Na dnešek se spalo trochu líp. Už jsem měl teplou deku a na postel s pelestma si taky pomalu se svýma 2ma metrama zvykám. Děti vstaly klasika v 5 ale do sedmi vydržely se snídaní a audio pohádkou a nás s maminkou ještě nechali dospat.
O to horší bylo vstávat do rozjetého vlaku. Hodinka nebo dvě křiku v uzavřeném prostoru spolehlivě udolá i Chucka Norise. Nakonec jsme zjistili, že do mussli tu přidávají krom čokolády a spousty cukru i kafe, tak to bylo asi tím. Znuděné a naspídované děti jsou lék na jakoukoli lennost 😊.
Dali jsme si vajíčka, kafíčko a vyrazili na pláž, kterou jsme včera nestihli. Máme tu měsíc, tak není kam spěchat a ani se s programem nijak nepřetrhneme. Hlavně, že jsme všichni spoko. Na pláž dnes dorážíme až po desáte, takže záchody už jsou v provozu a žádná katastrofa nehrozí. Taky je už výrazně tepleji. Děti s maminkou nechávám na pláži a jdu si rovnou zaběhat, dokud to jde. I tak jsem schvácenej jak pes a nadávám na otravný vedro jak děti :D. Prostě standardní Čech – syn svého národa, co doma nadává na zimu a když před ní uteče na dovču, tak nadává na horko.
Po návratu jsem přivítán úžasnými sušenkami s čokoládou a natěšenýma dětma na koupání. Dnes mi přijde voda trochu teplejší a tak vyvádíme ve vodě docela dlouho. Fakt jsme si to užili a já pak ještě přeplavávám z jedné pláže na druhou.
Pak už je čas na oběd. Máme v plánu se vrátit na ubytko. Potřebujeme tu ale využít ještě obchod a tak Terka s dětma jde pro auto a já do sámošky. Kupuju spoustu oliv, tremocos (takový zobání s příchutí oliv, co jsme měli včera v restošce, česky lupiny nebo vlčí bob – syrové jedovaté, vařené výborné), maso a 5kg uhlí na gril, sušenky a kupu dalšíhojídla.
Na to, že jsem chtěl jen trochu uhlí a vajca k snídani, jsem to zase nemohl vůbec pobrat. Průser je, že při tolika jídla, jsem zapomněl na hajzláky. Rodina na mě už čekala v autě kus od obchodu, a tak jsme mohli vyrazit nakrmit hladové saně.
Při zapojení historické trouby se z ní vyvalil oblak dýmu a rozhodně to nebylo tím, že bychom dali zmrzlou pizzu do teplé pece. Trvalo to asi hodinu, ale pizza se jakž takž ohřála. Mimochodem vůbec nevypadala jako na obrázku, ale se zbytkem kuřete a vlčíma bobama to nemělo chybu. Možná i díky tomu, že jsem si rozdělal pozornost podniku ve formě lahve vína na přivítání – r. 2022 z Porta – moc dobrý. Jídlo jsme si vzali před dům na terasu a uvažovali o tom, jak tu musel být krásný výhled, než tu sousedi postavili hrubou stavbu. Společnost nám dělaly dvě neodbytné místní číčy. Naštěstí se aspoň nechaly drbat, tak z toho děti něco měly. Od té doby nás už kočky neopustily a stráží nám dveře kdykoli, když přicházíme nebo odcházíme.
Po obědě jsme pro vyšší dobro na vytrvalé žádosti dětem pustili pohádky a šli si s maminkou dát kafíčko se sůšou do ticha na terasu. Vylezli jsme si po schodech ještě o půl patra a skutečně jsme mezi domy i moře zahlédli. Tak sláva, inzerce nekecala. Výhled na oceán tu máme 😊.
Následně jsme přes veškeré protesty a ultimátní zamítnutí jakýchkoli výletů až do konce časů, vyrazili na výlet – i když jen malý. Vzali jsme to autem přes restauraci, kde jsme včera zapomněli desinfekci na packy. Světe div se, paní nám jí od boku vrátila – Terka ani nemusela nic vysvětlovat. Profíci nevymřeli.
Následně jsme šli na prochajdu mezi banánové plantáže ve vesnici Madalena do Mar. Sou tu uzoučké pěšinky podél zavlažovacích kanálů skrz banánový les. Občas si tu přijdete opravdu jak v lese. Děti si všechno mohli osahat, vyfotili jsme se s tuctem trsů banánů, obdivovali jejich květy a dokonce jsme v samoobslužný krabici ochutnali banán z místní produkce. Zajímavé bylo vidět banánový pařez, který je úplně jiný než naše dřeviny. Rovný řez kmenem vypadá, jak kdybyste přeřízli roli smotaného kartonu. Jsou to vlastně jen spojené duté listy. Taky když na banánovník silněji poklepete, tak z něj stříká voda, jak je nasáklý vodou.
Kromě jednoho pádu na beton nám nemohlo nic zkazit náladu a ani odřené koleno to nezvládlo na dlouho.
Z lesa jsme za chvíli vyšli u moře a šli se ještě podívat na místní kamenitou pláž. Tady to na koupání nebylo. V těch kamenech by se člověk spíš zrakvil než zrekreoval. Takových je na Madeiře asi většina. Písek na plážích, kde jsme byli dnes a včera je dovezený z Afriky a je to spíš výjimka. Udělali jsme si alespoň pár fotek ve zlaté hodince a vyrazili jinou cestou skrz banánový les k autu.
Sice jsme měli na dnešek naplánované grilování, ale únava si už vybírala svou daň a tak jsme přes velkou nevoli začali nenápadně měnit plány. Nakonec byly stejně sirky na ubytku navlhlé, takže jsme nezapálili ani prd. Kočky z toho radost taky neměly, ale zabouchli jsme je venku.
Nějak tu nezvládáme standardní rutinu snídaně, oběd večeře. Oběd děláme až nám to děti a situace dovolí hodně pozdě a pak jsme dřív unavení než hladoví, takže k večeři jen nějaké drobnosti.
Během večerního rituálu odmítání veškerého jídla, které máme v lednici i mimo ní a během mé offisové čtvrthodinky na vyřízení mailů, se ozval zvonek.
Docela nám zatrnulo, že pán zeshora nám přijde vyhubovat, proč mu chodíme po domě. Naštěstí to ale byla paní domácí, která nám přinesla místní domácí bábovku nebo spíš banana kejk. Anglicky moc neuměla, takže jsem jí nakonec nic neřekl, jen portugalské OBRIGADO. Hezky se tu o nás starají 😊.
Teď už jen nahnat divou zvěř do pelechů, vyčistit jim kusadla, přečíst Heráče (Harry Potter) a uvést je do stavu dočasné letargie než se proberou a budou zase chtít být s námi. To máme obvykle moc rádi, ale v 5 ráno nám chvilku trvá, než nám to dojde 😊.
Terka krotí divou zvěř a já píšu deník ze safari. Za chvilku přijde a snad si dnes poprvé něco řekneme (teda krom krátkého odpoledního pohádkového vypínače). Ať žije manželský večer na dovolené. Snad vydržíme vzhůru dýl než si vyčistíme zuby 😊.
Dobrou noc.