Probudili jsme se do deštivého rána. Dnes má hodně pršet a proto přejedeme pryč z téhle oblasti o kus dál, kde je předpověď slibnější. Chvílemi přestává pršet a tak vyrážím vařit snídani pod stan. Užívám si výhledy na fjord. Vršky jsou v mracích a mraky plují i pod námi nad hladinou. Hodně se to ale mění. Chvíli není vidět na krok a chvílema prosvítá i sluníčko. V celku v pohodě jsme se zvládli nasnídat, ale pak přišla další vlna deště a tak se muselo s balením stanu chvíli počkat. Děcka seděly už nachytané v autě a poslouchaly pohádky. My se choulili pod stanem a užívali si výhledy na fjord a plánovali další cestu.
Všimli jsme si, že o kousek dál si někdo postavil stan hned vedle traktoru apoblíž obydlí. Z dálky asi 300m jsme viděli holý zadek během ranních procedůr. Očividně to ne každý řeší tak, jako my. I Terka se zmínila, že na místě, kam si včera odskočila na čůrání, dnes ráno objevila 2 čerstvé šišky. Docela pak chápu, že tu všude zakazují kempování. Taky by se mi to nelíbilo, kdybych se musel kolem domu bát, kam šlápnu. No, vlastně u nás v ČR to není tak odlišné – jen jsou to po městě psí a kočičí lejna, která bývají problém.
Dnes plánujeme popojet na nejvyšší volně padající vodopád v Norsku Voringsfossen. Už jsme viděli 4. největší v Norsku Langfossen, tak pokračujeme ve sbírání medajlí. Plánujeme taky někde dokoupit zásoby. Po chvíli zase přestává pršet a tak balíme rychle stan, rozloučíme se s Belgičany, kteří vypadají, že tu ještě pár dní budou bydlet a vyrážíme.
Prší jako z konve a my jsme rádi, že jsme v autě. Cestu k vodopádu navigace odhaduje asi na hodinu a půl, takže to bude naším tempem tak dvě a půl. Moc se tu nedá jezdit maximální povolenou rychlostí. 80 jedeme jen zřídka a i tam, kde je 50, většinou musíme jet pomaleji ať už kvůli retardérům, zatáčkám nebo výhledům. Cestou vidíme levnou benzinku a tak zastavujeme a dočerpáváme naftu – sice jen 15L, ale je fajn brát, když je cena dobrá. Zrovna tady byl rozdíl mezi dvěma benzinkama vedle sebe asi 10 Kč. Doplňujeme i kanystr vody i když nám ještě jeden zbývá. Když je, dobíráme…
Další zastávku plánujeme v Kinsarviku. Terka si tam jen odběhla do Špáru a přinesla nám zásoby čerstvých potravin. Rovnou jsme vyrazili dál – pořád leje jako z konve. Během asi 20ti minut jsme zdlábli skoro celý bochník čerstvého chleba a salám. Terka si dělala srandu, že by mohla rovnou jít znovu nakupovat. Leje a leje a my jedem a jedem. Cestou se díváme na předpověď a zdá se, že se zhoršila. Ještě včera to vypadalo, že dnes to u vodopádu bude ok, ale dnes je v předpovědi jen déšť. Co se dá dělat. Je i dál po cestě a tak je vlastně jedno, kterým směrem pojedem a tak jedem na zajížďku na ten vodopád. Už podle mapy je vidět, že je u vodopádu obří parkoviště, což předznamenává, že to bude pěkně přesycené místo turisty. Snad to v dešti někdo vzdá nebude to takový masakr.
V Eidfjordu potkáváme kotvit obří výletní loď Aidu, kterou jsme potkali už v Kristiansundu. Očividně máme podobné cíle. Bohužel to naši teorii o přeturizovaném místě jen potvrzuje. Nevadí, jedeme dál. Stejně lije.
Dojíždíme na parkoviště vodopádu a déšť se jako zázrakem trochu umírňuje. Bereme teda na sebe nepromoky a vyrážíme obejít vyhlídky. Je jich tu asi 10 – jedna vedle druhé a všechny spojené chodníčkem s parkovištěm. K nejbližší vyhlídce je to jen 50m. Dnes máme po včerejším ledovci odpočinkový den a tak se to vlastně docela hodí. I tak H kňučí už v autě, že do deště rozhodně nepůjde. Nakonec jsme ho přemluvili, ale byl v pláštěnce a v holinách jak boží uzoufání. Na 4.vyhlídce asi 200m od parkoviště po rovině to už vzdáváme. H je úplně hotovej, že má pár kapek na zápěstí pod pláštěnkou. Rozhoduje se, že radši bude v autě a počká na nás, než si vyhlídky obejdeme. Barča bez nás v autě být nechtěla a tak se rozhodla, že půjde raději s námi. Ale i tak to bylo náročné.
Pomalu přestávalo pršet a tak jsme furt šermovali s pláštěnokou, s kalhotama, že je nechce a nakonec, že dál nepůjde a že k H do auta taky nepůjde. Celkem bezvýchodná situace. Hold i těch 500m po rovince bylo na odpočinkový den až moc. Nakonec jsme to nějak zvládli, ale o užívání to moc nebylo. I já jsem byl podrážděný, a tak mě neustálá nespokojenost a kňučení spíš startovali, než aby ve mně vyvolávali starostlivost nebo snad dokonce empatii… No co Vám budu vyprávět – fotr roku…
Na cestě k autu už přestalo pršet úplně a vysvitlo slunce. Během chviličky začalo být hrozné horko museli jsme se hned vysvléct, jinak bychom se v nepromokách upekli.
Překvapivě ani nikdo nekomentoval můj model nepromokavých kalhot nastavených igelitovýma deskama na dokumenty. Bylo mi líto kupovat na jeden výlet do Norska nové nepromoky a tak jsem vytáhl své letité už značně krátké a trochu je potunil. Návleky fungovali jak víno, jen se mi v nich trochu pařili kotníky. Jestli mě v tom viděl nějakej módní návrhář, tak vám garantuju, že to za rok budete nosit všichni :-D.
Mokré věci jsme naházeli do auta a vyrazili. Chtěli jsme co nejdřív od davu a někde si uvařit oběd -ideálně na místě se stolem a střechou.
Po vodopádu jsme museli jet kus cesty zpátky až k Eidfjordu na naší další trasu. Takže jsme už věděli, že cestou nějaká odpočívadla se stoly byla značena.
První testované odpočívadlo bylo už bez stolů a přístřešek, kde dřív byly stoly, očividně už fungoval spíš jako otevřená latrína, takže tady vařit určitě ne. Další byl zase bez stolu, ale na místě byl velký kamenný kříž, který jsem si hned oblíbil. Prostě jsme museli jíst tady. Bohužel tu zrovna zastavil autobus turistů. Rozutekli se jak mravenci a zběsile začali fotit všechno kolem – skoro jak já. Podle jejich tempa jsem odhadl, že mají na vyvětrání jen max deset minut a pak odjedou. Vařit před nima se mi nechtělo a Terka byla už fakt hlady zoufalá. Risknul jsem to a vyplatilo se. Během chvilky naskákali všichni no busu a odjeli.
Já vyhodil vařič a dal ho přesně do středu kamenného kříže, kde byla prohlubeň, která nám posloužila jako stůl a okolní hrany jako židle. A začali jsme vařit špagety. Úplně jsme se na tohle jídlo všichni těšili. Dal jsem vařit špágy a šel se podívat, co je tady vlastně tak zajímavého – proč tu stavěl bus s turisty. No a zjistil jsem, že je to vlastně úplně fantastické místo. JE tu kamenný most, pod ním vodopád,nad ním skála a všude kolem nás kolmé vysoké stěny v mracích. Jen teda ty turisti fotili jen z mostu a byli líní nebo málo sebevražední, aby si slezli nebo naopak vylezli na skály odkud byl nejlepší výhledna celé místo. Než skončila moje fotící mánie, dovařili se špágy. Sedl jsem si s dětma na ten kamenný kříž a začali jsme baštit. Terka si vzala svojí porci do auta -vadil jí studený vítr. Nám nevadili ani turisti v autech, které se tu čas od času zastavili a koukali na nás, jak nám chutná. Většinou ale drželi dekórum a moc se nepřibližovali. Bylo to vynikající! Přejedli jsme se jak čuníci a dokonce i děti vydrželi do dalšího „já mám hlad snad hodinu“. Tohle byl pro mě možná nejlepší zážitek dneška. Až do chvíle než přišel opět dvojitej hnědej poplach. Vždycky to přijde na nejnevhodnějším místě a vždycky v kombu :-D. Pak už jsme umyli nádobí a pokračovali.
Na včerejšek jsem měl vytipované ubytování z jednoho cestopisu – hezké spaní přímo na vyhlídce. Dokonce jsme si kvůli němu i zajeli. Leč – kempování zakázáno. Na druhou stranu hledání ubytování nás často přivede na hodně zajímavá místa. A Tentokrát tomu nebylo jinak… Projeli jsme si snad 3 km dlouhý tunel – ale jiný než doteď. Tohle byl tunel na hodně hodně hodně vedlejšícestě a na jeho konci byla jen vyhlídka na fjord a zákaz vjezdu dál. Tenhle tunel byl zajímavej tím,že v něm byla skoro tma a byl hodně úzkej. Takovej hodně na hrubo hloubenej. Dole u odbočky k tomuhle tunelu byly dokonce stanovený pravidla kyvadlové dopravy. Nahoru se smí jet jen v každou celou hodinu a dolů jen v každou půlu, aby se auta nemusela vyhýbat. Mě přišlo, že by se to pohodlnědalo…
Na první průjezd jsme si každopádně museli tu půlhodinu počkat. Našli jsme mezi tím hezké místo na spaní, ale pořád jsem měl vidinu spaní na vyhlídce a tak jsme si to místo nechali jen do zálohy, nechali tu doschnout věci a vyvenčit zbytek osazenstva vozu.
Vyjeli jsme autem nahoru a tam, jak už jsem psal, všude zákaz kempování. Prošli jsme se teda aspoň 200m na krásnou vyhlídku na fjord a pak zakempovali hned pod tunelem, kde byl hezký plácek bez zákazu (60.5051453N, 7.1680681E).
Dokonce tu bylo i ohniště. Nejdřív jsem dětem vzdoroval, ale pak mě přepadlo chlapecké nadšení a řekl jsem si, že alespoň jednou si tu ohníček uděláme. Všechno bylo mokré po dešti, ale byla tu březová kůra a tak jsme si zvládli udělat mini ohníček i z mokrého. Teda alespoň do chvíle než zase začalo pršet. To už jsme ale byli připraveni do stanu a tak jsme jen zalezli, odklíštili a uspali. Uff. To byl den. Sice jsme byli celej den v autě a moc toho neujeli, ale i tak jsme toho zažili dost. Měli jsme štěstí, že nám počasí vyšlo vstříc. Díky za to.