Ráno to byla klasika. Nemá to tu smysl snad ani opakovat – prostě „Jídlo nechci, Chci pohádku, Chci ji hned, Chci další, Chci jíst Au, ona mi to bere, Uááá, on mě bouchnul, Čůrat, kakat, blinkat, Nechci převlíct, Nechci oblíct, Chci jídlo, Chci něco jinýho, Uááá, chci velkou sušenku, tahle je zlomená, Nechci se převlíct, Nechci se oblíct, Uááá, nechci do města, Chci kakat a naposled Chci jíst“. Během toho, jsme zvládli připravit jídlo na celej den, který Terka včera už uvařila, nalejt do sebe kafe, trochu se probrat, polidštit a vypadnout. V autě jsme jim pustili pohádku a byl chvilku klid.
Potřebovali jsme dojet dokoupit pár potravin, abychom už do konce pobytu nemuseli nakupovat. Potřebovali jsme hlavně vodu, ale stejně se to zvrhlo v asi 20 euro. Zatímco Terka v rychlosti nakupovala, já dětem raději v autě pouštěl pohádky. Terce sem dal svůj telefon, kterým tu platíme přes Revolut a jako vyfasoval její. Terka tam má bohužel nahrané jen dvě pohádky. Obě viděli už několikrát. Stejně si je loupli znovu a řekli si ještě o nášup. Aspoň jsme to v autě ale pomocí pohádek a překvapivě dalšího jídla nějak vydrželi. Když přišla mamka z nákupu, začala další hystérie, protože Honzík chtěl okamžitě jíst jídlo, který mamka koupila a nenechal si vysvětlit, že mu nekoupila žádnou mňamku. Nakonec to nějak zvládnul aspoň z pomocí rohlíku.
Po dalších asi 20ti minutách jsme dojeli do města San Cristobal de la Laguna alias La Laguna. Měli jsme naplánovanou trasu na placené parkoviště poblíž Centro Histórico. Bohužel asi jako jedni z mnoha. Parkoviště bylo beznadějně plné stejně jako tři další, všechny ulice po cestě a další dvě oficiální parkoviště. Kroužili jsme tam jak paka snad půl hodiny. Nakonec jsme to už vzdali, ale cestou pryč jsem ještě kličkoval ulicema, kdyby náhodou. Terčina ostříží zrak zmerčil jeden klenot a tak se poštěstilo zaparkovat asi kilometr od centra. Hurá, nakonec to přece jen uvidíme.
Vystoupili jsme a pořádně jsme se nabalili. Bylo snad jen 14°C. Na druhou stranu ale bylo pěkně. Proto jsme sem taky jeli. Na západní straně ostrova byl všude déšť, ale tady sluníčko. Jako první úkol jsme potřebovali najít lavičku, protože naše piraně potřebovali už oběd. Dokonce i to se podařilo. Jen se nepodařilo Honzíkovi vysvětlit, že nedostane žádný jídlo, který mamka právě koupila v obchodě, že bude mít normální oběd. To je ale v pořádku, protože ten jsme přeci taky museli předtím koupit. No. Nevysvětíš… Sněd pár lžíc, ale víc překvapivě nechtěl. Byl jsem docela tvrdej (jako obvykle) a vysvětlil jsem mu, že žádný jiný jídlo nebude a teď už o jídle nechci slyšet další aspoň hodinu. No a jako obvykle jsme za čas vyměkli a dali mu aspoň jablko. Netuším, jestli jsme to vydrželi aspoň tu hodinu…
Centrum La Laguny jsme měli místo Centro histórico spíš jako Centro hystérico. No, abych jim zas nekřivdil, zas tak hrozný to nebylo. Honzík si hned z auta přesed na kočár a odmítal ťapat, takže si stěžoval jen na zimu. Barča zato ťapala parádně. Takže to bylo vlastně ok a mohli jsme se soustředit na hledání záchodů. Přemíra kafe s náma dělá divy a i když jsme skoro nepili, protože nebylo co, tak chodíme každých pár minut.
Ačkoliv je na Tenerife situace s parkováním super a veřejné záchody jsme taky většinou zaznamenali všude, La Laguna je pravý opak všeho, co jsme zatím zažili. Parkování je tu totální peklo a fakt lituju místní. No a veřejné záchody jsou v celém městě značeny dvoje. Jediný, který jsme měli po cestě pro jistotu v realitě ani neexistovaly. Takže nám nezbylo než do sebe lejt další kafe nebo jít na prasáka. Nebylo zbytí děti občas musely i na půl metr čtvereční hlíny, kterej náleží palmám v chodnících – těch tu taky moc nebylo.
Nejhorší na tom bylo, že vlastně ani to Centro hystérico zas tak zajímavý nebylo. Jako jó, pár hezky opravených fasád, ale nic extra. Naštěstí jsme pak ještě pár zajímavých míst našli, tak jsme si zpravili chuť a výsledný dojem z města byl celkem ok. Dětí bych se teda radši neptal. I když i pro ně jsme našli jedno malý hřišťátko, tak měly světlou chvilku. Sedli jsme si tam, děti zkoušeli houpajdy a mi pozorovali nazobanýho holuba, jak baští koblihu, pak ho vyhnal pes a celou mu ji sežral. Fakt zajímavá podívaná… Taky jsme se z toho museli najíst…
Nejvíc nás asi zaujal rozpadlý kostel (urbex) u IES Canarias Cabrera Pinto. Na mapě nemá ani jméno, ale je to super. Zvenčí jsou vidět jen stěny a okny vnitřní klenby nosných stěn. Střechu to dávno nemá. Jedním okýnkem je vidět dovnitř, jak celý vnitřek už požírá zelená vegetace, ze které někde uprostřed trčí socha pany Marie. Když jsme tam koukali, tak její hlavu zrovna okupoval nějakej kos.
Ještě jsme si došli hlavní promenádu a pomalu zamířili k autu. Na to, že tu vlastně nebylo zas až tolik k vidění, jsme tu strávili až moc času. Vnímání času máme teď dost vyhrocené, jak nám zbývají poslední necelé dva dny do návratu.
K autu jsme došli celkem rychle, opět vytáhli sváču a začal zase hon na záchod – tentokrát na benzinku. Moc se mi dnes s navigací nedařilo a tak to byl lov snad na půl hodinu a zajetých 30 km. Chudák Terka si musela vytrpět svoje. Nakonec se ale dobrá věc podařila, dokonce jsme natankovali a děti byly úžasné a vydrželi v klidu v autě i bez pohádky, než jsme zaplatili a vyzáchodili se.
Pak už rovnou na pláž. Chtěli jsme dětem dopřát ještě aspoň jednou pěknou písečnou pláž. Fakt si to tam užívají. Teplota naštěstí už trochu stoupla a když jsme dojeli k pláži, vystoupala na krásných 20°C – na slunci. Naštěstí svítilo, moc nefoukalo a tak jsme si to mohli užít. Teplo ale žádná velký nebylo. Když jsem sundal mikinu, tak jsem měl stejně husinu. Posilnili jsme se sváčou a nakonec jsme se hecli a do vody vlezla Terka, Barča a dokonce i Honzík zabojoval se svýma strachama z vody a měl vodu nad až na prsa. To je velkej úspěch a byl jsem na něj dnes oprávněně hrdej. Barča se z nás cachtala nejdýl a taky pěkně chudáček vymrzla.
Konec koupačky byl už trochu hektickej. Dominovala snaha rychle trochu ohřát Barču, všechno sbalit a co nejrychleji nás dostat domů do postele. To se moc nedařilo, protože na dálnici se mi opět nepodařilo trefit správný výjezdy a zajeli jsme si opět tak půlhodinku z avízovaných 44 minut. Nějak tu s tou navigací prostě pořád bojuju. Nicméně po všech útrapách cesty a večeři v autě jsme nakonec opravdu dojeli do našeho ubytka v San Juan de la Rambla a bleskově děti umyly, vyčistili a uspali. Teď jsem rychle dopsal Cestopisník a konečně si jdeme dát véču s Terkou v 9 večer. Byl to dlouhej den.
Zítra nás čeká poslední den a opět výlet do ZOO. Doufám, že si to ještě ty naši paviánci užijou ať mají na co vzpomínat. Možná to tu tak nevyzní (dostal jsem zpětnou vazbu od Terka), ale opravdu je mámě rádi 🙂 a zažíváme s nima i spoustu srandy. Je pravda, že oni často netuší, čemu se smějeme… :-D. Během dne zažíváme spoustu úžasných chvilek a nevyměnil bych je za nic. Cestování s takhle malejma prďolama je náročný a často absurdní, ale neměnil bych. Jsou to naše zlatíčka a jsme na ně hrdý, jak tu s námi zvládají fakt náročnej program. Krize často vyplývají spíš z toho, že naše odpočatost, naladění a trpělivost není dostatečná. Oni si jedou pořád to svoje…