Ráno vstáváme celkem v pohodě až někdy kolem sedmé hodiny, což je fajn. No, vlastně jsme vstávali mnohem dřív, ale pustil jsem dětem audio pohádky a pak upad znovu do kómatu. Nevzbudilo mě nic.
Vzbudil mě až Barčin řev. A pak řvala další asi hodinu nebo dvě – kvůli všemu. Nelíbilo jí, co má k snídani, nelíbilo se jí deset alternativ, nelíbilo se jí, že jí nejde kreslit, nelíbilo se jí, že zkazila obrázek, že ho nedokáže opravit, nelíbil se jí žádnej návrh maminky na opravu a když na jeden konečně kývla, tak se jí nelíbil výsledek, nelíbila se jí oprava, nelíbilo se jí, že na ní Honzík mluví a nelíbilo se jí vlastně vůbec nic – jekejkoliv náš zásah do jejího světa nebo i její vlastní. Brača, když se vzteká, tak řve opravdu naplno a takovým specifickým způsobem. Zní to asi jako byste po 50ti letech našli starou rybářskou loď a otevírali pořád dokola dveře od latríny (slušně řečeno).
Po dvou hodinách už jsme toho neustálého vrzavého kvílení o 100 decibelech měli plný kecky. Nervy praskaly mě i Terce. Obávali jsme se o trvalé následky na svém psychickém zdraví po dalších pár hodinách. Přeci jen bylo teprve ráno… Naštěstí se to trochu zlepšilo, když se nám podařilo do Barči narvat ještě nějaký jídlo a pomerančovej džus s vitamínama.
S vypětím všech sil se nám podařilo se o půl desátý vykopat ven a jít zařídit jízdu na ponících (přímo tady na hotelu – Famillien hotel Reiterhof v Rundingu), na kterou jsme se včera upsali. Naštěstí to šlo celkem snadno. Paní – majitelka celého hotelu – uměla anglicky. Řekla nám, že místo dvou poníků budeme mít jen jednoho a protože pršelo, budeme v hale. Dostali jsme helmy a jednoho uhejkanýho poníka. Po Barčině dnešním výkonu to byla příjemná změna a pohlazení na duši 😊. Místo plánovaných 10 ti min na dvou ponících, jsme měli před sebou 20 minut na jednom. Nakonec se to ukázalo jako docela dobrá změna. Původně jsme totiž nevěděli, jestli budeme mít jen 10 nebo 20 min a tak jsme děti na poníkovi střídali vždycky po dvou kolečkách kolem haly – cca po minutě až dvou. Sezení na poníkovi na ně tak nebylo moc dlouhé a mohli si koníka vždycky pohladit. Docela si to užili a byla to prima zábava pro nás všechny.
Podle předpovědi počasí mělo dnes přestat pršet jen na okénko od 10ti do cca 14 ti hod. Nakonec jsme to využili do mrtě. Hned po konících jsme se vydali na Dračí jezero (Drachensee). Mají tam vyhlídky a na 1000 druhů vodních ptáků a hlavně kachen. Svačinu jsme vytáhli hned u parkoviště – nejdedli jsme už aspoň hodinu. Ptáci, neboli fóglové děti, moc nezaujali. Koukali jsme tak 5 minut a přejeli autem na druhou vyhlídku. Byl jsem rád, že jsme si zkrátili cestu pěšky po turistické stezce, protože vedla po silnici a nebylo z ní nic vidět. Na druhou prakticky totožnou vyhlídku jsme přejeli autem během 5ti minut a ušetřili si kilometr až dva chůze a na druhé vyhlídce už vytáhli oběd. Sváča nestačila. Bohužel nám naše kyselinky z oběda skoro nic nenechaly a tak s Terkou dnes budeme lehce hladovět. Dračí jezero je krásné a v dnešním počasí těsně po dešti bylo krásné, jak mraky lízaly okolní kopce. V jezeře je spousta ostrůvků a všude spousta ptactva a kachenstva. Děti to ovšem moc nezajímá, a tak se vydáváme k lávce, která vede přes celé jezero. Je to asi 500 m chůze a už po stovce si Barča stěžuje, že jí bolí nožičky. Asi to dnes bude fakt očistec.
Zvládli jsme to a k lávce došli. Nakonec nebyla vůbec tak zajímavá, jak to vypadalo na mapě a z fotek. Lávka se skládá ze 2 nebo tří krátkých mostíků, dlouhého umělého ostrovu a plovoucí lávky o cca 30ti metrech. No, aspoň jsme se prošli. Na ostrově jsou dvě lavičky s obrázkem draka – to byl asi nejzajímavější bod prochajdy. Cestou zpátky jsme očuchávali kvítky a žvýkali šťovík – taky zábava. U auta následovala sváča – nejedli jsme zase už asi půl hodiny…
Díky tomu, že jsme si ušetřili čas jízdou autem, měli jsme prostor ještě na další program a z Furth im Wald vyrazili do vesničky Nösswartling do přírodního centra LBV. ¨
Moc jsme toho neočekávali. Podle mapy tam vedla turistická trasa, která od oka vypadala zajímavá asi tak 500 m tam a 500 zpátky. Nevěděli jsme moc, co od toho centra očekávat, ale příjemně nás překvapili. Hned na úvod nás překvapilo obří mlýnský kolo, které vyrábělo elektřinu pro celé centrum. Měli tam schémátko výroby elektřiny a spotřeby – bohužel jen v němčině. Každopádně mě zaujalo, že mlýnské kolo dokázalo vyrábět nepřetržitě 22KW elektřiny. Zároveň bylo vidět, že fotovoltaika vyráběla i při zamračeném počasí cca 11 KW. Ze spalovacího kotle na dřevo nečerpali nic a ze sítě a solárů taky nic. Pokračovali jsme dál po neznačené pěšince proti proudu náhonu. Tahle stezka je soukromá a tak na mapách není značená. Cestou objevujeme po domácku vyrobenou pec z hlíny, bludiště z vrbiček, a spoustu dřevěných chodníčků v krásné přírodě plné potůčků, bažin, jezírek a lučního kvítí. Každá tráva a keř byla popsaná. Naštěstí často i v češtině a angličtině – příjemná změna. Je to moc krásné místo. Prošli jsme ho celé a dostali se až na turistickou cestu, po které jsme chtěli původně jít. Ta byla teda bohužel úplně nezajímavá a tak jsme se jí dál nedrželi.
Tady obecně ty turistické cesty vypadají dost jinak než u nás v Čechách. Často jdou po asfaltce a není z nich vůbec nic zajímavého vidět.
Došli jsme přes chodníčky zpátky k centru a potkali pána z propagačního plagátu. Tady je zajímavé, že na propagačních materiálech mají často skutečné lidi/majitelé/provozovatelé a ne modelíny z free fotogalerie. Pán nám nabídl, že nám půjčí rybářské kalhoty a můžeme se jít projít do řeky nebo děti do potoku. Děti se bály, ale ukecali jsme je a tak už za chvíli měly gumáky až po prsa a vyrazili jsme zpátky do bažin. Opravdu se báli, ale když nakonec viděli jen malej potůček tak do toho šly a byla to paráda. V potoce se tam bahnili ještě aspoň půl hodiny. Občas jsme je teda museli vytáhnout z bahna, když zapadli až po kolena, ale byla to švanda. Trochu mě mrzelo, že jsem si to nezkusil taky. Měli tam i trasu pro dospělé – taková ferata pod vodou – v řece měli roztahaná lana na jištění, aby člověka neurval proud. Průběžně jsme baštili kukuřičné chlebíky, protože to bylo to poslední, co nám po obědě zbylo. Sežrali jsme 2 balíky – teda hlavně já a děti. Přetahovali jsme se o ně, jako hladoví psy. Já protože jsem skoro neměl oběd a děti ze zvyku a ze své podstaty 😊.
Po svlečení gumáků děti objevili hřiště a tak jsme se tam zdrželi ještě skoro hodinku. To už mě moc nebavilo. Zvládli to i přes mírnej déšť. Po dohrání si a jedné fekální urgenci jsme konečně mohli vyrazit směrem na ubytování. Cestou jsme se zastavili ještě v jedné malé sámošce kvůli dokoupení docházejích zásob. Jídla máme doma dost, ale pečivo, mlílo a mussli jsou pryč. Nakonec z toho byl nákup za 25 EUR a mohli jsme vyrazit.
Zpátky jsem dorazili po čtvrté hodině a usoudili, že bazén dneska kvůli únavě raději vynecháme. Udělali jsme jídlo. Hlady jsme už šilhali. Pořádně jsme se nadlábli a s Barčou navázali tam, kde jsme ráno začali. Opět se začali otevírat a zavírat dveře latríny na staré rybářské lodi. Tentokrát opět kvůli jídlu. Dnes z nějakého důvodů chleba být nesmí. Nesmí být ani další tři návrhy. Poslal jsem jí někam s tím, že asi nemá hlad, když nic nechce jíst. Překvapivě to moc nepomohlo. Nakonec jsme to po půl hodině řevu nějak vyřešili. Já už moc trpělivosti neměl. Jak jsem hladovej a unavenej, tak moc pochopení nemám.
Připravili jsme je na spaní a Terka mě vyslala do sauny, že je uspí už sama (asi radši) a pak si půjde pracovat na chůvičce na wifi. S vděkem jsem to přijal. Hlavně proto, že si Honzík s Barčou vyměnili role a teď začal hystericky řvát Honzík. Byl to děs. Vzal jsem odpadky, odnesl je do popelnice a v sauně zjistil, že nemám žabky. Když jsem se vrátil na apartmán, tak Honzík pořád řval. Vzal jsem si žabky a elegantně zdrhnul do sauny.
Tam jsem si dal jedno kolo a asi vyčerpáním před saunou v lehátku usnul. Byl jsem tam sám (v tuhle dobu všichni chodí na večeři), takže asi v pohodě, ale s chrochtnutím jsem se najednou vzbudil, když jsem slyšel že někdo prošel kolem. Asi se byl jen podívat na bazén a odešel, ale docela mě to vyděsilo. Lek jsem se, že bych se tam moh taky vzbudit až ráno. Navíc hodina sauny v čudu. Dal jsem si ještě jedno kolo a vrátil se na apartmán. Terka ještě makala a tak jsem šel psát blog. Napsal jsem včerejšek a už byla zpátky. Dali jsme si spolu dortík, kterej nám Terka na tajňačku koupila a naplánovali další den. Dnes si ho opravdu zasloužíme a takhle nám ho aspoň naši miláčci neodtrhnou od huby, jak to mají ve zvyku 😊 Beztak by řvaly, že chtěli jinej a bylo by kolem toho spoustu stížností. I my musíme být občas trochu sobci a odměnit se, když to nikdo jinej neudělá 😊.
Večer utek rychle a my odpadli kolem desátý. Dneska to bylo náročné a doufáme, že zítra to bude trochu lehčí. Jen teda předpověď počasí na zítřek ukazuje nepřetržitý déšť. No uvidíme. Na malém prostoru apartmánu už celý den nevydržíme. To by bylo na Bohnice …