Salcburk, Attersee – odjezd Den 12. a 13.

      |   

Noc jsme přečkali. Ráno se ale už v posteli vydržet nedalo a tak jsem aspoň mohl dopsat deník a naplánovat program na dnešní den. Bylo hodně brzo, takže ranní dodávka mléka ještě nedorazila. Na nohy jsem se tak musel postavit kafem oslazeným domácí malinovou marmeládou. Už to asi nikdy neudělám. Rodinka vstala asi za další dvě hoďky. Za dveřmi na nás už čekalo čerstvé mléko od místních alpských kraviček – to vždycky udělá radost. Ráno se docela táhlo, ale zvládli jsme zabalit a sedět v autě už do půl jedenácté. Paní domácí se s námi ještě loučila hlasitým křičením Alles Gut? Chvilku jsme potlachali německoanglicky. (každý rozuměl hlavně tomu, co říkal a sem tam trochu navíc). Paní je hrozně sympatická, jen mi vadí, že když mluví, tak křičí. Takovej trochu strýc Pepin z Postřižin. Konečně jsme se rozloučili a vyrazili na cestu. Kjůťák už nám pomalu usínal za provozu, takže to bylo tak tak.

Další zastávka byla za dvě hoďky v Salcburku. Ráno jsem si na mapě našel dostupné parkoviště co nejblíž centra a volba nakonec padla na parkování před plaveckýma lázněma, kde se platilo „jen“ 1,5euro za hodinu. To je se zbytkem centra polovina. Navíc tady jsme to měli blízko jak k Hradu (kam jsme nakonec nešli), ke kapucínskému klášteru (kam jsme nakonec nešli) i k řece, podél které jsme chtěli jít až k Schloss Mirabeil.

Od řeky jsou tu nejhezčí výhledy na hrad a město – teda aspoň mi to tak přišlo. Mají tu super podporu cyklistů – aspoň podél řeky. Dorazili jsme až do starého centra a prošli si turistické uličky. Došli jsme až k Schloss Mirabeil.

O Schloss Mirabeil jsem nevěděl vůbec nic. Stihnul jsem kouknout jen na satelitní snímky a místní zahrady vypadali sakramentsky pěkně. Až teď jsem zjistil, že palác / zámek Schloss Mirabeil je zapsaný na seznamu památek UNESCO. Když jsme tam dorazili, všude byla spousta turistů, což jsme vůbec nechápali. Zahrady byli pěkné, ale nijak extra výjimečné, malé a přelidněné. K zahradám byl přilepen veliký barák – opět nic extra – takových je v Praze nebo i v HK desítky. Dovnitř jsme nešli, možná právě vevnitř bylo to zajímavé. My ale nejsme zrovna prohlídkové typy. Největší požitek z hradů a zámků míváme při pohledu na budovu jako celek zvenčí a z dostatečné vzdálenosti. Aspoň jsme se v zámecké zahradě jako správní Češi nafutrovali sváčou – já měl rozdrobený chleba se sýrem alias chlební drť a Terka nějaký ten sýr s polystyrénem, Kjůťák samozřejmě mléko. Po krátké chvíli jsme už nemohli vystát davy turistů a zdrhli jsme.

Přešli jsme řeku po mostě pro pěší, který byl opět úplně zarván turisty. Už jsme měli města tak nějak dost a na hrad Hohensalzburg se už radši ani nevydali. Zamířili jsme k autu, kde jsme zaplatili 5e za parkovný a vyrazili směrem jezero Attersee, kde jsme byli za další hodinku.

U Attersee se nám nějak nepodařilo najet na placené parkoviště – vjezd byl trochu nepřehledný a tak jsme ho přejeli a chtěli se otočit při nejbližší příležitosti, což bylo nakonec parkoviště u Billy, které je na hodinu zdarma a kde jsme auto nechali. Vyrazili jsme k jezeru, kde jsme rozbalili deku mezi labutími bobíny a koukali, jak se lidé koupou mezi obrovskými hejny labutí. Docela zajímavý pohled. Když člověk přišel ke břehu, tak se labutě sjeli a čekali něco na zub. Když mezi nima člověk ale plaval, tak si ho moc nevšímali. Jezero Attersee nám nijak moc zajímavé nepřišlo. Asi jsme jich viděli už moc a tady na nás bylo moc lidí. Voda byla čistá, ale ve srovnání s jinými jezery – ne tolik.

Po půl hodince pasení jsme zase vyrazili. Máme to ještě minimálně dvě hodiny cesty a už takhle to vypadá, že to na naší oblíbenou středoškolskou ubytovnu ve Velešíně nestihneme. Ono když jedete po jednopruhové rychlostní silnici bez možnosti předjíždění za autem s omezením rychlosti do 45km/h, pak za náklaďákem, traktorem, hovnocucem a dalšími krajinou kochajícími se individui, tak se moc rychle jet nedá. Do Velešína jsme tak přijeli s půlhodinovým zpožděním. Z toho jsme ale asi čtvrt hodiny bloudili po rozkopaném Velešíně, protože naší opravdu aktualizované navigaci nikdo neřek, že je tam uzavírka. Vedla mě optimální uzoučkou cestou, který nikam nevedla. Nakonec jsem ji radši vypnul a jel cestou, kterou jsem si pamatoval. Paní na nás nebyla ani naštvaná, i když tam na nás takovou dobu čekala. Říkala, že se nic hrozného nestalo – jen že budou mít synové tuhé maso k véče. Když si vezmu, že paní radši jezdí o čtvrt hodiny dřív, půl hodiny na nás čekala a čtvrt hodiny nás ubytovávala, Strávila tam vlastně hodinu. Ve dvou lidech jsme zaplatili za pokoj 500 Kč. Po zaplacení paní, úklidu a amortizace se jim to snad ani nemůže vyplatit. V rychlosti jsme se ubytovali. Na chodbě jsme potkali dva důchodce, se kterými jsme se seznámili a hned na nás vychrlili, že nefunguje televize. Asi chtěli prolomit ledy. My ale neměli moc sílu ani náladu na společenské chování, tak jsme jen odpověděli, že nám nefungující televize nevadí, zavřeli jsme se na pokoji a už jsme se neviděli – takhle asociální jsme my. Já měl ještě čtvrthodinku na to, abych nám koupil večeři v Pennys marketu, než zavřou. To se povedlo a donosil jsem na pokoj do šestého patra zbytek věcí.

Tentokrát se na ubytovně vytáhli a dali nám zrekonstruovaný pokoj. Staré prapůvodní umakartové jádro bylo pryč a my jsme byli asi první, kdo se v téhle nově vykachlované koupelně koupal. Nábytek byl stejný, jádro a dveře nové. Požitek z lepšího bydlení – k nezaplacení.

Po tom všem stresu s pozdním příjezdem jsem si konečně otevřel vychlazené pivko, namíchal s ovocným Birelem a upadl do sladkého opojení alkoholem (půl piva mě úplně odrovnalo).

Den 13.

Ráno klasika balení a už o půl desátý připravený v autě. Pokoj byl úplně přehřátý a spát se už nedalo. Jako mezizastávku jsme si stanovily přehradu Slapy. Byla to asi 25km zajížďka z trasy a pak to samé zpět. Kjůťak nakonec rozhod, že 50km zajížďka nepřipadá v úvahu, když těsně před odbočkou na Slapy začal slušně vyvádět. Rychlé alternativní řešení byl Splavský rybník po cestě.  Bohužel už nejsme ale v Rakousku a u každého jezera nejsou chodníčky a čistá voda. K rybníku se nešlo moc dostat a voda i tak za nic nestála. Zaparkovali jsme to teda na blízké posekané louce ve stínu. Spíš než louka to bylo strniště, takže jsme i skrz deku byly propíchaní ostrými stébly trávy a možná i obilí. Kjůťák si trochu popás a my si dali rozmačkané banány z batohu. Nijak zvlášť nás tohle místo nezaujalo a tak jsme si řekli, že se radši vyhneme pražské zácpě a vyrazíme dřív domů. Bohužel i v poledne ve všední den není na pražském okruhu doprava plynulá, ale ještě se to dalo a tak jsme doma byli už někdy ve dvě hodiny. Přivítal nás dlouho neuklízený zaprášený byt. Povolali jsme tedy do služby babičku dědu a synovce, kteří si s chutí vzali Kjůťáka na kočárovou expedici po stínech velkoměsta. My tak mohli ještě dvě hodinky věnovat úklidu, aby měl Kjůťák stejný podmínky ubytování jako v Rakousku. Teda aspoň, co se čistoty týče – nájem zaplatí, až trochu povyroste J.

Tak jsme doma.

Celkové dojmy z Rakouska jsou super. Krásná příroda, jezera ubytování – prostě všechno. Moc jsme si to užili a oproti předpokladům to vlastně nebylo ani dražší než dovolená v Čechách. Náš Kjůtoslav to zvládnul naprosto s přehledem a my se konečně vyspíme v domácích postelích dělaných pro lidi normálního vzrůstu. Zítra už se těšíme na kamarádovu svatbu. Dobrodrůžo pokračuje…

 

Salcburk, Attersee – odjezd Den 12. a 13.
Ohodnoťte článek





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít