Hallstatt – den 4.

      |   

Ráno jsme se trochu loudali, takže se nám výprava přelila až na odpoledne. Hned po jídle jsme vyrazili směr jezero Hallstatter See s hlavním cílem návštěvy Hallstatt. Jako obvykle jsme dopředu nestihli načíst žádné informace – jen co jsem vykoukal z map a satelitních snímků. Vykoukal jsem si parkoviště a lanovku na rozhlednu nad městem. Tam se podle map snad dá dojet i autem ale těžko říct. Nedělali jsme si tak velký plány. Cesta do Hallstattu z Bad Mitternorfu byla pěkná a na konci jsme si užili pěkný serpentýny. Na místě jsme pak byli zaskočený tím, že byly všechny parkovací místa nemilosrdně zabraný. Projeli jsme až za Hallstat – v tunelu přímo nad ním je parádní vyhlídka – parkování je ale jen pro pár aut a jen na 90 min. Tady se dalo zastavit jen na kukačku bez šance na vlastní parkovací místo. Za Hallstatem se už parkovalo podél silnice na prasáka. Vzhledem k tomu, že bylo všude plno, píchli jsme to tady hned jak jsme viděli první volný místo. Nakonec se ukázalo, že díky tomu jsme nejen nemuseli platit parkovné, ale vlastně jsme to měli do samotného Hallstattu dost blízko. Vůbec jsme nevěděli, co čekat, takže jsme vyrazili jen na lehko. Kjůtoslav šel do nosítka a sebou jsme vzali jen vodu a nějaký jídlo.

Už ze silnice jsme byli překvapený, jak je to krásný místo. Je to takovej Krumlov na břehu jezera mezi skalama a skoro pod Dachsteinem.  Parádní turistickej kýč má ale i nevýhodu v počtu turistů. Je tam jak na Václaváku. Ještě než jsme došli do centra, rozhodli jsme se, že utečeme turistům první odbočkou, která vedla od hřbitova výše položeného kostela výš. Úvaha byla jasná. Turisti jsou líný, nebude se jim chtít šplhat a určitě ze zhora bude nejhezčí výhled na město.

 

Po 15ti minutách stoupání jsme byli už fakt dost vysoko a šlo to pořád dál. Potkali jsme nějaké Čechy (Těch je tu jak Poláků v Krakenoších) a zeptali se, jak je to daleko nahoru a kam vlastně jdeme. Prý asi hodinu, kolem hezkých vodopádů a dojdeme až na vyhlídku nad městem. Předtím jsem si nedělal ani iluze, že bychom se tam s kočárem dostali. Teď jsme ale měli už čtvrt cesty za sebou a Kjůťák si v nosítku spokojeně spinkal. Rozhodnutí padlo – jdeme nahoru.

Slušně jsme se zapotili, ale stálo to zato. Výhledy byli parádní. Nejlepší byla ale ta cesta, kde nebylo moc lidí a výhledy byly sem tam taky fajn. Nahoře čekala už restaurace s další kupou turistů, kteří stáli frontu, aby se mohli vyfotit na nezašším cípu vyhlídky. Na to jsme rezignovali a vyfotili se kousek vedle, kde nám to přišlo úplně stejně hezké a nebyl tam nikdo. Jako správní Češi jsme si dali i jeden kopeček zmrzliny napůl J – taková naše klasika … děláme to ale i v ČR – není to tak úplně o šetření. 1.40 e za zmrzku na vyhlídce plné turistů mi nepřijde zas až taková darda. Všeobecně mi turistický místa v Rakousku nepřijdou až zas tak předražená oproti normálním cenám.

Dolů jsme se rozhodli jet lanovkou/vláčkem/zubačkou či co a pošetřit tak klouby. Vystáli jsme si celou frontu na to, abychom zjistili, že na konci je turniket. Problém byl ale v tom, že nikde v okolí nebylo okénko, kde by se dal lístek koupit. Všichni ve frontě lístek už měli – koupili si zpáteční už dole. Nikdo asi nečekal, že by nějaký bláznivý Češi vylezli nahoru po svých a pak se chtěli svézt dolů. Potupně jsme se šli zeptat do restaurace. První číšník u fastfood okénka věděl prd. Servil v restauraci nám už oznámil, že pokladna tam skutečně nikde není a že musíme vyčekat frontu a za turniketama jsou neoznačené dveře, na které máme zaklepat a tam nám prodají lístky. Že mě to hned nenapadlo ….

Během hledání jsme se seznámili s rodinkou z Dubaje ze Spojených Arabských Emirátů. Borec má prý v Praze sestru. Vtipné je, že moje sestra byla právě tou dobou v Dubaji na dovče.

Znovu jsme si vyčekali frontu a tentokrát jsme už mohli zaplatit i 9e, aby nás během pár min hodila kabinka o nějaké ty stovky výškových metrů dolů.

Dole už byl směr jasný – Hallstatt a konečně jsme si prošli i centrum a zaparkovali to v soukromí za kostelem na snad jediném veřejném trávník place ve městě. Kromě nás tu opět potkáváme rodinku z Dubaje. Sledujenem že Emiráťani a Češi toho mají společného víc, než by člověk na první pohled tušil. Nejenom, že stejně jako my našli tenhle zapomenutý trávníček. Stejně jako my se ale usadili a začali futrovat svoje zásoby. Češi se někam už posunuli, takže už nejsme takový paštikáři. Ládovali jsme chleba namazanej máslem a sýrem tuším. Emiráťani měli k odpolednímu menu tousťák a ta nejtlustší paní ho hned na místě pro všechny mazala nutelou. Najedla se celá početná rodina/y.

Kjůťák trochu popás hříbátka, pak jsme ho vytáhli na focení na pobřeží, dokud se nepoblil a spokojeně jsme vyrazili k autu. Dnes byl super den a mrňous byl hrozně hodnej. To se bohužel změnilo večer, kdy si vyspalej kjůťoslav vyřvával hlasivky až někdy do desíti. Večeře ve 22.30 pro nás nějak poslední dobou začíná být standardem.

Hallstatt – den 4.
Ohodnoťte článek





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít