Cestopisník

Den VIII.

Ráno jsme začali zvolna. Dali jsme si snídani od borce, kluka, kterej nás včera ubytovával. Pořad vypadá, že kouří trávu aspoň pětkrát denně. Snídaně tomu celkem odpovídala. Měl nějakej železnej plát na sporáku a na tom ohřál 2 bagetky. K tomu jsme dostali máslo a džem. Kafe po evropsku na dně velkýho hrnku a čaj. Nakonec celkem dobrý. Po snídani jsme vyrazili ven poohlídnout se po jiným hotelu. Obešli jsme jich aspoň pět. Vybrat nějakej nebylo úplně snadný,  všechny byly v pohodě a více méně stejný. Jméno asi zase žádný nemá prostě hotel.

Rychle jsme si spakovali krosny a odevzdali klíče. Dávali jsme je holčině, která nás večer přivedla. Vypadala smutně. On to totiž není snad ani skoro hostel ale spíš taková komunita lehce alternativních lidí, částečně dobrovolníků, který si asi takhle snažej přivydělat na nájem.

Po stěhování jsme vyrazili na obhlídku San Cristobalu. Oproti Tuxtle je to velkej rozdíl. Tuxtla měla půl milionu obyvatel a San Cristobal má asi jen sto šedesát tisíc. Nicméně v Tuxtle jsme byli skoro jediný cizinci a tady jich je nepočítaně. Všude kolem je koloniální architektura. Na náměstí jsme zase našli kluziště a vedle ledovou skluzavku. Bylo docela zajímavý vidět Mexičany v krátkých trikách, jak se vedle vánočního stromečku ve třiceti stupních kloužu po ledě a bruslí na otevřeným „zimním“ stadionu. Překvapivě jsme museli konstatovat, že i když tu viděj led jen v drinkách a očividně jednou za rok na náměstí, tak jim bruslení docela šlo.

Jako brzkej oběd jsme si dali zapečený bagetky po mexicku-  asi jedno z nejlepších jídel, co jsem tu měl. Jako dezert byla točená zmrzlina z jedný cukrárny. Jen bylo vidět, že s tím neuměj moc pracovat, protože nám blbka do kornoutu napustila i rozteklou zmrzlinu, kterou měla v trubkách stroje místo toho, aby trochu odtočila. Během 2 minut jsme tak měli ze zmrzliny akorát tak patlátko. Koš nikde žádnej, tak jsem s tím musel jít ještě snad dalších 20 minut. Prošli jsme si místní trh, kterej byl neskutečněj. Trochu jako v Bangkoku. Tady člověk najde všechno od hadříků až po živý zvířata.

Pár poznatků o San Cristobal

Prošli jsme celej trh a zamířili na místní dominantu – kostelík nad městem. Ono teda celý San Cristobal je v údolí a všude kolem jsou hory, ale tohle byl takovej nejbližší kopec přímo ve městě. Cestou jsme zvládli jedno muzeum – dokonce po násani nechtěli vstupný – stejně jako včera v ZOO. Asi máme kliku. Na San Cristobal je maličko nepříjemný, že chodníky jsou tu všude tak mětr široký a často jsou na nich další věci. Blbě se tu tak chodí ve dvou a občas i samostatně. Už si ale zvykáme. Pomalu jsme dorazili pod kostelík. K němu nám zbývalo ještě pěkných pár schodů. Daly nám pěkně zabrat – nezdá se to, ale jsme tu zase v nadmořský výšce kolem 2200 metrů. Nejvíc je to znát na teplotních rozdílech mezi dnem a nocí. Přes den je kolem třiceti, ale jakmile zaleze sluníčko, tak jdou teploty až někde k deseti stupňům. Je to hroznej rozdíl. Člověk se během půlhodiny z kraťasů a tílka musí převlíknout do kalhot, svetru a bundy. I tak tu pak klepem kosu. Běžný artikl prodejců tu jsou zimní čepice a rukavice.

Konečně jsme vystoupali schody ke kostelíku a naskyt se nám výhled na celý město v údolí. Všude hroznej klid a pohoda. Rušil ji jen jeden nepříjemnej houmles, kterej byl strašně dotěrnej a chtěl prachy. Žebráci v Mexiku obecně vůbec dotěrný nejsou, ale tenhle byl teda výjimka. Bohužel jeho strategie byla účinná tak jsme mu něco dali, aby jsme se ho zbavili. I tak si na mě prostě musel sáhnout. Nevadí, aspoň nás nechal. Bohužel jen dočasně. Za chvilku si nás zase naše la chtěl další. Tentokrát jsme ho už poslali někam. On se teda nenechal, ale naštěstí vedle sedl nějakej španělský mluvící turista a zvýšeným hlasem mu vysvětlil, ať nás neotravuje.

Po procházce následovaly menší hody v restošce na promenádě. Jako obvvykle jsme zaplnili celej stůl jídlem. Terka si objednala hamburger se sýrem – jakože smažák. Tady přichází doporučení – Nečekejte v Mexiku a v San Cristobal českej smažák v housce. Dostala spíš takový blátíčko/těstíčko v trojobalu v housce. Všeho bylo strašne moc. To blátíčko mělo jen těžko popsatelnou chuť. Rozhodně to nebylo hnusný, ale ani to nebylo úplně dobrý. Snědli jsme tak půlku, víc se nedalo. Veselejší část obědovečeře bylo pivo. Docela mi zachutnalo Indio. Tak jsme si obědnali ještě litrovej džbán. To mě docela rozbilo. Byl jsem takovej hezky připitej. Následně jsme si šli pěkně schrupnout na náš novej čistej hotel. Odpočinek byl osvěžující a následně jsem měli dost síly na to napsat zápisky na web do Cestopisníka. Teď od devíti se chystáme jít na dring s teplým párečkem z kaňonu Sumidero. Včera senám to nějak nepovedlo, ale na dnešek jsme se už domluvili na devátou hodinu. Normálně chodíme spát tak v deset. Klika, že jsme si ještě schrupli, takhle to spíš zvládnem.

Café Revolucion

Dorazili jsme do klubu, kterej nám napsali a už na nás mávali. Sedli jsme si k nim ke stolu a kecali. Celkem fajn večer. Dali jsme si Micheládu a nějaký to pivko. Do toho nám hrála mexická regé kapela. Hospoda opravdu žila a bylo v ní přesně vidět složení společnosti San Cristobal – Alternativci cestovatelé, místní a rádoby normální lidi. Všichni na jednom místě koexistovali a bavili se. V San Cristobal je alternativců spousta – různý dredaři, hipící a vandráci. Láká je se asi historie Zapatistů.

César se trochu líznul a tak jsme byli svědky i menší manželské rozepře :). Nakonec jsem od něj i já dostal pusu a rozloučili jsme se. My ještě chvilku poslouchali muziku, ale pak jsme taky odešli. Bolelo mě nějak břicho a těšil jsem se na postel. I tak jsme domů dorazili až kolem půl jedný, Hotel už byl zavřenej a museli jsme se dobouchat. V noci byla tradičně kosa jako blázen a ještě k tomu mě kroutilo břicho. Moc jsem se nevyspal. Jednu chvíli jsem nevěděl jestli blít nebo ….. Nakonec proběh poloúspěšněj pokus o obojí. Tímhle způsobem až do rána. Ráno pořád nic moc, ale taky žádná hrůza. Snad zvládnem navštívit aspoň jednu místní domorodou vesnici a moc jim to tam neznečistim.