Chiang Mai II. – Thajsko

      |   

Ráno nás budil budík už někdy v 6 aby jsme stihli udělat plán na další den. Bohužel nás ale nějak neubudil, takže jsme vstávali až kolem osmý. Na dnešek jsme měli naplánovanou pěší tůru po Chiang Mai, ale problém byl s dalšíma dněma. Řešili jsme to téměř celý dopolko ale nic moc nevyřešili :-(.

Chiang Mai je město pro turisty

Nabízej tady spoustu akcí a výletů po okolí, ale všechno je přes cestovky a nehorázně přdražený. Bohužel jsme ale zjistili, že i přímo u zdroje si řeknou o stejnou částku. Tak jsme nakonec rezignovali a zamluvili jednodenní výlet za slonama za 2400bátů na hlavu. Příde nám to fakt hodně, ale je to jedinej způsob jak se dostat k místní atrakci. Oni to nazývaj dobrovolničení – že se jeden nebo víc dnů můžete starat o slona. Bohužel za to dobrovolničení zaplatíte nehoráznou pálku. Rozhodli jsme se aspoň jednou se rozšoupnout a zaplatit si to co si ostatní turisti platěj běžně.

Těsně před polednem jsme konečně vyrazili. Když jsme byli naplnit flašky u automatu na vodu, už nám volali ze slonária. Zítra maj plno, ale po zítří nás vyzvednou o půl devátý ráno. Prej potřebujeme jen náhradní spoďáry – snad se z toho tam teda nepo****me. Ještě chtěli zálohu tísícovku – borec od nich byl u nás na skůtru do deseti minut. Tomu říkám rychlost.

Západní jídlo

Konečně jsme teda vyrazili – nebo spíš teda se přesunuli na oběd. V jedný restauraci jsme našli nějakej kuřecí steak s hranolkama asi za 70 bátů, tak jsme se rozhodli vyjímečně pro západní jídlo. Objednali jsme si salát a dva stejky. Donesli salát. Po asi půl hodině se přišel zeptat, jestli jsme si objednali ty stejky. Pak nám přines jen jednu porci. Když jsme se ho ptali, kde je další, samo už nic nevěděl. Tak jsme mu řekli ať už to nechá. Dali jsme si na půl a pak někde ve městě další jídlo na půl.

Chrámy, mniši a turisti v Chiang Mai

V centru Chiang Mai je obrovský množství templů a ještě větší mnichů. Jsou tady skoro na každým kroku. Koho je tady snad ještě víc jsou bílý turisti, což nám úplně nevyhovuje. Docela jsme mezi ně zapadli bohužel. Všichni choděj nalehko stejnou trasu podle průvodce (lonely planet) a tahaj sebou tlustou knížku s názvem Thailand – Snadná kořist pro místní restauratéry. Podél celý trasy maj předražený restaurace. Temply nás už moc nebavěj. Co nás ale pořád zajímá jsou mnichové. Dočetli jsme se, že v jednom templu jsou mnichové, který pořádaj takovej menší diskusní kroužek (Monk chat).  Zašli jsme tam – bylo tam dost cizinců a bavili se s mnichama. Nevěděli jsme jak to chodí, tak jsme si nejdřív sedli a čekali, jestli někdo přijde. Nikdo nepřišel. Tak jsme oslovili jednoho mnicha. Byl hrozně fajn a povídali jsme si snad 2 hodiny – nevim – stratil jsem pojem o čase. Hodně nám toho pověděl o budhismu, o mniších, o jejích zvycích a zodpověděl spoustu našich všetečných otázek(občas dost na tělo). Konkrétně tenhle mnich hodně rád cestoval – byl z 60 km vzdálenýho templu.

Budhističtí mniši v Chiang Mai

Vůbec mniši se v podstatě moc nelišej od normálních lidí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Musej dodržovat určitý pravidla templu – nesměj se dotknout ženský, musej se chovat hezky podle budhova učení, dodržovat 5 základních pravidel(nezabít/nezranit, nelhat, nepodvádět, nechlastat/drogovat a nekrást). Jinak se další pravidla lišej templ od templu. Tenhle mnich konkrétně bydlel ve chrámu, kde měl každej svoji místnost. Měl svůj mobil, telku, kompa, internet, chodil na univerzitu(obor budhismus a angličtina) – prostě normální kluk, jako kterejkoliv jinej. Ačkoliv trénujou meditace a sebekontrolu, přiznal se nám, že ohledně mysli je na tom stejně jako my. Že má pořád touhy jako kterejkoliv jinej člověj. Že e nedokáže kontrolovat natolik, aby se nad to povznes.

Zabíjení jen jako je v pořádku

Vedle hráli mniší dětska na kompu nějakou střílečku, což se podle mě moc neschoduje s jejich hlavníma pravidlama. Ale prej je to OK – že když je to jen pro zábavu a když to uměj rozlišit od skutečnosti je to v poho. Stejně tak je to i s internetem. V podstatě nám řek, že mniši si žádnou cenzuru neudělujou a že pravděpodovně navštěvujou stejný stránky jako jiný chlapy. Bylo to ale pojatý spíš tím smyslem, že aby mohli jít s dobou, musej se vzdělávat a musej používat moderní technologie. Přeberte si to jak chcete. Doslovně to tu radši psát nebudu aby se nějaký mniši neurazili :-). Zajímavý taky bylo, že ačkoliv nesměj zabít žádný zvíře, tak je pro ně OK, když jim někdo daruje kus masa. Jen prostě nesměj vědět, že dárce to zvíře zabil pro ně. Stejný je to se řízením auta. Mniši většinou neříděj, protože se chtěj vyhnout nehodám. Kdyby někoho zabili, šli by za to do pekla. Když ale jedou se šoférem, kterej pro ně řídí a někoho sejme, pak je to zase OK. Přijde mi to malinko jako alibismus a kličkování mezi pravidlama, ale dejme tomu. Je to zaběhlá trádice stejně jako to, že mnichové nesměj pracovat.

Mnichové žijí z darů

V podstatě všechno co mnich má (včetně mobilu, jídla, šatstva, telky, kompu a peněz), je pořízeno z darů od lidí z okolí templu danýho mnicha. Mniši maj teda pak celkem pohodovej život. Nemakaj – v podstatě jen pořád do kola každej den čistěj svůj chrám, choděj do školy(když chtěj), meditujou a maj volnej čas. Jeděj teda tak jednou, dvakrát denně a pěj 2 až 4 hodiny. To už by mě tak nevyhovovalo.

I mniši mají své touhy – není to problém

Když se jim život v templu znelíbí a zatoužej po ženský, svobodě nebo chlastu, můžou kdykoliv přestat bejt mnichama a začít žít normálně. Pak se zase můžou vráti. Tohle můžou dělat neomezeněkrát, ačkoliv se prej většinou říká že stačí jednou změnt stav aby člověk zjistil, co ho dělá šťasným. Některý mniši to ale čenžujou i desetkrát. Co jsem předtím nevěděl je to, že mnichama můžou bejt i ženský. Musej mít ale vlastní chrám a těch tolik po Thajsku není. V blízkosti mnichů žádná ženská bejt prostě nesmí … prej asi pro jejich vlastní bezpečí – že to předchází problémům. Mnichům z celibátu asi občas pěkně hrabe jsem tak pochopil. Ženskej templ pak může bejt od mužskýho nejblíž 16km daleko.

Kurz meditace

Dost o mniších. Po plodný diskuzi plný překvapení jsme se vydali dál na cestu. Dali jsme si nějakej dlabanec a ovocnej koktejl. V sámošce jsme pak potkali jednoho Čecha. Prej už nebyl v Čechách asi 17 let nebo kolik a z toho v Thajsku žije asi 7. Umí 8 jazyků včetně slovenštiny a tady učí thajštinu pro cizince + se nás snažil navíst do jeho kurzů meditace, který tu za dvě kila pořádá. Prej nás to dokáže naučit za hodinu a že uvidíme vlastní duši – jinak že nám vrátí prachy. Prej to má od nějakýho pětihvězdičkovýho generála, kterej studoval stejnou školu v USA jako on. Říkal že zná super okolí a že nám poradí kam jet aby to bylo faj aby jsme se vyhnuli turistům. Že nám to ukáže po meditaci. Nějak jsem měl pocit, že nás do toho tlačí a vůbec jsem z něj něměl dobrej pocit. Rozhodli jsme se teda na Milošovu meditaci nejít.

Masáž slepců v Chiang Mai nebrat

Místo toho jsme se ještě prošli městem a večer zašli poprvé na masáž. Dali jsme si masáž v místním salónu, kde pracujou nevidomí. Prej maj mít lepší cit a schopnosti. Nám to teda moc nepřišlo a z masáže jsme si moc pozitivních dojmů neodnesli – bohužel naopak. Pak už zpátky na hostel. Před spaním jsme se ještě pokusili naplánovat zítřek ale celkem neúspěšně.

V Chiang Mai se jen tak bez cestovky nikam nedostanete

Chceme vyrazit na skůtrech po okolí, ale dost nám to kazej místní cestovky, kterých je požehnaně. Nabízej spoustu předraženejech aktivit, ale nikde zmínka o tom, kde se to koná a jak se tam dostat. Když jsme se to pokusili vyhledat na netu, tak jsou všude zase jen odkazy na cestovky a na půjčovny – případně na zkušenosti s nima. My ale s cestovkou prostě nechceme. Tohle je jediný město, který jsme zatím navštívili, kde není nikde k dostání mapa okolí zdarma. Přijde mi že místní cestovky se snažej okolí co nejvíc skrýt aby z toho mohli třískat. Jejich zájezdy nejsou nijak levný a hlavně jsou nakombinovaný tak, že nám to nevyhovuje. Nějakej rafting na bambusovým voru nás moc nebere a slony máme už zamluvený. Chtěli jsme vidět jednu místní vesnici s dlouhokrkejma domorodcema (což je samosebou kýč pro turisty), ale ta snad opravdu existuje jen v nabídkách cestovek a jinak je naprosto skrytá před okolním světem. No uvidíme zítra, jestli se nám povede sehnat nějakou rozumnou mapu.

Chiang Mai II. – Thajsko
Ohodnoťte článek





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít