Jedeme do Denali z Anchorage autem za 800USD na týden – cestopis Aljaška den VIII.

      |   

Ráno vstáváme, balíme, snídáme – celkem nic zajímavého. Před odjezdem se loučíme s Láskou, psem, který nám tu značně přirostl k srdci. Tenhle pejsek se nechá drbat jako žádný jiný :-D. Teď už vzhůru na letiště – Je to tedy spíš jen přistávací dráha, parkoviště pro malá letadla a asi 3 plechové domy. Při odbavení si všímáme pána, jak někomu rozdělává kufry, vyndává oblečení a ručně kontroluje vše rentgenem. Říkáme si, že tu kontrolu zavazadel berou asi hodně vážně. Proč ne, aspoň bude bezpečný let. Jsme rádi a zvláště, když vidíme, že naše krosny nikdo nekontroluje. Loučíme se s Tomem, Kristin a Denáli a pokračujeme ke kontrole příručních zavazadel. Tak moment… žádná tu není. Prostě nás vůbec nikdo nekontroluje. Na palubu se dostáváme bez toho, aby nám příruční zavazadla prohnali rentgenem nebo alespoň jakkoliv prohlédli. Na jednu stranu díky tomu do letadla pronášíme vodu, na druhou by tam ale stejně tak někdo mohl pronést cokoliv jiného včetně zbraní. Zvláště tady, kde vlastní zbraň každý maník… Let naštěstí probíhá bez jakéhokoli přepadení nebo výbuchu. Největší problém bylo, že našim ruským spolucestujícím nevydali jeden kufr. To se ale brzy vyřešilo. PennAir to má pořešené.

Na letišti v Anchorage jsme si jen vyzvedli bágly a vyrazili před terminál ulovit taxíka. Máme zarezervované auto v půjčovně Thirfty, která nemá auta na letišti. Bylo to levnější i po započítání taxíka nějakých 14 USD včetně 20% obvyklého dýška.  Dýško se tu totiž nedává jen v restauracích, ale i v taxících. Měli jsme štěstí na hodně sečtělého taxikáře. Znal ČR a nejen to. Znal i trochu naší historie a pobavil nás tím, že otázka na Pražskou defenestraci je obsažena v nějakém testu snad na každé střední škole po USA. Řidič byl původem z New Yorku, ale táta ho v 17ti vykopnul, aby se osamostatnil. To se jistě povedlo. Dostal mě svými dotazy na ČR a její historii. Ptal se třeba, jak historicky vzniklo Československo a proč dohromady de Slovenskem. O rozdělení zemí dobře věděl.

V půjčovně jsme všechno sfoukli snad dobře. Půjčení s rezervací dopředu stálo asi 800 USD na týden. Sice jsme tedy ani neuměli odemknout auto, ale paní nám vše ochotně vysvětlila. Následovalo odjetí skokem skok z pozemků půjčovny Thrifty (takhle  citlivou brzdu jsem  ještě snad neviděl). Ani učení se řídit v dopravě cizího státu v autě s automatickou převodovkou nebylo úplně snadné. Když k tomu připočtete ještě navigaci bez držáku, chudák Terka si musela asi vyslechnout pár sprostých slov… Navigace nám na začátku dávala pěkně zabrat, takže jsme jezdili pořád dokola, aniž bychom v místních 4proudových jednosměrkách našli správný směr. Byl to teda porod, ale nakonec se to povedlo i se zpožděnou navigací… Co se vlastně povedlo? Našli jsme obchoďák.

Nakoupili jsme si tu jídlo na 4 dny a trvalo to snad jen 2 hodiny. Následně jsme se  v pět hodin naobědvali hned na parkovišti. Jak jinak by se Češi mohli stravovat, než grilovaným kuřetem na parkovišti obchoďáku. Utěšilo nás alespoň to, že přes místní šílené ceny jsme toho měli za stejných 70USD asi 5krát více než dříve Dillinghamu.

Po nákupu jsme konečně vyrazili opět kruhovými pohyby směrem ven z města. Kdo by věřil, že na Aljašce – zemi s velmi nízkou hustotou zalidnění, se dostanete do zácpy. Věřte nebo ne, ale i přes 4 proudé silnice a nízký počet obyvatel jsme jeli v zácpě snad hodinu. Bylo to asi tím, že stejně jako v ČR je léto sezónou silničářů, kteří v dopravě dělají pěkný guláš. Samozřejmě, že se nám podařilo na jediné křižovatce zatočit špatným směrem. Naštěstí to navigátorka Terka ihned odhalila a mohli jsme se rychle otočit.

0458Do kempu Susitna River jsme se dostali kolem osmé hodiny večer. To je tu ještě pořád světla jak přes den. Nikde nikdo nebyl. Placení a registrace v kempu je samoobslužná. Dali jsme jim tedy do obálky 15 USD, vyplnili asi polovinu žádaných údajů a doufali, že skutečná cena nebyla 65 USD, jak možná i byla. Peníze jsme nechali ve schránce u vjezdu v promočené obálce.

V kempu jsou jen suché záchody a pitná voda, která je sice pitná, ale přesto byste se raději měli poradit se svým lékařem, zda jí můžete pít. Tak nějak to tam stojí napsáno. Stavíme stan a já píšu deník. Dnes je to naše první spaní v Aljašské divočině. Proto se možná pro někoho můžeme chovat podezřele. Z pohledu třetího člověka to totiž vypadalo asi takto:

Přijel floutek v košili a džínech se svojí holkou. Postavil stan, převlík se do maskáčů, aby ukázal, že to umí s přírodou. Pak si vzali z auta grilované kuře a šli si ho sníst o tři stanovací místa vedle z neznámého důvodu. Pak se vrátili, zavřeli se v autě, pustili si muziku a další 2 hodiny koukali do displeje.

Z našeho pohledu trochu jednodušeji: Začnu stavět stan a Terka mi  říká, že ho přeci nebudu stavět v košili a proč ji mám na sobě. Já, že jsem slušně oblečenej, protože jsme dnes letěli letadlem a byli ve městě. Dostavil jsem stan a šel do maskáčů (montérek). Pak jsem si chtěl dojíst to kuře a Terka, že nebudeme lákat medvědy k nám, tak jsme se šli raději najíst o 200 m dále. Následně jsem potřeboval dopsat deník, takže jsem si šel sednout do auta a Terka se mnou. Pustili jsme rádio a chvíli pařili….

Teď už je konečně dopsáno, tak můžeme jít spát. Zítra nás čeká národní park Denali…. Snad medvědi dají a mi se tam zítra podíváme…

Ohodnoťte článek





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *