. H dokonce zapad skoro až po koleno. Naštěstí si z toho nic nedělal. Výhled na vodopád fajn, ale hrozně tam foukala voda. Nikdo tam moc dlouho nevydržel a lidi se tam většinou jen otočili a vraceli se dolů. My zašli samozřejmě o kus dál, než se odvážili ostatní, ale stejně to bylo jen na pár fotek a utéct. Kousek nad námi byla značná ještě jedna vyhlídka (v Seznam mapách) – na místě žádná značka. Nějaký pán nás odrazoval, ať už výš nejdeme, že je to jen bahniště – všichni to vzdávali. To nás ale neznají.
Našli jsme si malou nenápadnou pěšinku, která vedla nahoru a která vypadala relativně schůdně. Původně jsme chtěli až úplně nahoru, kde je kupa dalších vyhlídek a snad i nějaké ovčí pastviny. To jsme už vzdali, ale řekl jsem si, že alespoň tu nejbližší vyhlídku dát musíme a tak jsme šli. Pěšinka byla spíš zvířecí stezka nebo koryto občasného potůčku, ale i přes brutální strmost šlo pořád jít dál. Chvílema to bylo skoro až horolezení. V těch nejtěžších úsecích jsem děckám pomáhal, ale šplhali statečně a mám zato,že je to i bavilo. Problem byl, když byl vyhlášen dvojnásobný hnědý poplach. Museli jsme si nějak poradit i bez lopatky. Naštěstí bezpečnostní hajzlák moje úžasná a předvídavá žena tahá všude sebou. Moje skromná zásoba kapesníčků by v tomhle případě posloužila spíš jako KPZtka. Dobrá věc se podařila a pokračujeme dál v kamzikování. Nakonec se přednáma otevře úplně úžasný výhled. Vylézámehned vedle vodopádu – pod jeho střední částí. Ne tam, kde dopadá voda z velké výšky, takže tu není tak velká sprška, ale je tu široké koryto,spousta kamenů a hlavně úžasný výhled na vodopád,jak padá pod námi dolů a dolu do údolí a na jezero. Jsme opravdu pořádně vysoko. Klobouk dolů před prconěma, že tohle vyšlapali. Sněžka hadr. A to jsme je na Sněžku nikdy raději nevzali… Honzík se po asi 10ti vteřinách podosažení vrcholu začal nudit a je pěkně zpruzelej. Odmítá se fotit a nechce se účastnit všeobecného veselí. Nenecháváme si ale zkazit náladu a ponecháváme ho na místě okusovat lístečky břízy, kapradiny atd…
Je to tu prostě boží a jsme tu úplně sami. Podle map a GPS jsem zjistil, že vlastně ani nejsme na té druhé vyhlídce, ale jsme někde mezi nima. Na nějaké neofiko neznačené. Je to ale škoda. Asi se budu opakovat, ale je to parádní místo. Jsme tu úplně sami a máme celou tu nádheru jen pro sebe. Užíváme si to docela dlouho. Aby se i děti zabavili, dostávají vrcholovou odměnu. Barča 2 kapsičky a H si dal sezam v medu. Nakonec s H obměkčil a i tu jednu nebo 2 fotky si s náma udělal. Sice říkal, že už ten vodopád viděl, ale nakonec si přece jen ke mně šel na chvilku sednout a koukali jsme do údolí na jezero hluboko pod námi a na padající vodu. Jedním slovem prostě Wow.
Pak už byl čas na návrat. Nějak jsme ten dnešní plán neodhadli. Zasekli jsme se hned na první zastávce. Až sejdem dolů, budeme muset rovnou hledat místo na spaní. Po dnešku budou děti asi pěkně utahané, tak aby se vyspali na zítřejší ledovec… snad zítra :-D.
Cestou dolů zase borůvky. Jsou tu fakt veliké – skoro jako kanadské a tak se sbírají jedna radost. Prostě borůvkový ráj a nejde s tím přestat. Tolik borůvek jako tady, jsem určitě nikdy v životě neměl. Nevím, jestli to má nějakou spojitost s borůvkami, ale opět byl vyhlášen hnědý poplach a opět dvojitý. B s H to mají nějak synchronizované nebo je jen baví trousit v tandemu, aby viděli, jak jejich ubozí rodičové nevědí, co dřív :-D.
Cesta dolů byla náročná. Co se těžko leze nahoru, ještě tíž se leze dolů, a tak velkou část cesty jdu první a pomáhám se sestupem. Někde jen radím kam dát ruku a nohu, jinde rovnou snáším. Naše děcka jsou ale terénní. Lesní školka je pěkně vykovala a je to na nich znát, že se v tomhle prostředí umí pohybovat. Občas si přijdu jako starostlivá bába, když pořád dokola upozorňuju na mokré kameny, které mohou klouzat. Spadli oba za celou dobu snad jen jednou. H si jen zašpinil ruce a Barča spadla na zadek do bláta ale až už skoro dole na téměř rovině. Jsou to borci. Cesta dolů dala zabrat i nám. Cítím po ní slušně koleno a Terka říká, že je taky utahaná jak štěně. No, takhle se prostě chodí na vodopád jen na kukačku, no.
Když už jsme skoro dole, tak už koukám na net, kde bychom mohli dnes přespat. V podstatě by to šlo přímo na parkovišti pod vodopádem. Je tam parádní výhled a záchody. Na nás je tam ale moc živo. V obytňáku by se to asi dalo, ale rozkládat stan v takovémhle provozu by pro nás nebylo ok. Popojíždíme dál. Míjíme asi 3 parkoviště, kde z různých důvodů nezůstáváme. Sjíždíme na starou cestu, kterou nahradila nová rychlejší s tunely. Je tu minimální provoz. Jezdí se sem hlavně kvůli trekům, které odsud často startují. Poslední parkoviště, které jsme tu zkoušeli mělo místo, bylo hezké a dokonce bychom měli i vlastní vodopádek sdílený jen se sousední dodávkou, ale bylo to trochu v kopci a my už máme strach o ústrojí našeho autíčka. Navíc v kopci se spí blbě. Nakonec jsme to nechali jen o 100m dál. Je tu nějaký výsek vedle řeky. Vypadá to tu trochu jako v kamenolomu, ale nám to neva. Už nikam dál nechceme. Tady se utáboříme. Jsme sice hned vedle silnice, ale jezdí tu jedno auto za půl hodiny, tak to sneseme. V noci snad bude klid.
Terka uvařila, my jsme zbaštili. Proběhly večerní procedury a vzhůru do pelechu.
