Pokračování safari – Nový Zéland

      |   

Den 22.

Spaní u silnice bylo docela adrenalin. Jednak hned vedle byla ohrada s krávmama (ovce, jak jsme pozdějc zjistili), který dělali hroznej kravál. Holky se dokonce kvůli tomu báli i chodit na záchod. Taky u nás občas zastavilo nějaký auto. Tohle odpočívadlo asi občas slouží i k jiným účelům soudě podle hlasů, který se ozývaly z auta před náma. Tohle auto ale nakonec odjelo a byl klid. V noci nás pak vzbudili ještě nějaký hovádka. Přijel karavan, otevřely se dveře a z auta se rozléhala nějaká technopárty. Vystoupilo několik lidí a hlasitě houkali do okolí. Ušislyčně byli docela v rauši. Nakonec začali volat na nás, když nás zmerčili, a bušit nám na okna. Naštěsti rychle vypadli a nechali nás dospat. Zbytek noci už byl celkem v pohodě.

 Ranní procedury

Ráno nás jako vždycky vzbudila Monča – náš budíček. Snažili jsme se co nejrychlejc vypadnout z našeho nelegálního odpočívadlovýho kempu. Dokonce jsme byli tak rychlí, že jsme ani nestihli složit postele. Většina z nás pěkně hajala až do první zastávky, což měla být první výměná stanice pro Bertíka. Bylo to u nějakýho jezera. Našli jsme tam hajzlíky, ale servis pro Bertíka byl asi jen placenej v kempu a to jsme nechtěli. Při hledání jsme s Bertíkem zapadli. Nechtěl se ani hnout a tak většina posádky vylítla ještě v pyžamu zatlačit. Ještě než jsem se oblík, dobrá věc se podařila. Všichni zatlačili a Bertík se uvolnil … Kousek jsme popojeli, aby nebylo vidět, že jsme udělali ty ohnivý čáry na pěkně posekaným trávníčku my. Zastavili jsme až u jezera na parkovišti a rozhodli jsme si tam udělat snídani. Jezero bylo krásně klidný a zrdcadlilo okolní pahorky, který byly ještě částečně zahalený do mráčků. Dali jsme si snídani na lavičce přímo u jezera – to byla paráda – konečně zase venku.

 

Po parádní snídani jsme vyrazizili vstříc dalším zážitkům. Dneska jich mělo být hodně. Ještě jsme ale potřebovali vyprázdnit Bertíka. Zastavili jsme u první výměnný stanice, kde jsme se všichni po asi 3 dnech konečně osprchovali. Taky Bertík měl už plný střeva. Dneska byla řada na Petroj, aby mu pomoh vypudít bobíno. Poslední dobou začínáme asi být pohodlný a tak se měl Bertík skoro plno. Petr se u vyprazdňování pěkně zapotil…  Mezi sprchama ještě Petr s Matějem vyrazili hledat geokešku – našli ji a já dostal  za úkol tento heroický čin zaznamenat.

 Dunedin

Čisťoučký a prázdňoučký jsme vyrazili do města Dunedin. Zaplatili jsme si parkovný, protože jinak se parkovat nedalo. 3 vyhozený dolary nám ale zaplatili jen hodinu času. Dunedin je moc pěkný město. K vidění je spousta koloniální architektury a občas si člověk připadá i jako ve westernovým městečku. Prošli jsme si náměstí a hned zapadli do první hamburgrárny. Nějak jsme byli při chuti po poslední zkušenosti z Qeenstown. Tahle hamburgrárna „Velvet burger“ byla taky v průvodci a tak jsme si zašli odpočinout od fazolí. Tentokrát už to nebylo tak výborný, ale pořád asi 2. nejlepší hambáč. Jídlem jsme vyčerpali skoro celou hodinu parkování. Zbylo nám na město už jen asi 15 min. Policajti jsou tady hodně přísný a tak jsme se rozhodli neriskovat. Proběhli jsme si ještě asi 2 ulice, udělali několik fotek z rychlíku a vrátili se do Bertíka. V plánu jsme měli nejstrmější ulici na světě. Je to místní Baldvin street. Z fotek to asi nebude vidět, ale je to teda pořádnej stoupák. Pár aut to tam vyjíždělo a pořádně se zapotili. My si to vyšlápli pěšky a i my se zapotili. Kromě nás se nahoru vydala ještě kupa asijských cestovatelů a tři místní běžci.

Rugby

Ještě než jsme se ale dostali k nejstrmější silnici na světě (Guinessova kniha rekordů), zastavili jsme se na místním hřišti a pokoukali na rugby. My kluci pofotili a odborně zhodnotili sportovní výkony. Holky si sedly na tribunu a (hádám) rozebíraly úplně jiný kvality místních míčechtivývh borců.  Tak rugby už máme taky splněný. Už nám toho na seznamu „Co dělat a vidět na Zélandu“ nezbývá.

 

Konečně vyrážíme z Dunedinu a jedeme směrem tučňáci a lachtani. Cestou překonáváme magickou hranici 5 000 ujetých kilometrů se zastavujeme se ve výrobně sýrů. Ochutnali jsme asi 6 druhů sýru vyrobenýho z místních zdrojů (Místníma krávama a zdá se, že i místním pánem). Koupili jsme půlku jednoho bochníku sejra, kterej nám zachutnal. Večer bude degustace při zapíjení odjezdu ze Zélandu.

 Lachtani

Konečně jsme vyrazili za lachtanama. Zastavili jsme na parkovišti a už v prvním křoví Monča signalizovala ať jsme ticho, že tam asi nějakej lachtan je. Lachtanů tam byla celá kolonie. Bylo jich tam desítky. Ihned jsme se chopili čoček a začali střílet. Fotilo se parádně, protože i přes předpověď počasí jsme vyhaluzili zuse hezký počasí. Po první stovce fotek jsme se rozhodli pokračovat dál po pěšině. Tam jsme užaslí zjistili, že je tam tachťáků ještě mnohem víc a k tomu i kolonie racků. Tady lítala jedna fotka za druhou. Byl to parádní objev. Lachtanům jsme byli úplně volný a nechali se fotit jak se nám zachtělo. Pak nám začala být trochu zima, tak jsme se šli přioblíct, udělali si kafe a vzali si ho zpátky k lachtanům. Ještě chvilku jsme na ně koukali, popíjeli kafíčko a zahřátý pozorovali okolí. Matěj do toho prones: „Kdyby tady byli ještě delfíni, to by bylo.“ No nebyl by to největší žijící šťastlivec, kdyby se jeho přání jako obvykle nevyplnilo.  Né, to zase kecám, takovej šťastlivec ro zase není.

Kosatky

Takhle to nefunguje. Je ale pravda, že po pár vteřinách se ozvala Péťa s dalekohledem, že na obzoru jsou fakt vidět delfíni. Nebyly to ale delfíni. Po bližším pozorování jsme zjistili, že to by,y kosatky, což je ještě větší pozorovací úspěch. Byla to malá rodinka  2 kosatek a malýho kosatčáčata. Vydali se asi na lov lachtanů. Pozorovali jsme je snad 15 minut, že přepluly pláž a odpluly do kšá. Kosatky jsme ještě nikdo z nás ve volný přírodě neviděli.

 Jak vyvalenej lachtan

Úplně nadšený jsme vyrazili ještě na druhou pláž, že by jsme to mohli ještě dnesa doplnit tučňákama. Ty tam sice nebyli, zato jsme tam ale narazili na jednoho lachtana vyvalujícího se přímo na cestě. My jsme mu byly u ploutve a jen tak se tam flákal a zevloval. Ani mu nevadilo, že jsme se s ním všichni postupně vyfotili. Na útesech jsme viděli velký množství tučňáků, ale po bližším pozotování jsme zjistili, že to byli jen nějaký pseudotučnáci. Takový kachny jen připomínající tučňáky.

 Mueraki boulders

Bylo poměrně pozdě a tak jsme vyrazili na nejlepší pozorovací místo tučňáků. Cestou jsme měli zuase ještě jednu zastávku – Mueraki boulders (koule na pláži). Byly to zvláštní kamený koule válející se na pláži. Vypadali skoro jako dračí nebo dinosauří vejce. Byly to ale jen zvláštním způsobem slisovaný a obroušený šutry. I vědci si nejsou úplně jistý, jak je možný, že skály mají tvar pravidelný koule. Každopádně to bylo hodně zajímavý.

Tučňáci

Teď už konečně vzhůru za tučňákama, už se připozdívá. Asi 100 metrů před pozorovacím místem jsme si všimli uzavřenýho mola totálně okupovanýho ptákama. Takový množstvý ptáků na tak malým místě jsme ještě nikdy neviděli. Bylo to skoro jako z Hičkokova filmu Ptáci. Na asi 100metrovým molu byly tisíce ptáků. Udělali jsme jen pár snímků aby jsme se moc nezdrželi. Na místě jsme zjistili, že asi díky nedorozumnění navidátorů jsme se sice ocitli na místě vhodný na pozorování tučňáků, ale na jiným než jsme chtěli. Tady placený místo – restaurace, kam vozej turisty taxikáři.

Zběsilá jízda za tučňákama

Rychle jsme sedli zpátky do Bertíka a jak o život jsme přejížděli asi 5 km na druhou pláž. Matěj spěchal jak o život a Bertík se v zatáčkách nakláněl až jsme měli strach. Úž jsme ale stejně přijeli pozdě. Bylo už šero a na pláži jsme žádnýho tučňáka neviděli. Rozhodli jsme se teda vrítit zpátky n a parkoviště k restauraci, kde se prý občas tučňáci po setmění vydávají až na parkoviště. Cestou jsme si ještě vyfotili noční městečko Oamaru. Následně jsme dorazili na parkoviště a udělali si véču. Následovalo menší noční safari, ale tučňáci pořád nikde. Ještě že jsme je viděli včera. Začalo se sklízet nádobí a jí si zálohoval fotky. Pak přišla zpráva, že tučňáci byli viděni. Skutečně se 3 krčili u silnice. Tučnák, tučnáčice a tučňáčátko vypadali zkoprněný hrůzou a snad hodinu stáli na jednom místě. Takoví maličký tučňáčci. Udělali jsme pár pokusů o fotky a nechali je být, tam kde byli. Cesta k zakempování se nám trošku protáhla až do půlnoci. Chvilku to trvalo, než se podařilo najít vhodný místečko po Bertíka. Dneska byl úspěšněj den – zvládli jsme hambáče, rugby, rekordní cestu, sýrárnu, lachtany, kosatky, tučňáky a o ptactvu ani nemluvim… Zítra nás čeká Mount Cook – aspoň z dálky.

Ohodnoťte článek





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít