Den 19.
Ráno jsme si maličko přispali a vstali až za světla. Nejdřív jsme si vyšlápli 20 min na Humboltův vodopád a následně vyrazili na Hollyford trek. Je to 4 denní výlelet, ale my tolik času nemáme. Proto jsme se rozhodli jít jen první kratičkou část 3 hoďky tam a 3 zpátky. První část je jen skrze prales podél řeky. Až další části treku jdou pak do Hor. My šli jen část k Hidden falls hat (chatka u skrytých vodopádů). Ráno nebylo moc slunce, tak tak prales moc nevynikal, spíš jsme koukali na okolní hory se zasněženýma vrškama. Dorazili jsme k chajdě, kde parádně svítilo sluníčko. Tady je to spíš vyjímka. Je to znát na okolních stroméch, ze kterých visej provazy mechů.Všechno je porostlý.
SandFlies
My se těšili, jak se u chajdy natáhneme na slunce. Plány nám ale zkazili sandflies – tyhle malý mušky nás na Hollyfordu úplně tyranizujou a je to čím dál, tím horší. Tady jich byly stovky, tak jsme před nima utekli se najíst do chatky. Tam jsme potkali bandu místních důchodců. Skupinka kolem 70 těžce vitálních staříků, který by nás tady po kopcích utahaly. Doufáme, že na tom budeme jednou stejně.
Prales
Tady náše cesta po Hollyford treku končí. Po jídle jsme otočili a vyrazili zpátky. Teď za světla byly pralesy o mnoho hezčí. Skupinka si cestou zpívala vánoční koledy a já trchu pozadu doháněl fotky. Tak trochu mě přepadla potřeba „velkýho výhledu“, tak jsem se šel ještě projít k řece na pláž. Ostatní jsem dohnal asi po půl hodince o zážitek bohatší. Na pláž k řece se nikdo jinej nedostal.
Směr Milford Sound
Bertík byl úplně na suchu. Nemohli jsme ani umejt nádobí. Pobalili jsme se a vyrazili směrem k Milford Sound. Sestou zase úplně úžasná výhledy na místní majestátní hory, který nás celou cestu úplně obklopovali. Projeli jsme prvním tunelem na NZ. Nejsou tu úplně obvyklý. Byla to taková cesta do pekel. Velkej sklon tunelu dolů, cestou jen pár malých světel a ani památky po děnním světle. Vyjeli jsme v dalším ještě majestátnějším údolí. Zase nám spadli úplně čelisti. Už je to trapný, jak pořád musím psát, že je něco nádherný, ale tohle nejde nenapsat. Máme i štěstí na počasí. Tady v těch končinách prší tolik, že na metr čtvereční napadne za rok 7 metrů vody. Způsobuje to to, že moře má vrchní vrstvu ze sladký vody. Dešťovka je totiž teplejší než teplota oceánu a tak se drží nahoře. Slaná voda se se sladko nepromíchá a je až několik metrů pod hladinou.
Chasm
Další zastávka na cestě byla Chasm. Byl to takovej dravější potok až říčka, která do místních skal vydlabala díry a jezírka. Při pohledu z mostku dolů jsme viděli vodní tobogán. Člověk by se tam úplně svez, kdyby ho to neutopilo. Na parkovišti jsme konečně potkali ptáka Kea. Je to takovej papouch, kteréj oplívá vysokou inteligencích. Už Ondra v Motuece nás před těmahle ptáčkama varoval. Jsou to totiž chytrý bestie a maj zálibu v gumových izolacích čelních autoskel. Tohodle ptáčka jsme na pakovišti poznali přímo při činu, když oklovával jedno červený fáro. Úplně bez ostychu si kecnul na čelní sklo a pustil se do gumový izolace resp. těsnění. Udělali jsme si pár fotek a rozhodli se ho odehnat, aby to auto úplně nezlikvidoval. Všude se tu píše, že se nesměj krmit. Janča Udělala osudovou chybu. Něco tomu prevítovi dala a on jí pak pronásledoval a popotahoval po půlce parkoviště. Naštěstí přišli i další turisti a taky mi něco dali. Sedli jsme do Bertíka a skrze okýnko pozorovali jak se Kea láduje nejdřív burákama a pak zase izolací čelního skla. Ondra nám o nich vykládal i takový historky, jak pracujou v týmu. Jeden pták odláká majitele auta, nechá se fotit a zbytek se vrhne na auto sklo, který jsou schopný během chvilky úplně očesat od těsnění.
Milford Sound
Dojeli jsme až do Milford Soundu, kde zítra plánujeme plavbu po místním fjordu. Je vyhlášenej a parkuje tu asi 10 lodí od různých společností, který s předháněj o ceny a turisty. Jedna projižďka po fjordu na hodinku až 2 tu vyjde asi na 70 ďoliků. Všude bylo zavřeno, tak jsme se vydali napojit a vyprázdnit Bertíka. Hned na parkovišti s výměnou stanicí jsme si dali všichni sprchu a Petr uvařil parádní fazole s párečky na cibulce. S Matějem jsme vyrazili an focení západu slunce nad fjordem. Překazili nám to ale sku***ný mušky, kterých tady jsou úplný hejna. Nejenže na nás dělali krvelačný nájezdy, tentokrát ale útočili i na naše fotky. Sedali nám na ruce i objektivy a znemožňovali tak fotit. Aby člověk neměl fleky na fotkách, musel popoběhnout pár metru, bleskově udělat fotku a zase popoběhnout. Takhle jsme tam trdlili asi 5 minit, dukud jsme nebyly poštípaný natolik, aby jsme to vzdali. Když začali vycházet hvězdy, podívali jsme se ještě na přelet mezinánorodní vesmírný stanice ISS, který zrovna přelítala na Zélandem. 6 lidi na oběžný dráze zrovna možná koukali naším směrem.
Teď už jsme po najedený, osprchovaný, vykoukaný a příjemně unavený. Teď už jen popojedeme někam na kraj parkoviště a pokusíme se už začít slavit odjezd z Nového Zélandu.
