Cestopisník

Den XXIX. 8. 1. 2015

Terka vstává už o půl pátý a já se tak tak vykopávám z postele v 5. Nevím proč, ale na dnešek jsme nemohli vůbec spát. Ráno zjišťujeme, že teplá voda pořád neteče. Co se dá dělat. Nehádáme se, nemáme na to chuť, a stejně máme už zaplaceno. Naštěstí je v Meridě teplo, tak to není tak strašný se opláchnout ve studený vodě. Jen to mytí dlouhých vlasu se muselo odložit…

Lísky na ADO autobus do Cancúnu máme koupený už od Uxmalu. Vyrážíme v 7.  Ráno rychle balíme a vyrážíme. U východu z hotelu narážíme na zamčené dveře a dva zaskočené probouzející se recepční. Vracíme jim klíče a pádíme na CAME terminál – tam vše probíhá v pohodě a nalaďujeme se na autobus, kterým do Cancúnu jedeme asi 4 hodiny.

Cancún

V Cancúnu řešíme úschovnu zavazadel – letadlo nám letí až o půl desáté večer a je teprve jedenáct – dost času na prozkoumání metropole. Nejdřív Terce nějakej klučina za úplatek nabízí, že nám na bágly dohlédne – není ale důvěryhodná osoba a tak se dál poohlížíme po oficiální úschovně, která je zašitá pěkně za rohem. Paní se za regálem láduje toustama a nás si moc nevšímá. Očividně má svojí práce dost :).  Když už dobaští (na chvíli), sděluje nám, že úschovna stojí 12 pesos na hodinu za bágl do 60cm  a 14 do 70cm.  Za 6 hodin si tak paňmáma přijde na 15O pesos aniž by musela hnout prstem. Musím říct, že tohle je dobrej byznys…

Krosny ji necháváme a vyrážíme na jídlo. Kousek vedle autobusáku na jih je menší restoška, kde jí hodně lidí. Zapadáváme tam a dáváme si nějaký placičky. Nic extra, ale po včerejšku to aspoň není propadák. Dál chytáme na hlavní silnici autobus R-1, kterej projíždí celou hotelovou zónou (Zona hoteliéra).  Kolem Cancúnu je takovej plážovej areál – jukněte se na satelitní snímky. My vystoupili někde u severovýchodního cípu – kousek za ním a vyrazili se podívat na pláž. Původně jsme se chtěli podívat po Cancúnu, jak to tu vypadá – celý to hotelový šílenství. Nakonec nás ale hned první pláž totálně ohromila. Nádherně azurová voda, bílej písek a minimum lidí. Na to, že jsme v Cancúnu v hlavní sezóně, tak bych čekal totální davový šílenství. Ale ono skoro nic. Jako v restauracích seděli nějaký lidi, ale přišlo mi, že je to tu připraveno na mnohem víc lidí. Na pláži je jeden X desítek patrovej hotel za druhým, každej má tak 50m pláže, ale lidi nikde – hodně zvláštní jev. Cancún asi ztrácí na popularitě… Pro nás ale jedině dobře. Vlny jsou obrovský a my si v nich těžce užíváme.  Dovádíme jak malý- Bohužel sebou máme všechno včetně pasů a tak radši preventivně vždycky jeden zůstává na suchu u věcí. Vlny jsou pořádný, všude červený vlajky a dokonce jeden borec, co Terce tvrdí, že je plavčík varuje před silnýma proudama.  Z vln jde opravdu respekt. Takže se chováme v rámci možností a nadšení relativně bezpečně :)… Samozřejmě k tomu patří i nějaký to focení a totální vyšťavení baterky v kameře.

Koupem se snad 3 nebo 4 hodiny. Pak se konečně sbíráme a jdeme do veřejný sprchy, kde ze sebe spláchneme sůl. Sprchy jsou docela mazec… všichni se všema a na záchodech děsně ožralej otrapa. Naštěstí jsme se vyhli konfliktům, to se ale nedá říct o troše exhibicionismu. Na záchodě se při naší výšce hold převlíknout nedá. Není to  ani tak kvůli přepážkám, který při výšce metr dvacet totálně postrádaj smysl, ale spíš kvůli 20cm kolem mísy, kde se člověk normálního vzrůstu ani neotočí. … Následuje sváča v sámošce – párek  rohlíku a kafe. Trošku jsme se zdrželi a tak makáme na bus. S menšíma obtížema, jako je hledání autobusu v protisměrný jednosměrce, jsme ho nakonec chytli a relativně v čas. Dokonce jsme si i sedli. Za chviličku byl autobus narvanej tak, že jsme skoro ani nemohli vystoupit. Prodrali jsme se jen tak tak.

Vyzvedli jsme krosny, chytli bus a dopravili se na letiště v Cancúnu. Autobus od ADO stál z autobusáku asi 60 pesos na jednoho.

Letiště v Cancúnu

Na letišti jsme si sedli na jediný lavičky u příletů a sbaštili všechny zbytky jídla a pití. Převlíkli jsme se do zimní výbavy a teď už jsme připraveni na klimošku a Mexico City ve 2 tisících nad mořem.

Poslední dny nás letecká společnost Volaris pořád bombardovala, že se máme check-in ovat online a záplavou dalších nabídek. Check-in ale přes telefon prostě nešel. Tak jsme to riskli… i to, že když nebudeme mít vytištěnou letenku budeme platit pokutu 50 pesos. Vždycky tak nějak psali, že to půjde ještě u automatu na letišti. Na automatu na letišti to ale nešlo… psalo nám to, že máme jít na pobočku společnosti Volaris pro pomoc. Tam nás odkázali na k check-inu. Tam už všechno proběhlo bez problému a normálně. Ani zmínka o pokutě. Prostě nám dali palubní lístek a adios….

Z toho vyplývá, že všechny ty hrozící emaily byly v podstatě jen způsob, jak nás vystresovat a donutit nás si ještě něco zaplatit. Odevzdáváme krosny a míříme na rentgenovou kontrolu, ta tu probíhá celkem ledabyle. Ani jsem nemusel vytahovat nic z batohu, ani si na mě výjimečně neměli chuť šáhnout.

Sedli jsme si na lavičky a čekali, než se nám zobrazí brána, odkud poletíme. Já jsem mezitím doháněl resty s Cestopisníkem a dopsal celej včerejšek a část dneška. Celkem rychle to tak ubíhalo(aspoň mě teda). Na letišti zase zima jak na Sibiři. Ještě že jsme si už oblíkli zimní oblečení s tím, že bude přepálená klimoška v letadle.

Za chvilku byl náš let jedním z mála, kde ještě pořád na informačním panelu nesvítila brána. Zajímavé bylo, že přímo pod přehledem letů a čísel bran bylo napsáno, že číslo brány se zobrazí vždy nejdéle hodinu před boardingem. To ale v našem případě neplatilo bohužel. Ještě víc nervózní jsme začali být, když na display začalo u našeho letu blikat vyzvání ať se pasažéři tohoto letu dostaví na bránu. Bohužel tam ale už nebylo napsáno na kterou. Lidi kolem taky začali už trochu bláznit. Ptali jsme se asi 3 lidí (personálu letiště) a nápomocnej nebyl ani jeden. Nikdo nic nevěděl a ani se nějak moc nesnažili někam zavolat a něco zjistit. Nezbývá než počkat, no. Na letišti v Cancúnu bohužel žádný stánek s informacemi nemaj. Prostě se není koho zeptat. Po dalších X minutách máme štěstí a brána se konečně objevuje. Půlka lidí ve vestibulu se zvedá a vyráží na bránu A9. Tam sedíme další čas. Vypadá to, že nabereme drobný zpoždění.  Vzlítáme asi o půlhodinku déle. Není to tak hrozný.

Letadlo nízkonákladové letecké společnosti Volaris je poskytnutým komfortem horší než mexické autobusy 2. třídy (aspoň co se místa na sezení týče). 2 a půl hodiny sedíme v dost nepohodlné pozici s kolenama přilepenýma na sedadlo před náma. Letadlo je přizpůsobeno na maximální počet pasažérů a tak tam opravdu není ani cm navíc. Už jsme pěkně vyprahlí a tak si kupujeme pulitrovku vody za 30 pesos. Potěšilo nás, že cena vody na palubě letadla je o víc jak půlku nižší než na letišti za rentgenama. Mizerové profitujou z to, že pasažéři jsou nuceni veškerou vodu vyhodit a když mají žízeň, musí si koupit od nich vodu za několikanásobnou cenu.  Díky nepohodlnému sezení let moc neutíkal. Pustili jsme si aspoň nějakou audioknížku na telefonu a pokusili se trochu zabavit nebo klimbnout. Zajímavý bylo, že v letadle bylo celkem ticho a jediný co bylo slyšet bylo lehce pubertální vyvádění a smích letušek a letušáka.  To se často nevidí.

Mexico City

Hlavní město Mexika nás přivítalo něco po půlnoci 11 stupněma celsia, což byl oproti třicítkám na Yukatánu docela šok. Aspoň se už budeme pomalu aklimatizovat na domácí mrazy které nás čekají za pár dní.

Na letišti v Mexico City si vyzvedáváme krosny. Trošku stres protože Terce přijíždí krosna až jako předposlední zavazadlo. Nakonec ale přece. Měli jsme jen vnitrostátní let a tak už nás další kontroly naštěstí nečekají. Kupujeme taxíka u přepážky Yellowcab za cenu přes 300 pesos (500kč za asi 8 km) a vyrážíme. Přijíždíme opět do hostelu Mexico City Hostel, kde jsme bydleli už posledně. Tenkrát jsme si tu dělali rezervaci a zbyl už jen pokoj bez sprchy a hajzlíku. Prej ať se ozveme Den dva dopředu, jestli někdo nezruší rezervaci. Každopádně ať den dopředu potvrdíme naši rezervaci. Oboje jsme udělali, ale náš emaily asi totálně vyignorovali, protože ani na jeden neodpověděli a o naší žádosti borka na recepci neměla ani zdání. Naštěstí aspoň naše rezervace platila a my mohli na pokoj. Aspoň tu postel máme. Terka zapadá oblečená rovnou do postele a děsí se noční zimy. Já se jdu ještě zahřát do veřejných sprch a taky mířím spát. Jsme hotový a okamžitě usínáme.