Tady se toho moc zajímavého nestalo. Říkal jsem si, jestli sem vůbec něco psát. Už by to bylo jen opakování, takže to zkrátím.
Vstávání v 5, hibernace do 7 mi a do devíti zabalení a opuštění ubytka za tradiční porce plnění požadavků – cca 2 – 3 do minuty. Asi si budeme muset zařídit pro děti helpdesk. Né, docela to s nima šlo hodně i pomáhali. Balily si svoje věci. To bylo super.
Cesta dlouhá a děti unuděný – co jiného ale čekat. Když zjistili, že na čůrací požadavky slyšíme, byl vyhlášen „žlutý poplach cca každých 10 minut – hlavně ke konci cesty. Jedno dokonce přišel i hnědý poplach, ale všechno jme zmákli bez ztráty kytičky i když se děti snažily směrovat své urgentní požadavky ideálně hned na dobu po najetí na dálnici, kde se dá zastavit jen ne benzince, a to třeba jen jednou ca 20 – 40 km.
Cestu jsme si rozložili kromě čůracích zastávek i na oběd u kamarádů u Prahy. Děti se překvapivě rychle adaptovaly, a tak jsme měli docela pohodindu. Pizza taky přišla vhod a po cca hodince nebo dvou jsme byli připraveni na dotáhnutí cesty až do HK.
Doma jsme rychle odpečetili dům, opět se nastěhovali dovnitř, uhasily požáry a rovnou poslali děti odmočit do vany. Ne od-močit (to už jsou z cesty do zásoby), ale odmočit, abychom z nich smysli všechny pozůstatky jídla z auta.
Doma prázdná lednice, tak se Terka vrhla do heroické výzvy ukuchtit něco, co by chtěli jíst ze zbytků z dovči. Pokus o palačinky bez mlíka se úplně nepovedl. Těsto bylo naprosto nepalačinkovatelné, ale děti naštěstí v rámci možností a přes tisíc stížností, jakž takž uspokojilo. Abychom těsto nemuseli vyhodit, tak jsem ze zbytku pak udělal muffiny. Ty se překvapivě taky nepovedly. Ráno o nich Honzík prohlásil, že jsou hnusný a jíst je nebude. Podobně se vyjádřil i kolega, kterému jsem je v pondělí v práci nenápadně podstrčil. Varoval i ostatní, takže si muffiny tentokrát budu moct užít sám a budu je mít jen sám pro sebe :-P.
K večeři (když děti usnuly) přišla vhod ještě cizrna, kterou jsme nedokázali sníst na dovče. Jedna ze 4 plechovek ještě zbyla, a tak pokračují cizrnové hody. Zítra si už nakoupíme, tak atmosféra již nebudeme doufejme tak výbušná…
Ráno Honzík připravil překvapení a rekordně jsem sám dobrovolně musel vstávat už v 4 ráno. V posteli jsme vydrželi až do půl 7., ale i tak to je mordor, když už je to druhej den v řadě. Snad se brzo nějak srovná a já přijdu o celodenní zombie výraz.
Díky, že jste dočetli až sem, jestli to teda zvládl alespoň jeden hrdina. I když já to teda píšu stejně spíš sám pro sebe, abych měl do budoucnosti zaznamenanou sondu do hlubin fotrovi duše. V běžném životě si deník fakt psát nezvládám.