Progreso – pozorování plamenáků – Mexiko

      |   

Den XXVI. 5.1.2015

Ráno jsme měli takový línější. Žádnej spěch. Zažívání ještě není úplně ok, ale už je to lepší a Terka si už troufá i na výlet do Progresa, které je od Meridy asi 33 km. Podle průvodce tam mají být pěkné pláže a východně od Progresa se dají prý pozorovat plameňáci ve volné přírodě. Bohužel se tam už nepíše jak je to daleko, ani jak se tam dostat. Budeme to teda hledat na slepo – když se nám bude chtít…

V „krásných brzkých“ 11 hodin nasedáme do autobusu směr Progreso. Na autobusáku jsme akorát koupili lístky a mělo to jet už za 10 minut. V podstatě jsme nemuseli ani čekat a rovnou si sedli do busu. Pro změnu jsme nemuseli jednou stát v uličce. Zpáteční lístky z Meridy do Progresa pro dva lidi stály krásných 66 pesos. V průvodci se sice píše 33 km, ale z centra je to spíš 39 a než se bus vymotá přes město a dojede těch pár km do Progresa, trvá to celou hodinu,

Progreso – pláže

Hned jak vystupujem z autobusu, vidíme šipku na pláž. Z Meridy se sem jezdí hlavně kvůli plážím, aby si lidi z horka a sucha odskočili se vykoupat. My už máme trochu hlad a tak se snažíme najít nějakou lepší restauraci, kde by se Terka nebála si dát něco dietnějšího. V centru nic, ale na pláži jsme už jednu hezčí restošku našli. Terka si dává už kuřecí vývar – po sucharech to byl pokrok a já si dávám vynikající kalamáry. Vrchní umí trochu anglicky a tak se ho vyptáváme, jak se dostat k zátoce, kde se dají pozorovat plameňáci. Vysvětlil nám, že dneska autobusy nejezděj, že tam jede jeden zejtra ráno. Kolektíva prej taky ne – že si máme vzít taxík – má to být asi 10 až 15 km a stát to má asi 30 pesos. Dokonce nám napsal i cílovou destinaci, kam se máme dostat: Uaymitun. Moc jsme to teda po něm nemohli přečíst, ale proč ne.

Dál jsme vyrazili na pláž a užívali si sluníčka. Průvodce psal, že v Progresu je trochu kalná voda, že je občas vidět až 5 metrů. No, my neviděli ani 10 cm. Voda byla opravdu kalná. Nebyla ani špinavá, spíš tam byl hodně rozvířenej písek. Ve velkým větru šla vvlna za vlnou a v Mexickém zálivu je mírná hloubka. Trvá to dlouho, než se člověk dostane trochu do vody. My se koupat teda nešli. Jen jsme se procházeli po pláži s bílým pískem. Nijak moc lidí na pláži nebylo. Progreso je vůbec takový mrtvý město – všude je hroznej klid. Chvilku si jdem sednout do písku a Terka si dává ještě něco k jídlu. Všude kolem se slítají rackové. Jeden malej kluk je tu krmí a oni na něj dělají úplný nálety – skoro jak v hororu Ptáci. Ještě se chvilku procházíme po pláži, a když nás to přestane bavit, vyrážíme ulovit taxíka.  Je to těžší, než by se mohlo zdát.

 

Pozorování plameňáků – Progreso

Prošli jsme skoro až zpátky k nádraží a žádnej taxík. Teda potkali jsme 2 plný, dokonce i jeden prázdnej, ale ten na nás mával, že máme smůlu.

Na hlavní ulici jsme viděli stát nějaký colectivo. Zkusně „jsme“ se ho Terka zeptala, jestli náhodou nejede do Uaymitunu.  Jemu nebylo rozumět, ale že prej můžeme jet s ním. Nasedli jsme teda k němu. Projeli jsme celým Progresem až pak začali všichni vystupovat. My ale nikde žádnou vodu neviděli. Borec vyskočil z auta a začal na nás něco valit. Rozumět mu nebylo ani trochu. Pak na nás vytáh nějakej propagáč a začal nám tlačit nějakej zájezd s cestovkou na pozorování plameňáků. To ho už Terka poslala někam, zaplatila mu a vysedli jsme. Nevěděli jsme, kde jsme, jen zhruba že někde u pobřeží o pár kilometrů dál. Kolem byly nějaký colectíva, tak by nás asi někdo hodil. Co teď?…

Kolem zrovna šel takovej starší cizineckej pár, a když nás viděli, jak jsme mimo, zeptali se, jestli jsme se náhodou neztratili a jestli nechceme poradit. Zeptali jsme se jich na plameňáky. Oni, že jo, že je to kousek odsuď a jestli máme auto. My jim vylíčili naši story a oni, že si můžem vzít další colectivo, který stojí tady za barákem a to už nás tam odveze. Jen nejezdí tak často. Postarší pár byl z Kanady. Sem jezdí na zimu na misi – prý — asi nějaký náboženství. Pověděli nám, že teď to na plameňáky moc nevypadá. Že je to o štěstí a i když tam budou, tak nebudeme nijak blízko, vidět se dají prý jen na dálku. S tím, že podstupujem risk, že pojedeme zbytečně, jsme smířený od začátku.

Obešli jsme barák a tam skutečně colectivo na Uyamitun stálo. Jen u něj nikdo nebyl. Bylo otevřený, klíčky v zapalování a nikdo nikde. Stálo bohužel opačným směrem, ale domysleli jsme si, že jinak by to asi v jednosměrce nešlo. Občas někdo přišel a sed si dovnitř. Udělali jsme to stejná, zeptali se a zjistili, že skutečně jede do Uyamitulu. Když přišel řidič, potvrdil to a s Terkou se domluvili, že nás vyklopí u pozorovací rozhledny. Cestou po různě krátkých vzdálenostech všichni povystupovali, až jsme zůstali v dodávce sami. Za chvilku jsme jeli už kolem něčeho, co připomínalo jezero, byly to ale spíš nějaký mokřady – na Google Maps jsme to vůbec předtím nenašli. Paráda, vidíme nějaký plameňáky už ze silnice. Jsou hodně daleko, ale jsou tam. Po chvilce nám řidič zastavuje u rozhledny. Tak daleko to nebylo, jen pár minut autem. Rozhledna je bohužel zavřená Podle mýho názoru je taky na úplně blbým místě, kde plameňáci snad vůbec nemůžou bejt vidět. Všude kolem je jen hluboká voda a žádný malý ostrůvky a mělčiny, kde by se mohli brouzdat, jak jsme viděli cestou z auta. Rozhodujeme se teda projít po silnici cestou zpátky. Taky ani nevíme, jak se jinak dostat zpátky. Nikde žádnej taxík a colectiva tu taky nestojej. Jedině si mávnout ze silnice. Jednou za půl hodiny snad něco pojede. Po silnici jdeme cestou zpátky a když vidíme nějaký plameňáky, scházíme ze silnice a jdem směrem k vodě. Jsou to takový mokřady. Tlapem trochu v blátě až skoro ve vodě. Boty máme jak našlapaný z prasečáku, ale na dálku vidíme plameňáky. Jsme spokojený.  Mexiko 2174Jsou teda tak daleko, že i na maximální zoom foťáku jsou to jen růžový červíci. Podaří se mi ale celkem z blízka vyfotit hezkýho červenýho ptáčka. Když ne velkýho růžovýho, aspoň malýho červenýho – takovej červenej vrabčáček, ale měl jsem z toho radost.

Vracíme se na silnici s tím, že misi máme splněnou a plameňáky jsme viděli. Lepší to už asi nebude a začínáme za chůze směrem k Progresu koukat po colectivech. Bohužel nic nejede. Po 15 ti minutách chůze jsme popošli kus dál a vidíme další plameňáky, tentokrát docela blízko. Ze silnice skrze nacucanou trávu a bláto míříme k vodě. Bojíme se hadů a krokodýlů, naštěstí jsme ale žádnou takovou verbeš nepotkali. Plameňáci jsou blízko, ale proti slunci – blbě se to fotí. Podél silnice je taková pěšina – částečně utvořená vodou, možná je to i cesta pro pozorovatele. Jdeme kousek po ní a obcházíme tak plameňáky. Dokonce se dostáváme na místo, odkud se k nim dá jít ještě blíž. Je to teda přes bláto, ale co bychom v rámci lovecké vášně nepodstoupili. V blátě mají dálnice místní mravenci. Jsou to pořádný kusance a je jich tady požehnaně. Do jejich dálnice bych spadnout nechtěl. Věřím, že by si dokázali poradit i s člověkem… Opatrně je obšlapujeme a vyhýbáme se největším výskytům. Nakonec se vše daří a jsme od plameňáků snad jen 50 metrů. Máme parádní výhled na jednu skupinku asi deseti kousků. Nejdřív jdou za sebou jako husy, následně se handrkujou jako slepice. Vidět plameňáka ve volný přírodě bylo super. Vracíme se na silnici a  zase stopujeme kolektívo.  Bohužel se už stmívá a pořád nic. Ještě že jsme se zeptali na to, kdy jede poslední bus z Progresa do Meridy – až v 10 večer. To stíháme v pohodě i pěšky. Máme to jen nějakých 13 km. Naštěstí po asi 20 ti minutách nám zastavuje colectivo. Vyhazuje nás na stejným místě, kde nás původně cestou k plameňákům nabralo. Tam přesedáme do dalšího colectiva a bez čekání vyrážíme do centra Progresa. Od místa, kde nás vyhazuje colectivo přecházíme jen 200 metrů na autobusák, kde zrovna přijíždí bus. Je u něj dlouhá fronta, tak doufáme, že na nás zbyde místo na sezení. Akorát to vyšlo a máme poslední volnou dousedačku. Ještě v autobuse se radši ptám souseda, jestli tenhle bus jede opravdu do Meridy. Dřív na to nebyl čas a řidič snad naši jízdenku ani nečet. Naštěstí bus opravdu jede do Meridy. Zní to jako hroznej risk, ale tahle společnost z Meridy jezdí snad jen do Progresa, tak jsme očekávali, že zpět to bude to samý.

 

Jak se dostat z Progresa na pozorování plameňáků

Vzhledem k tomu, že v průvodci to není napsaný, napíšu tady náš lowcost způsob.

  1. Na hlavní ulici v Progresu chytnout colectivo „Progreso – Chicxulub Puerto“  – to je na východě Progresa cca 6 pesos
  2. Na konečný obejít červenej barák (nějaká sámoška na náměstíčku)
  3. Tam vzít  colectivo Chicxulub Puerto – Uaymitun  a nechat se vyhodit u pozorovací věže – 8 pesos.
  4. Jít kousek pěšky cestou zpátky a mít štěstí 🙂

 

Zpět v Meridě

Z Autobusáku jsme se šli rovnou najíst do místa, kde jsem si teď kupoval džusy. U stolu vedle nás seděl Kanaďan a hrozně nám doporučoval místní jídlo. Dali jsme na něj a objednali si podle něj. Terka kuřecí polívku s limetkou, nachos, pizzu a já nějakej steak Yucateca. Moc dobrý. Jen ten borec nepřestával valit. Furt nám něco cpal. Po pár minutách ale snad už pochopil, že jednostranný hovor si nepřejeme a přisednul si k jinýmu stolu. Bylo docela štěstí, že jsem si dal batoh na vedlejší židli a nebylo tak u nás místo. Vedle u stolu se docela uchytil. Jídlo bylo opravdu vynikající. Zkusil jsem i zelenej džus ataky dobrý. Po jídle se vracíme na hotel se trochu opravit. Já si jdu dát ještě bazén a Terka zůstává na pokoji. Tam se za chvilku sejdem. Domlouváme se, že zítra vyrazíme na vykopávky Uxmal. Já píšu deník a jako odměna přichází kubánský rum s kolou. Dneska byl super den.

Progreso – pozorování plamenáků – Mexiko
5 (100%) 1 hlas





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít