Dopoledne jsme chtěli podniknout ještě nějaký trek, ale zmohli jsme se jen na balení a půlhodinový výlet k jednomu městskému jezeru. Dnes bylo snad nejlepší počasí za celý náš pobyt. Člověk by se mohl opalovat. Škoda, že takhle nebylo celou dobu. Stěžovat si ale nemůžeme, měli jsme celkem štěstí na počasí. Zažili jsme si vše, co k Aljašce patří.
Po návratu na hotel jsme si udělali poslední nudlovou polévku s tuňákem a vyrazili vrátit auto. Paní žádné závady nenašla. Jedinou závadu jsem našel já na své hlavě, když jsem si nevšiml zavěšeného květináče pod střechou a vesele jsem do něj nakráčel. Kromě pořádné boule na hlavě jsem si odnesl i poměrně slušné množství hlíny ve vlasech a za trikem. To se mi bohužel půjčovně aut naúčtovat nepodařilo.
Nastoupili jsme k Tomoj a Kristin do auta dojeli na letiště v Anchorage, kde jsme se po 14 dnech našeho pobytu na Aljašce museli rozloučit. Dokonce i rozespalá Denáli nám zamávala.
Opět jsme se pokusili požádat o sezení u nouzového východu kvůli místu na nohy. Bohužel záleží, na koho zrovna narazíte a tahle paní nebyla dostatečně ochotná ani zkušená na to, aby nám ta sedadla zabezpečila. Chvilku to vypadalo, že nám nebude schopná zabezpečit ani letadlo. Nakonec ji ale přispěchala paní s účesem, postavou a výrazem bojovníka sumo a společně to vyřešily. Z téhle paní šel trochu strach. Když jsem viděl, jak hází zavazadly, tak bych se s ní raději do křížku nepouštěl… Raději jsme rychle utekli vyvenčit se na blízké záchody a k odbavení. Oproti PennAir, s kterými jsme letěli do Dillinghamu a nekontrolovali vůbec nic, tady jsme museli sundat i boty a Terka musela deklarovat i své posmrkané kapesníčky. Hold s hygienou člověk občas moc daleko nedoletí…
Letadlo mělo malé nepřiznané zpoždění. Začali jsme nastupovat až v čas odletu letadla. Opět jsme v letadle Condoru… Condor opět nepřekvapil. Kromě stejných dvou filmů zdarma servíruje opět i stejnou večeři – drobek těstovin s omáčkou bez masa. Ještě štěstí, že s náma nakonec neletí ta sumo paní. Ta by tuhle cestu asi hladem nepřečkala. Filmy tedy žádné – ještě že jsem s tím tak nějak počítal a nechal si psaní deníku do letadla. Ukracuju si alespoň tak nějakou tu hodinu letu. Terka je na tom hůř. Ze zoufalství už podruhé sleduje stejný film a vypadá to, že dojde i na sledování propagačních videí letecké společnosti Condor. Při ceně 35 tis. za letenku by mohli servírovat alespoň pořádné jídlo nebo nechtít 8euro za film a 10 za sluchátka. Korunu tomu dodávají ještě letušky, které na vás mluví německy, i když na ně mluvíte anglicky. Prostě je jim jedno, že nerozumíte. Německy by přeci měl mluvit celý svět… Trošku zklamání, od němců bych čekal větší kvalitu než úroveň nízkonákladovky za poměrně vysokou cenu letenky. Hold lítají přímý let do Anchorage asi jako jediní, tak si to asi mohou dovolit. Možná jsme jen zhýčkaní péčí asijských aerolinek, které opravdu dbají na to, aby pasažérům desetihodinové utrpení v hodně omezeném prostoru zpříjemnili a pokud možno ukrátili. Z Frankfurtu už poletíme Lufthansou a to je trochu jiná liga. Pak snad budeme po 20ti hodinové cestě schopni ještě vyzvednout auto na parkovišti a dorazit bezpečně domů. Uvidíme…. Jestli tohle čtete, tak jsme to asi zvládli.
Oprava, letěli jsme s ČSA, která se dnes díky placenému občerstvení také deklasovala na úroveň nízkonákladové společnosti. Do ČR jsme ale doletěli bezpečně, za což platí nezměrný dík všem leteckým společnostem, od kterých jsme měli letenky.
SUPUR, Díky !!!