Včera se to psaní a fotky nakonec protáhli až do půl druhý do rána. Ještě jsem chvilku nemohl usnout a za chviličku už mě Honzík budil s tím, že už nemůže spát. V pololimbu jsem mu pustil pohádky a zvládli jsme živořit až do půl osmý. Dneska dokonce nebyl vyhlášen ani válečnej vztah, jen jsme sejmuli pár průzkumníků a šli udělat snídani. Pak druhou a než jsme vyrazili na výlet, padla ještě mrkev. Největší problém dnešního rána byl, jestli si Honzík může zase na sebe vzít „Mrkvína“. Takhle jsme přejmenovali auto z pohádky Cars Mc`Queen a potažmo i Honzíka :-D. Když jsme odbavili Mrkvína, museli jsme vybrat i vhodnou obuv pro Barču (dneska se naší holčičce poprvé zdálo o botách). Ve dvou letech se začínají projevovat geneticky zakódované dívčí zájmy a to i přes masochistickou výchovu jejího brášky Mrkvína.
Dnes jsme vyrazili na dopoledne zase do Nessebaru, tentokrát ale do parku. Nejdřív jsme pokoukali po krásný fontáně a pak se na hodinu zasekli na hřišti. Děti se zabavili a my měli s Terkou docela pohodu na lavičce. Hlavním tématem bylo tradičně to, jak se zbavit práce a získat tak víc času na všechny svoje zájmy – potažmu to, jak se stát rentierem nebo alespoň zavést nějaký pasivní příjem. Díky tomu, kolik lidí překvapivě nadšeně čte moje cinty, vymyslel jsem, že bych se mohl stát spisovatelem a psát o pravidlech českého pravopisu. To by jistě hodně lidem udělalo dobrou náladu a zvýšilo jim sebevědomí :-D. No dobře, na tématu ještě zapracujeme … Jinak moc nápadů teda moc nebylo, takže to ještě necháme uležet.
Když si děti vyhráli na hřišti, popošli jsme o 30 metrů a zaparkovali u dalšího hřiště, kde jsme se zasekali na další půlhoďku. Musel jsem se smát, že máme za zády výhled na historické město Nessebar a nekonečný možský horizont, ale naše děti zajímá jen skluzavka a to, jak uzákonit povinost, že rodiče musí bez ustání houpat svoje děti, pokud si zamanou.
V rámci hřiště jsme se posunuli o dalších 10 metrů…
Dnes to berem celkem odpočinkově. Ambice nejsou téměř žádné … Hlavně, aby si to děti užili…. Teda jen dojít na vyhlídku na Nessebar a to se nám nedaří. Ušli jsme si 2 % cesty a už spořádali celou svačinu. Asi jsme málo ambiciózní … Vykopali jsme děti z hřiště a popošli dalších 30 metrů a zasekli se na posilovacím hřišti pro důchodce na další půlhodinu. Kromě dětí tu značnou radost ze života a cestování projevovala i Terka. Zítra bude mít buď nohy kulturisty, nebo sakra špatnou náladu :-D.
Tentokrát překvapivě s čůrací pohotovostí nepřišli děti ale Terka. Zašla si do blízký kavárny a já hlídal děti. Murphy a jeho zákony ale byli na výletě s námi a tak jsem po 30ti vteřinách vyhlásil akutní čůrací pohotovost i já. Děti jsem tam samotný nechat nemohl a jako nadšený prostatik jsem nemohl ani dopustit pomalování mých kalhot gotickými oblouky. Jako chlap to naštěstí nemám tak komplikovaný. S dětma navíc rychle zjistíte, že stud v podstatě nemá význam a tak jsem jen doufal, že balkán není stejně afektovanej ke „Scenic pissout“ (v češtině by to tak hezky neznělo) jako třeba USA – obzvláště poblíž dětského hřiště. Naštěstí se nade mnou nikdo nepohoršoval – stejně jako v naší úžasné a svobodné zemi v ČR, kde jste každému úplně u pr**le, což je v některých situacích prostě úžasný.
Už začínal být pomalu čas na spaní a k návratu a y pořád ještě nedošli ani na pláž ani na tu vyhlídku na Nessebar. Popošli jsme teda o dalších 100 metrů k malému domečku pro děti. No, tady už vlídnost a snaha udělat dětem hezkej den ustoupila ambicím a i přes únavu jsme je vyhnaly na slunce a rozpálenou betonovou cestu k pláži. Děti jsme ale namotiviovali na pláž, tak z toho tak špatný nebyly. Problém byl ale jen tradičně s klackama. Dětem je beru jen v případě, že si je nehlídaj a jeden druhýmu ho vraz omylem nebo naschval do obličeje. Nebo jako v tomhle případě, když se s klackem rejpou v nějakým hovně. No co mám povídat. Barča křičela jak protržená celou cestu až na pláž. Byla to velká křivda…
Když jsme dorazili k pláži, nejdřív jsme si došli na tu vyhlídku v podobě menšího mola, přelezli pár kamenů a málem se zmrzačili ve jménu hezký fotky a Honzíkovi vášně pro lezení po velkých a špičatých kamenech. Zjistili jsme, že dnes jsou krásně malý vlnky a náš Mrkvín potvrdil, že takhle by se do vody ani nebál. A opravdu. Bylo krásně horko a Honzík se po pár minutách přesvědčování, menším únosu a sabotáži ocitl ve vodě až po krk. Moc jsme si koupačku s dětma užili. Oba byli poprvé ve vodě až po krk. Trochu se báli a ani v tak malých vlnkách jsme se nevyhli aspoň jednomu nadechnutí slanou vodou. Nebylo to ale žádný drama. Jsem na ty naše prconě hrdej.
Nebylo moc času, ale i tak jsme si trochu vyhráli na pláži. Honzík s mamkou vyhrabali a naplnili jezírko a tatínek přišel s geniální zábavou a zahrabal celou nahatou Barušku bez plavek do písku. Moc se jí to líbilo – to smývání písku z celýho těla už méně. Je to ale statečná holčiča a zvládla to. Teď už je ale opravdu čas přerušit zábavu a tak jsme je nahnali do oblečení a nejbližší zastíněnou cestou k autu. Dokonce jsme zvládli ukecat děti, abychom se po cestě nezastavili na jediném hřišti. Jsou fakt dobrý.
Za pár minut jsme byli už doma. Rychle jsme je opláchli, Terka šla uspat Barču, já Mrkvínovi pustil pohádky a udělal jednoduchý oběd. Po včerejší zkušenosti, kdy Terka Barču uspávala asi dvě hodiny, jsem Barču naprosto sobecky po půl hodině vzbudil. Byla chudáček úplně vyvoraná. Pustili jsme jim ještě audiopohádky, najedli je a nechali odpočívat. Aspoň se mi povedlo v tý době napsat blog za dopolko a večer toho už tolik nebude. Dneska bych mohl jít spát nějak rozumně, snad se mi to povede ještě před půlnocí. …
Po odpočívání jsme se sbalili a vyrazili jen k bazénu. Na pláži byly dopolko, tak teď chtěli bazén. Mají ho možná ještě radějí než moře – nejsou tam vlny. Cestou k bazénu pozoruju, jak sem každým dnem najíždí víc a víc lidí. Zítra je prvního června a ofiko tu začíná sezóna. My odlétáme 4tého, ale tímhle tempem se bojím, že zítra tu u baráku už nezaparkujeme.
U bazénu je krásný horko a voda se stihla ohřát tak, že člověk nemá po deseti minutách pocit amputace končetin. Chvílem si v dětským bazénku přijdu dokonce i tak, že ta voda ani neochlazuje. Barča se poprvé pokládá na křidýlka a zkouší plavat, když to viděl Honzík, musel to zkusit taky s kruhem, ale je trochu bojácnější, tak to nemá tak jednoduchý. Barča je větší střelec – sice je skoro o dva roky mladší, ale začíná pomalu Honzíkovi ukazovat co a jak se dělá. Nakonec i Honzík se pokládá na kruh a zkouší to. To je velká událost. Musel překonat spoustu strachů, aby to zvládnul. Ještě před dvěma roky se bál vody úplně histericky. Jsem na ně pyšnej na oba na bobouše.
Nakonec si jdu zaplavat i já a ukazuju dětem, jak se plave. Pozorují mě ze souše a běhají se mnou kolem bazénu. Nakonec se odváží a beru si je k sobě dokonce na hloubku – samozřejmě s kruhem a křídlama. Dneska je to veliký. Pak se dala zima i do mě a museli jsme trochu na sluníčko a na sváču. Sežrali jsme skoro celej balík rejžovejch chlebíků, balení kešu oříšků a nějaký lupínky. Hold to bylo náročné a myseli jsme dovyživit těla a mozky.
Přemýšleli jsme jestli je ještě vzít na pláž nebo na prochajdu. Rozhodnul to Honzík se svojí bobkovou pohotovostí. Prostě jsme šli všichni na apartmán, tam jsme je sprchli a chtěli pokračovat dál na prochajdu se záměrem najít obchod, kde nám prodají tři mlíka, abychom přežili do odletu. Jenže bylo už 6 a začali vypadat unaveně. Rozdělili jsme tedy síly a na zásobovací cestu vyrazila mamka a superfotr se jal činosti defekalizace, vlasové odmašťovace a celkové dešpínizace. Tady je to jednoduchý, mají tu úspornou sprchovou hadici, takže v tom je sice jen pár čůrků, ale slušnej tlak. Tak to bylo, jako bych je vzal vapkou a za chvilku bylo hotovo. Pak jsem jim pustil pohajdy, aby vydrželi do příchodu zásobovacího důstojníka a zatím, co byli v tranzu, nenápadně jsem jim vyčistil i zuby. Když už jsou takhle mimo, využívám situace a píšu i blog. Už se mi nechce psát do rána. Je to moc náročný. Teď už je jen naženeme do postele. Já předpokládám, že Honzík usne brzo. Barču si pořeší Terka a já si zatím půjdu ještě zaplamat do moře jako včera. Bylo to super, tak proč ro neopakovat.
Chyba lávky. Přišla mamka a začaly krize. Oznámil jsem poslední pohádku to bylo to. Kromě dětí jsem dostal nepříjemnou zpětnou vazbu i od Terky, což jsem vůbec nepochopil. Až pak jsem se dozvěděl, že nákup byl větší než tři mlíka a nechtěla asistenty při vybalování. Pak to hned pokračovalo tím, že obě děti chtěli večeři přesto, že mi před chvílí řekli, že už jíst nebudou a vyčistili jsme zuby. No dobře…. Do toho ještě Honzík přišel s tím, že ho bolí v krku. Z ničeho nic tu začal fňukat, že ho bolí polykat – ale je to hérečka, tak doufám, že jen přehrával. Nicméně jsem myslel, že jsme připravený, a až přijde mamka, jenom řeknu spinkat a bude. Opak byl pravdou. Řev při vypnutí pohádky v podstatě odevšech, další krmení, další čístění, další kakání a Honzík už je zase mimo, takže domluva slušná. Ach ty dohody a ty plány …
Nakonec jsme se fakt dostali až k uspávání. Než se Honzík definitivně odebral do říše mluvících aut a růžových poníku, podařilo se mi usnout asi 4x, přestože jsem se fakt snažil neusnout ani na chvilku. Vstal jsem úplně rozebranej ve čtvrt na devět a Honzík konečně vypadal jakž takž v limbu. Řešil jsem, jestli vůbec má smysl se ještě takhle pozdě někam vydávat a hlavně jsem se na to vůbec necítil – měl jsem asi tisíc důvodů proč nejít, ale nakonec jsem se hecnul. Řekl jsem si, že se aspoň projdu k pláži a vyvětrám se.
No, když už jsem byl na pláži, tak jsem si i zaplaval. No, a když už jsem plaval, tak jsem si i zaběhal. Docela mě to probralo a bylo to nakonec fajn. Moře bylo průzračný a skoro bez vln, tak se hezky plavalo. Pěkně me to probralo, takže předpokládám, že dnes nebudu moct usnout aspoň do půlnoci. Když jsem se vrátil na apartmán, bylo už devět a Terka už degustovala dnes ulovené víno od místních producentů. Po sprše jsem se k ní připojil, abychom si vyměnili svoje negativní nálady, dali si decku vína a zabalili to. V deset dopisuju Cestopisník, na fotky prdím a půjdu rovnou spát. Jen se modlím, aby Honzík zítra nepadnul. Jestli bude nemeocnej, užijeme si další dobrodružství na malým apartmánu bez možnosti úniku a jakýchkoli aktivit. Takže hodně štěstí…
Aha, tak Wifi zase nefrčí, tak aspoň můžu jít spát dřív. Cestopisník bude až zítra.