Cesta na Adamovu horu – Srí Lanka

      |   

Ráno jsme byli domluvený se Sasankou na snídani na osmou. Měli jsme co dělat, ale stihli jsme to s minutovým zpožděním – měl nás vyzvednout před bydlením. Jen on to trochu nestih a přijel asi o 20 minut pozdějc. Naložil nás do jeho minivanu a vyrazili jsme do nějaký místní žrádelny.

Informace od Srí Lančana

Chtěli jsme toho hodně vědět, tak jsme se ptali na spoustu pitomostí o Srilance a jejích obyvatelích. To, co jsem psal o jejich průměrným platu je nesmysl – vynásobte to asi 10ti. Platí se tu za den a ne za měsíce. Nepracuješ, nemáš prachy. Denně si průměrnej srílančan vydělá asi 1000 rupií. Sndží (Sasanka) je docela fajn. Objednal nám strašně moc jídla a vysvětlil, že to funguje tak, že člověk platí jen za to, co doopravdy snědl. Ochutnali jsme místní GreenHopper (aspoň myslom, že se to tak nějak jmenuje), což jsou drobný nudle s nějakou kari omáčkou. Nebylo to zlý, ale víc mě zaujala bagetka s vejcem. Poprvé jsme si tu taky dali čaj a byl výbornej. Místní prej snídani docela odbejvaj, oběd taky tak, jak se dá a večeřej jako králové. Tak nám bylo řečeno. Sasanka za na nás k naší nelibosti zaplatil a vydali jsme se do obchodu s alkoholem.

Prodej alkoholu v Kandy

Bylo to v sámošce, ale v druhý straně od parkoviště – vypadalo to pomalu jak nějaká tajná prodejna drog. Prodavači byly schovaný za pletivem a člověk si u okýnka musel poručit, co chce. Nechali jsme si od Sanžího Sasanky (Sasanka se prej opravdu jmenuje jeho žena – on se jmenune Asanka) doporučit druh Araku. Vzhledem k tomu, že si nevzal žádný peníze, koupili jsme aspoň o flašku navíc. Strašně se bránil, tak jsme měli plán tu flašku nenápadně zapomenout v autě. Bohužel se nepovedlo, protože, když nás hodil domů, skouknul auto, jestli jsme tam něco nenechali a našel. Ještě než ji našel, tak nás ještě obdaroval čajema, tak jsme byli rádi, že aspoň něco mu můžem dát. Bylo to těžký, ale vnutili jsme mu tu flašku. Rychlý balení a pak tuktukem na autobusák, kde jsme rychle našli správnej bus do Hattonu.

Autobus do Del House

Cesta trvala asi 3 hodiny. Byli jsme rádi, že jsme na místě a můžeme se vyvenčit. Teď nás čekal přestup na autobus do Del House. Vzali jsme autobus, ale ten nás vzal jen na půl cesty do Maskelia. Těch 20 km trvalo hrozně dlouuho a byl to strašnej vejtřesák. Proto jsme byli naštvaný, že muíme brát další bus a absolvovat to ještě jednou. Hrůza- děs. Zase celej den strávenej v autobuse. Jsou tu strašný serpentýny a když připočtete stavění každý dvě minuty, protože lidi si můžou zastavit autobus kdekoliv, tak to byl pěknej mazec. Projíždění autobusovýma nádražíma je taky šílenost. Dycky je tam moře autobusů a šílenej zmatek. Nikdo nikoho nepustí projet, teď do toho některý busy někam nemůžou zajet, některý se otáčej, to všechno v úzkým průjezdu a cestující trpělivě čekaj. Do toho do autobusu dycky naskočí nějakej chlápek a nabízí nějaký jídlo (od popcornu, přes chili až po mandarinky). Naskočí za jízdy, sveze se pár metrů, něco málo prodá a zase za jízdy vyskočí – hrozná práce. Konečně se vyráží a vy si myslíte, že vaše nervy už budou konečně mít maličko klid, ale to se pletete. Řidič nebo revizor si totiž chtěj cestou nakoupit, takže cestou zastavěj tak 2 nebo třikrát aby zjistili, jestli tam někdo v tom obchůdku vůbec je a nakoupili si. Všichni zase trpělivě čekaj, než si revizor zařídí, co potřebuje. Řidič zatím na další auta zběsile mává aby projížděli, ale on nemůžou protože s tam nasral protijedoucí náklaďák a jemu se tam nacpal tuktuk a nikdo se ve výsledku nehne. Trocha couvání, níávrat revizora a zase se frčí…. Teda aspoň do chvíle než řidič vidí svýho známýho, tak si zastaví a hezky s ním kecá z okýnka. Všichni trpělivě čekaj. Pak se jede, zastaví, popojede dalších dvacet metrů k paní, která byla líná si popojít. No a tímhle způsobem asi tak 3 hodiny.

Nahaněči před Del House

Úplně na konci nás nějakej borec vytáhne z busu, že už jsme tam. Vystoupíme a pak zjistíme, že je to nějakej nahaněč a táhne nás k sobě do hotelu. Ceny má dobrý, ale ubytko tak nějak skromější. Už máme rezervaci od Sasanky, kterej nám přes telefon domluvil super cenu v místní asi nejlepším ubytku. Vykrucujeme se s tím, že ubytko už máme a že když se nám tam nebude líbit vrátíme se.

Ubytování pod Adamovou horou v Del House

Ubytovali jsme se v pohodě. Pokoj pěknej. Rozhodli jsme se zajít do místní dost drahý hotelový restauračky. Moc dobrý to ale nebylo. Na jídlo jsme čekali přes hodinu, Terka už málem po tom všem vylítla z kůže. Navíc to jídlo pak nebylo ani nicm moc. Měli jsme radši jít do nějakýho zaplivanýho stánku. Čaj měli ale dobrej. Koupili jsme si ještě kolu, aby jsme měli s čím naředit Arak a vydali si na pokoj spláchnout tělo i duši. Jě něco po osmý a my jdeme spát.

Výstup na Adamovu Horu

Ve 2 ráno vstáváme a vyrážáme na 3hodinovej výstup na Adamovu horu, aby jsme vyděli východ slunce. Ještě jedna taková zajímavost. Mají tady místní lokální rozhlas – všude jsou ampliony a furt v tom buď brblaj nebo houkaj mniši. Občas mi to teda přijde, jak když je to furt dokola a z půlky reklamy – ještě že tomu nerozumim. Prej to jsou ale nějaký pokyny k výstupu a náboženský cinty. Ze začátku, když jsme přijeli, tak to bylo docela exotický a fajn, ale když jsme chtěli v 8 jít spát, aby jsme ve 2 ráno vstali, tak už nás to začalo maličko ***t. Přestali až někdy v deset – aspoň odhadem.

 

Ohodnoťte článek





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít