Noc nebyla nic moc. Hodně se ochladilo a byla v noci zima. Vstávali jsme brzo ráno s tím, že skůtr musíme vrátit do desíti a že chceme ještě vyrazit na slonolyž. Sbalili jsme vrátili stan – v restošce zaspali a byla zavřená, takže jsme museli pokračovat a dát si snídani až cestou. V centru parku jsme si nakoupili snídani, nechali krosnu na informacích a vyrazili na pozorovací věž ( anglicky observing tower – my jsme si tam dali snídani a přejmenovali ji na Obžerving tower). Bohužel jsme žádný slony ani jiný zvířata nezahlídli, zato jsme tam měli příležitost bejt úplně sami a pozorovat nádhernou místní přírodu. Slunce se teprve probouzelo, z lesů stoupala pára, sem tam byla mlha a bylo to nádherný pokoukání doplněný směsí oříšků, listů citrónovníku a čili. Místní čaj taky přišel vhod. Po nějaký době pozorování a obžerování se ohlásil čas a opět připoměli nějaký nedořešený střevní záležitosti – takže návrat do centra parku, záchod, vyzvednutí krosny a opuštěná parku Khao Yai.
Cesta autobusem z Khao Yai do Chiang Mai
Skůtry jsme vrátili v pohodě a zeptali se na cestu do 30 km vzdálenýho Pak Chongu. Prej tam jezdí bus asi 100m od brány parku. Bohužel nikde žádná zastávka, tak jsme si trochu zase zoufali nad jazykovou bariérou místních, který dokážou akorát říct kolik co stojí. Skoušeli jsme i stopovat. Zkusili jsme to teda na jedno auto – neúspěšně a pak se nám podařilo úspěšně stopnout ten bus. Byl to teda spíš takovej malej náklaďáček předělanej tak, že měl vzádu lavice na sezení. Hodil nás do města – tam jsme potkali holku, která nás pak dovedla přímo na zastávku mikrobusů, který jeli dál do Nakon Ratchasima – kam jsme se potřebovali ještě dostat. Mikrobus je prej rychlejší než bus a zdálo se že i levnější. Naštěstí to trvalo jen hodinu, protože jsme celou dobu museli mít krosny na klíně. Rozhodli jsme se, že vydržíme ještě jednu noc bez pořádnýho spánku a bez koupelny a rovnou ten den vemem bus do Chiang Mai, kterej trvá asi 12 hodin. Tyhle autobusy jezděj přes noc, takže jsme nechtěli ztratit další den ve městě, který není moc zajímavý. Naštěstí nás mikrobus vyhodil na autobusáku, kde jsme si hned cekem bez problémů koupili noční autobus do Chiang Mai. Měli jsme ještě asi 5 hodin času, než měl vyrazit (jel až v 7). Tentokrát jsme si připlatili za lepší cestu. Nechtěl jsem dopadnout jako cestou do Kambodži, kdy jsme sice jeli první třídou, ale bylo to šílený. Teď jsme si zaplatili VIP třídu za 650bátů(asi 350Kč) na hlavu. Doufali jsme, že to bude stačit.
Zastávka v Nakon Ratchasima
Po koupení lístků jsme se najedli v místní restauraci přímo na autobusáku, nechali si pohlídat krosny v kanceláři, kde jsme si koupili lístky a vyrazili jsme do města. Podle průvodce jsme byli mimo centrum a stejně ve městě nebylo nic moc zajímavýho. Rozhodli jsme se teda že pudem na blind a že si najdem nějaký příjemný místečko. Nakonec jsme našli … Po skoro třech tejdnech – poprvé v asii jsme vyrazili do obchoďáku. Bylo to něco jako naše Futurum. Jeden velkej obchoďák a spousta malejch kolem. Koupili jsme si tam sushi a ananas(pokrájenej za 25bátů) k brzký večeři. Snědli jsme si to v místním komplexu restauraček. Taky jsme si chtěli koupit další flašku tvrdýho na „kloktání“, protože ta předchozí se nějak rychle vykloktala. Aby jsme ukrátili čas, koupili jsme si ještě nějaký 2 nízkoalkoholický drinky. U pokladny nám ale bylo řečeno, že nám žádnej alkohol neprodaj. V Z
Prodej alkoholu v Thajsku
Thajsku maj totiž pro alkohol prodejní hodiny. Může se prodávat jen asi od 11 do dvou a pak od pěti do půlnoci, nebo jak. No nezbylo nám, než se teda jít najíst a koupit ho až za hodinu.
Čas v obchoďáku rychle utek a my jsme vrazili zpátky na autobusák. Cestou jsem si utrh banán z banánovníku. Ještě nebyl zralej. Bylo to odporný. Nečekal bych, že nezralej banán může bejt takhle hroznej.
Abutobus do Chiang Mai
V pohodě jsme chytli autoubus. Byl to parádní dvoupatrák. Nejdřív jsme se podívali do spodního patra. Průlez tam byl asi metr padesát vysokej a širokej, že jsem se tam jen tak tak vešel. Rozhodně to není vozítko pro tlustý lidi. Dole to vypadalo trochu jako v prezidentským letadle. Všude spousta místa na nohy a sedačky byli skoro jak gauče. Hned za náma vystartoval „letušk“ a že ať ukážeme lístky. Podle čísel sedadel nás poslal nahoru do horního patra. Tam už to vypadalo více méně jako běžnej bus. Místa na nohy bylo docela dostačujícně + sedadla se dali hodně sklopit a sklápěla se i opěrka na nohy. Když jsem ji vyklopil, tak se mi tam bohužel teda už nevešli nohy :-D. Sedadla byly dokonce masážní – zrovna to moje bylo ale asi nějaký porouchaný, protože mi to masírovalo jen levou půlku zad.
Cesta probíhala celkem v pohodě. Poprvé po dlouhý době jsem v autobuse i usnul. Jen klimoška byla standardně asijsky nastavená asi na mínus deset stupňů, takže jsme tam mrzli v mikině i pod dekou, co nám dali. Aby potvrdili, že jsme VIP, tak jsme dostali dvě buchtičky s malým decovým džusíkem a decovou vychlazenou vodu. Záchod tam byl, ale houpalo to víc než ve vlaku. Měl sem co dělat abych se nepo…. Po pár hodinach byl ale v podstatě nepoužitelnej, protože ne každej měl štěstí jako já + na někoho to přišlo i z druhý strany…
Dorazili jsme ráno po sedmý hodině – už 24 hodin na cestě a 3 dny bez sprchy (jen s vlhčenejma ubrouskama).