Ještě teda není tak úplně den 1. Je 5 dní do odletu a já řeším pořád nějaké Píč***ny, které musíme doložit. Je doba Covidová. Píšu to hlavně pro své děti až budou velké, takže dovysvětlím: Skur**á nakažlivá nemoc brázdí svět. Umírá jedno až 2 procenta nakažených a všichni jsou strašně vyděšení. Takže musíme doložit všechny informace o našem zdravotním stavu, prokazovat testy, že nejsme nemocní a místopřísežně odpřisáhnout, že jsme neměli sex se svým mrtvým dědečkem nakaženým nemocí Coivd-19. Tahle byrokracie mi zabrala snad 3 dny času. Šlo o to, aby nás vpustila do země v rámci Shengenu země Španělsko / dobité území Kanárské ostrovy – Tenerife a zároveň, aby nás vpustila na palubu německá aerolinka Erowings podle českých nezákonných, parlamentem odhlacsovaných regulí. Nicméně nakonec si to nějak sedlo. To, že žena nemoc prodělala nedávno jsme nikomu raději neříkali. Španělům by to nevadilo, ale Němcům, kteří provozují aerorilnku ano. Tak jsme raději jen ukázali certifikát z testu, který říká, že žena nemocná není. Já jsem je nezajímal, protože jsem očkovaný. Že to stejně můžu chytit, to zas nezajímalo je. Děti pro změnu nezajímaly nikoho. A tak mi ani nevadilo v tý absurditě potvrdit ve formuláři, že jsme se nikdo za posledních 14 dní nepotkali s nikým, kdo měl Covid-19. To, že jsme negativní podle testu, by pro změnu zase nezajímalo ani španěly ani němce. …
No, prostě, povedlo se a úřednímu šimlu bylo učiněno za vše.
Ještě jsme řešili s nízkonákladovou leteckou společností, jestli si můžeme vzít kočár na palubu. Odpovědi na odeslaný formulář podpoře jsme se nedočkali a pravidla na webu měly dvojí výklad. Rozhodli jsme se to risknou a vzít kočár i přesto, že ho možná budeme muset vyhodit. Za cenu zavazadla by nestál a tak bychom ho jinak na letišti rovnou vyhodili.
Musím ale uznat že aerolinka Eurowings obstála bezvadně. Kočár odbavila. Mohli jsme si ho vzít dokonce až k letadlu. Tam si ho vzali a vrátili nám ho pak až se zavazadlama. Taky jsme zvládli zabalit do 3ch příručáků do 8 kg a do jednoho přikoupeného zavazadla do 23 KG. Bylo to tak akorát, abychom neměli stres, jinak to bylo tak 3x5kg a 1x 17kg. Na 14 dní se dvěma dětma asi víc netřeba. Stejně se ďáblíci nechtěj převlíkat. Resp. Honzík se nechce převlíkat a pro Barču je důležitý triko s Mikimauzem a šatičky …
Cesta vlastně začíná až teď. Museli jsme stávat v půl třetí ráno. Letíme v lednu, takže po probuzení jsem šel nastartovat auto, aby se zahřálo, dal si brutální kafe, hodil věci do auta a vzbudil kjůťáky. Teda jeden se vzbudil sám (neměl v posteli koho šikanovat), tak jsem ho rovnou přenes do auta a Barču jsme přenesli o 10 minut, 2 prsa a 17 otčenášů později. Rychle jsme zazimovali domov a vzhůru ve 3:30 na Prahu jen s půlhodinovým zpožděním.
Zaplatili jsme si parkování na letišti. S dětma si převoz ze vzdálenějšího parkoviště nebo nedejbože ze záchytného parkoviště busem neumíme představit. Jsme srabi.
I tak to bylo dobrodrůžo. Najít cestu z parkoviště se dvěma rozespalýma detma byla zábava. Ale zvládli jsme to. Na termínál 2 to netrvalo 3 minuty jako v reklamě, ale Asi 20. Děti pomáhaly….
Pak to šlo ale celkem hladce Rovnou jsme šli k odbavení, vyčekali 20 min frontu a děti ani neutekly do děcáku nebo k překupníkům slibujícím lepší život. Po odbavení zavazadel, kde nám dovolili palubní zavazadla do 8 kg, ale lidem kupujícím letenky po srpnu 2020 už ne, jsme rychle šli do dětí a do sebe natlačit poslední zbytky narozeninového dortu a dalších srand, co se přes 1. kontrolu rentgenem nedostanou. Následovala další série hromadného čůrání a ohmatávání veřejných záchodků a hledání cesty ke kontrole. Pro jistotu jsme si opět obešli celou halu, protože od posledního letu jsme zase zapomněli, kudy jít. Kontrola proběhla úplně v pohodě, jen Honzíka nebo Barču (ženou jsme se zpětbě neshodli, kdo to byl) testovali namátkově na drogy a výbušniny. Asi byla podezřelá, leč negativní – naštěstí…. Výbušněj jsem byl po absenci spánku spíš já.
Dokonce i Bránu k letadlu jsme našli celkem rychle. Děti byly rády, protože měly alespoň dostatek času na to, aby mikinama vytřeli podlahu celého terminálu Nikdo nám za to ani nepoděkoval a ještě se na nás divně dívali.
Konečně nástup do letadla – konečně začátek 5tihodinového pekla. Nééé, kecám. Tak hrozný to nebylo. Porvali se jen jednou a jen jednou kvůli mému násilí na dětech přistáli málem ve Švýcarsku. … Bez nadsázky, na mě fakt divně koukaly, když jsem drapnul syna a přes sedačky jsem si ho vzal k sobě, aby se s dcerou neprali. Letušák se uklidnil až když viděl, že syna hladím a uklidňuju ho. Řval ještě asi 5 minut. Ne protože by ho to bolelo, ale protože ségře nemoh ukrást samolepky.
Přežili jsme to kombinací pohádek, knížek, jídla a pobíháním po letadle. Naštěstí se mi podařilo domluvit, že jsme mohli využívat nevyužitou řadu sedadel za náma – rozdělit a panovat …
Čekal bych, že je bude zajímat první let, pohled z okna na Alpy, na moře atd, ale prd. Z okna se koukalo tak promile času. Mnohem důležitější byla ovečka Šón, všechno, co má ségra/brácha a způsoby jak naštvat svoje úžasný rodiče.
Nebudu Vás zdržovat. Dali jsme to a přežili všichni. Dokonce i děti.
Pokračovali jsme ven z letadla a až ven z letiště to probíhalo hladce. Ani po nás nechtěli pasy a vůbec jim nevadilo, že místo 4 certifikátů o kdovíčem, jsem jim jeden ukázal nehodou 3x. Možná by jim nevadilo ani to, že Barča zdrhla skrz bariéru (neodolnou vůči dětským únikům – velké díry mezi sloupky) do lajny k jinému příletu za skleněnou stěnu a nechtěla zpět. Prostě všechno bylo v pohodě. Dokonce i kočár a kufr přijely. A i dopředu rezervované auto jsme našli přes to, že jsem paní u okýnka půjčovny přes děti vůbec neslyšel. Něco jsem tam prostě podepsal, sebral řvoucí děti z podlahy (už bylo setřeno) a poslal k okýnku ženu, aby zjistila, kam máme jít.
Nakonec to bylo zbytečné, protože stačilo vyjit před letiště a navigace byla jasná. Klíč do auta pasoval a i sedačky, které žena přitáhla, seděli … Mohli jsme vyrazit.
Podle mapy jsme to měli jen 2 km do ubytování a 3 hodiny času. Podle navigace jme k ubytování nakonec jeli km asi 2O včetně dvojího bloudění. Mapy cz mají na Tenerife takovou zvlášnost, že Vám udělají křižovatku klidně uprostřed dálnice, takže doporučuju se řídit spíš tvarem křižovatky než slovním průvodcováním. No Na třetí pokus jsme to dali. Dokonce jsme naši i obchoďák a v restauraci si objednali čínu, když nám zrovna majitel apartmentu napsal, že je ready a můžeme si přebrat byt. Zoufalé obsluze (přes řev dětí jsme si tak tak dokázali objednat) jsme oznámili, změnu na také away a neuvědomivši jsem při platbě ve spěchu nedal ani dýško. Tím jsem už tak zoufalou obsluhu odrovnal a do nejbližší restaurace široko daleko už možná raději nepůjdeme….
Na parkovišti u apartmánu nás nepřivítalo žádné parkovací místo, zato majitel byl mocfajn a jedno nám uvolnil. Ubytko je fakt luxus. Kam se hrabou 4* hotely. Nádhernej komplex s bazénem (je na něj zima), vymydlenej byt 1KK a výhled na oceán z balkónu. Majitel je sympaťák a dokokonce nám sehnal redukci z velkýho hajzlíku na malý zadečky.
Po předání raději vyrážíme na pláž. Děti jsou po nevyspání na zabití já taky a Terka má taky dost. Děti, po tom co prošli bobkama ve venčící zóně, si pláž okamžitě zamilovali. Nevěděly, kde hrabat dřív. Dokonce i voda se jim líbila…. Tedaˇnež je smetla první vlna. Vlny byly obrovské. Zrovna hodně fouká. Naštěstí je nesmetly ty 2m vody ale jen asi 20 cm a ještě byli za ruku. To ale stačilo na to, aby se tam už nehnali a aby byl Hozík histerickej, že chce sundat mokrý oblečení. Cestu zpátky k apártmánu jsem si užil jako hrdý otec se synem v šatičkách po kotníky udělaných z trika jeho táty. Ostatně i ohlasy z přiléhající asijské restaurace vypovídali o obdivu. Aspoň jsem si to tak raději vykládal. Nechci ani myslet na to, co jiného to mohlo znamenat…
Doma okamžitě spinkat!!! Tenhle vykřik teda nikdy nezabírá, ale nakonec usnuli. Uff… Plánoval jsem na tenhle večer lahev vína do své hlavičky jako oslavu úspěšné cesty a dokončení rozvaděče v garáži, který jsme dokončovali ještě 4 hodiny před vstáváním k odletu. Nicméně při uspávání syna jsem se sám dobrovolně musel rozhodnout, že spánek bude pro všechny lepší. … No stejně jsem na ně druhej den nebyl moc přívětivěj. Těžko říct, jakej fotr bych na ně byl bez spánku.