Den XXVIII. 7.1.2015
Dnes máme poslední den v Meridě. Tak trochu chybou plánování v létě, kdy nebylo času nazbyt jsme se teď dostali do situace přebytku volných dní. Původně jsme měli jet zpátky do Mexico City autobusem přes Oaxacu a zastavit se na nějakej čas u Atlantiku. V průběhu naší cesty jsme ale změnili plány a do Mexico City poletíme. Oaxaca byla zrušena a přibylo volného času. Nakonec to docela přišlo vhod díky naším menším zažívacím obtížím – nemuseli jsme se stresovat, že nestíháme a mohli se z toho pohodlně dostat v pohodlí Meridy od bazénu. Teď nám tu zbývá ještě jeden den, na která nemáme plán ale hodláme si ho užít na maximum.
Spíme do půl desátý a následně vyrážíme na náměstí na snídani. Tu si pak prohazujeme s Terkou, protože já dostal rajčata ve vejcích a ona šunku, kterou tu moc nemusí v sendviči. Trochu si to poupravíme a po půlce jídla se vracíme ke své objednávce … taková malá klasika…. Vždycky chceme jíst to, co si objedná ten druhej …
Následně se přesouváme do italský kavárny a dáváme si luxusní kafíčko. Tohle Frapé bych si dal kdykoliv. Po vydatné snídani začínáme být zmoženi a vracíme se zpět na hotel. Musíme si „odpočinout“ u bazénu :). Pěkně se vyčvachtáme a já u toho zvládám i napsat deník za včerejšek. Víc toho už nestíhám, protože se chceme vydat ještě do jednoho muzea moderního umění kousek od náměstí – hned vedle katedrály. Po bazénu nám bohužel ve sprše neteče teplá voda. Občas tu neteče žádná – ale vždycky se pak roztekla. Tentokrát teplá nebyla. Ani na internet jsme neměli štěstí. Ten tu taky ne vždycky jde. Dokonce ani na terase, odkud to je většinou malinko lepší nejde ani prd – i přes plnej signál. Mají to tu nějaké pobóchané. Co sedá dělat. Hlavně že mají bazén :). Kolem čtvrtý vyrážíme a cestou zjišťujem, že máme hlad, že jsme vlastně ještě neměli oběd a už je pomalu čas na večeři. Před muzeem teda uhejbáme z cesty a snažíme se ulovit něco malýho do ruky. Dlouho nemáme štěstí až nás osvítily 2 zlatý oblouky. V Mekáči jsme ještě v Mexiku nebyli…. Dáváme si 2 sýrburgery a musíme uznat že díky mexický kultuře vše chutná mnohem líp. Oproti českým škudlilům, si tady totiž ještě můžete přidat kečupu, co hrdlo ráčí a hlavně si do burgru můžete sami přidat místní papričky chalapeňos. Dohromady je to gurmánský skvost za 15 pesos :-D.
Konečně vyrážíme do Muzea. Uchvátilo nás átrium budovy, kde mají krásné palmové záátišší. Dal by se tu prosedět klidně den- parádní relaxační zóna. Uvnitř mají prezentaci moderní mexické architektury. Není to úplně šálek mé kávy, ale musim uznat, že se na to koukat dá. Hlavně veškeré modely museli být neskutečně pracné. Historické fotografie byly taky super. Ještě chvvilku sedíme v palmévvém háji než nás vyhodí vyhazovači, že ž zavírají.
Merida je město kultury – co teda s časem? Stačilo zajít na náměstí a už vidíme, že se tu připravuje další koncert. Každej den je tu opravdu něco. Trvá to asi hodinu a půl, než začnou, ale na náměstí je fajn atmosféra, tak sedíme, pozorujeme lidi a vůbec nám to nevadí:). Asi tak hodinu před začátkem se chopil mikrofónu nějakej manďák a hodinu tam vydržel něco žvanit do mikrofonu. Asi toho měl hodně na srdci. Pravej toast master . tak dlouho mluvit o h…ě jen tak někdo neumí. Na chvilku ho pak vystřídal jinej borec. Ten se tak dobře už neposlouchal. Pořád něco vykřikoval a samý hálelůjááá. Proslovem trochu připomínal jednoho z nejznámějších řečníků minulého století, který chtěl svoje umění aplikovat po celém světě – naštěstí mu to zatrhli. Konečně to vypadá, že se bude něco dít. Asi dvacítka holek v nějakých stejnokrojích s tamburínami se konečně probouzí z dvouhodinový letargie a vypadá to, že začnou účinkovat – paráda. Jdeme se podívat blíž, aby jsme něco viděli. Vypadá to, že budou břišní tance nebo tak něco.
Ale kdepak, břišní tance to nejsou … tancem se to ale nazvat asi dalo. Vypadá to, že je to asi nějaký místní zájmový kroužek s členy v od 5ti do 50ti let. Vypadá to trošku jako že ukazují, co se naučili za poslední 2 týdny. 2 holky vepředu vědí, co dělají, ale ostatní se tak nějak snaží nevybočovat. Mezi songama do toho promlouvá borec a je to samý seňor Chesus sem, seňor Chesus tam. Nemusím moc rozumět na to, abych pochopil, že všechno to halelůjování tady není pro obveselování publika ale že se jedná o starou dobrou účinnou marketingovou kampaň a náborovou akci. Asi potřebují posílit svůj výkonný sbor. Ještě 2 songy a radši odcházíme. Nejvíc nás tam stejně asi bavilo se poměřovat s dalším hodně vysokým párem turistů :-D.
Jdeme zase na hotel, aby jsme zjistili, že teplá voda pořád neteče a net nejde. Už se docela připozdívá a my máme opravdu hlad. Konečně nastal čas, abychom navštívili místní uctívanou restauraci La Chaya Maya. Píše se o ní v průvodci jako o oblíbené Meridské restauraci mezi místními i mezi cizinci. Chodíme kolem ní už skoro týden a pořád je totálně narvaná. Lidi často stojí venku frontu na stůl. Tak to musíme zkusit i my.
Restaurace La Chaya Maya – Merida
Vstupujeme do interiéru a ohromuje nás nezastřešené nádvoří plné palem. Máme štěstí, zrovna tady jeden volnej stůl je, tak můžeme sedět pod širou oblohou. Terka si objednává drink Moya … nebo tak nějak se to jmenovalo. Mysleli jsme, že to bude mojito, ale nebylo. Byl to drink z místní bylinky chaya. Bylo to zelený jak brčál, dole to chutnalo po hašlerkách a nahoře nevím po čem. Každopádně to nebylo špatný. Pak jsme si objednali polívku z tohotéž a nějaký banánový listí – každý s něčím jiným. Terka nějaký vepřový s čímsi a já mořšký potvory zabalený v banánovým listě.
Nejdřív přinesli polívku s tím Terčiným. Polívka byla skvost, ale Terčino jídlo pěknej hegeš. Vepřový bylo ok, ale celý to bylo opatlaý nějakým kukuřicovým těstem, který nemělo pořádnou chuť a jen to zaplácávalo žaludek. Trochu jsem Terce pomo, sebe přemoh a půlku toho sajrajtu sněd. Moje jídlo pořád nikde. V Mexiku vůbec nemají pravidla jako u nás – každej prdí na to, aby dones políku jako první a pak druhý všem najednou. Prostě jak to je, tak to donesou.
Po deseti minutách donesli i moje jídlo. Banánovej list byl plnej masa – nějaký ryby, maličkejch krevetek, chobotnic a ústřic, na který se dalo sice hezky bubnovat, ale uvnitř byla vždycky jen špetka masa. Jídla to byla obrovská porce. Bohužel přišla až v momentě, kdy už jsem skoro neměl hlad a způsob, kterým to bylo nakořeněné nám ani jednomu nesed. Asi to byl jen špatnej výběr – kolem to vypadalo, že všem chutná, pro nás to bylo ale nejhorší jídlo za dlouhou dobu. Nechtěl jsem to tam jen tak nechat a velkou část jsem sněd. Bylo to ale opravdu přemáhání. Na druhou stranu nemůžu říct, že by se mi v restauraci nelíbilo. Prostředí bylo super a tak jako teď jsme se už dlouho nezasmáli. Padlo tam stovky sarkazmů a u jídla těžce nevhodných připomínek. Ještě že češtině nikdo nerozumí. Prosmáli jsme na účet jídla celou večeři. Nakonec jsme zaplatili, nechali dýško a po pravdě vyplnili dotazník zpětný vazby. Ten jsme na stole radši nechali, až když jsme odcházeli. Bohužel musím říct, že nám ve vyhlášené restauraci La Chaya Maya kromě polívky nechutnalo.
Pak my bylo tak těžko, že jsme radši šli koupit ještě pivko na zalití, ale ani to už se domě pořádně nevešlo…. Radši jsme to šli rovnou zaspat. Konec konců taky ráno budem brzo vstávat – razíme směr Cancún!