Ráno už nacvičená vstávačka se slivovičkou a baličkou – kecačka nemá význam. Následuje snídaně – kde objednávám jídlo na 3x, ještě se 3x přijdou zeptat a stejně přinesou něco jinak … je s nima sranda s klukama ušatýma. Včera jsme psali tutktukáři, jestli by nás nemoh vzít už v 8 ráno, ale neodepsal, tak jsme mu ráno ještě volali a on, že to dřív nestihne. No nevadí. Lehce po půl devátý jsme byli už připravený před hotelem a on nikde. Po asi 5ti min jsme mu zavolali jsme ho a on vyběh z hotelu. Místo, aby na nás čekal, tak si domlouvál další kšefty. Nejdřív nás chtěl odlifrovat na někoho dalšího, ale nakonec to vzdal a vez nás sám.
Projížďka tuktukem po okolí Adamovy hory
Projížďka byla parádní. Po cestě jsou opravdu nádherný výhledy a o on nám oproti autobusu na požádání zastavil a ukázal okolí. Dokonce jsme se domluvili, že si můžu zkusit řídit tuktuk. Nakonec jsme na to ale trochu pozapoměli. Krajina opravdu nádherná, po cestě se zastavil doma, že mu někdo dal českou stokorunu a jestli by jsme mu ji mohli vyměnit. Prachy jsme mu vyměnili – občas si tu přijdem trochu jak směnárna.
Jak to vypadá doma u řidiče tuktuku na Srí Lance
Vzal nás dokonce domů a ukázal nám jak bydlí. Má takovej malinkatej domeček, ale ve vnitř je docela prostornej. Asi 3 malý místnosti a malá kuchyňka. Baráček byl podstatě pořád jako stavba i když finální. Žádná omítka nebo něco takovýho se nekoná. Jen beton, betonový cihly a sem tam nějaká postel, nebo skříň. Dali jsme mu nějaký propisky pro něj a děcka. Byl docela rád. Tady po nás vůbec docela často chtěj propisky. Je to zvláštní, ale byli jsme na to připravený a máme jich sebou asi 50. Nějak jsme mu nedokázali vysvětlit, že vlak jede v 11 – on pořád mlel svoje, že v 11:30. Naštěstí mejvá vlak často spoždění, tak jsme ho akorát stihli asi v 11:15.
Vlak do Haputale
Koupil jsem lístky do druhý třídy. Samozřejmě si nebylo kam sednout, ale naštěstí se nám podařilo zakempit v jídelním voze. Zní to vznešeně, ale těžko si představíte, jak to vypadalo. 2 stoly, na zemi nic, jen špína a malý výdejní okýnko, kde se vydávaly nějaký blafy. V tomhle vagónu byly snad jen zahraňáci a tak různě seděli po zemi, protože nebylo kam jinam si sednout. Žádnej místˇmnák si na zem nesed. Výhledy ale byly unikátní – jeli jsme po horách, všude čajový plantáže – prostě nádhera. Rozhodně tahle cesta stála zato.
Haputale
Přijeli jsme do Haputale na nádraží. Nejdřív jsme se snažili podle mapy z průvodce najít hotel, ale asi po 5ti minutách jsme to vzdali – ty mapy fakt stojej zaprd. Nejsou tam budovy, vrstevnice, prostě nic. Jen ulice (některý) a hostely, případně další záchytný body- jinak slepá mapa. Vzali jsme teda tuktuka, kterej nás hodil k hotelu za kilo. Tam jsme se dozvěděli, že mu cestu normálně platěj, takže jsme mu dali prachy zbytečně.
Ubytování v Haputale
Zkoukli jsme pokoj a vzaali si jeden s výhledem z terasy. Je to tu na kopci a výhledy jsou úžasný. Škoda teda, že je mlha, že by se dala ždímat… Při ubytovávání samozřejmě potkáváme Čechy. Taková pětičlenná rodinka. Vyrážíme si dát něco k jídlu, což je dycky tak trochu dobrodružství, když je člověk ve městě novej. Našli jsme nějakou restošku, vyšlápli si do prvního patra a naobědnávali si nějaký kuřecí maso s cibulí. Jako jediný to tam tak nějak vypadalo docela dobře. Dobrý to i bylo, jen masa málo a pálilo to jako čert. Samozřejmě nám k tomu zase dali kari, i když jsme ho vůbec nechtěli. Prostě to tu to dávaj dycky. Ještě že si to neúčtujou.
Továrna na čaj v Haputale
Mezi tím, než jsme dojedli, tak se venku spustil chcanec. Rozhodli jsme se teda vyrazit do továrny na čaj, kde se dala předpokládat střecha. Mělo to bejt nějakejch 11km, tak jsem ukecali tuktukáře, že nás tam hodí, počká, než si to prohlídnem a hodí nás zpátky za 500 rupií. Za 22 kiláků a 2 hodiny práce 75 kaček – to je dobrej kšeft.
Cesta byla příšerná, samá díra. Navíc všude kolem mlha a mraky – začali se rozfoukávat až když jsme byly skoro u cíle. Aspoň jedna fotka za cestu padla. …
Továrna na výrobu čaje
Fabrika na čaj je hodně zajímavá záležitost. Prošli jsme si celej proces od trhání lístků, přes vadnutí, sušení, fermentaci až k balení. Denně asi 1000 sběraček nasbírá přes 20 tun lístků čaje. Z toho je 75% voda a ostatní se krájí třídí, balí a prodává. Na konci jsme si nějakej i koupili. Čaj z plání, kde jsem chodil a z fabriky, kterou jse fotil jsem ještě nepil :).
Hygiena
Jinak docela zajímavej postřeh o higieně. Čaj se normálné válí po zemi, hází lopatou, zametá smetákem. My jsme po fabrice chodili v botech. Ptali jsme se, jestli dodržujou nějaký higienický podmínky a oni, že jo a že přísný. Ukázali nám vstup pro zaměstnance, kde byl kouhoutek na umití si nohou 🙂 … Místnost byla docela špinavá, takže hádám, že kohoutek na vodu moc nepomáhá. To jen, aby jste věděli, co pijete….
Cesta zpátky do Haputale
Cesta zpátky tuktukem byla už trochu zajímavější, protože se praky částečně rozfoukaly. I když pořád pochcávalo, takže žádnej med. Cestou jsme si nechali zastavit s obchodu s alkoholem, aby jsme si koupili na večer nějaký pivko. Koupili jsme si i Teddy, což je burčák, z nektaru palmových květů. Je to zajímavý, ale znova bych si to nekoupil. Docela nás v tom obchodě asi natáhli, protože jsme platili hrozně moc. No nevadí, budiš jim to přáno. Tuktukář nás hodil až k hotelu. Zajímavý je, že si řek o další kilo prevít. Za 22 km si vzal 500 a za 300 metrů z centra další kilo. I takový jsou místní tuktukáři. Po příjezdu jsme zase potkali českou rodinku, která nám nabídla, jestli si s nima nechceme vzít tágo na jih. Je to pěkná štreka, tak o tom silně uvažujeme. Beztak tam máme namířeno a ušetřilo by nám to dost času a bolavých zad. Zítra uvidíme. Teď už konečně zaslouženej odpočinek, Teddy, možná pivo a spát.
Tak Teddy teda ve srovnání s moravským burčákem moc neobstál. Dalo se to pít, ale žádnej velkej zázrak.
