Budhističtí mnichové a cesta do Khao Yai – Thaisko

      |   

Večer se šlo relativně brzo spát, takže jsme ráno vstali asi v 6 celkem v pohodě. Všichni už byli dávno na nohou.

Krmení mnichů

Chystali jsme se dát mnichům dary. Mnichové nesměj pracovat, takže jsou závislý na tom, co  jim místní vesničani daj k jídlu. Normálně si zajdou jen zažebrat do vesnice, ale když je nějakej svátek, tak se z toho dělá velká akce. Přesně to se dělo dneska. Sjeli se lidi ze široka, daleka. Ráno už o půl sedmý sme museli makat aby jsme si zabrali dobrý místo. Podél silnice byl položenej kobereček, na kterej si posedali místní lidi a vystavili všechny dary, co maj pro mnichy. Trochu mi přišlo, že se předháněli, kdo dá víc. Fronta lidí na koberci, byla pořádná a silnice se zatáčela za roh, takže ani nebylo vidět, kam až dobrodárci sahali. Zatímco jsme s Gun šli zabrat místo, Terka si ještě sušila vlasy a s Nun Khunem zachraňovali nějakýho ptáčka, kterýho bůhví kde našel. Čekání na mnichy se trochu protahovalo, tak jsem se šel ještě malinko projít. Za chrámem byl takovej komplex luxusnísních vil, kde bydleli mniši. Si říkám, že to asi není špatněj job bejt tady mnich. Takovýhle bydlení si nemůže dovolit naprostá většina lidí v Evropě.

Budhismus a mniši

Mnichově se už začali scházet a stavět se do fronty. Když byli všchni, bylo jasně vidět, že jich není ani zdaleka tolik, co lídí, který je přišli obdarovat. V čele stál hlavní mnich s nějakých přidrždslunečníkem, kterej něco každýmu řek, něco si vzal a každýho dvakrát natáh po hlavě žebráckou miskou. Dokonce se mi podařilo vyfotit, jak sejmul Terku. Vypadalo to jen symbolicky, ale Terka říká, že jí moc nešetřil. Takže tady asi platí přísloví: „dostat po hlavě žebráckou miskou“ nebo jak to je …

Každej mnich měl 2 nádoby – do jedný mu dávali lidi uvařenou rejži a do druhý sušenký a další balený blbosti. Kolem mnichů byla ještě spousta pomocníků, který vybírala balený vody a další srandy, který hned nakládala na pickupy. Mnichové se přímo nesměj dotknout ženský, takže ani nevim přesně jak jim Terka dala daše dva balíčky sušenek. Asi do jedný tý misky. Pak po mě Gun chtěla abych chvilku taky dával mnichům rejži, kterou navařila. Chvilku jsem jim teda rozdával. Byli jsme celkem na začátku řady takže na mocc mnichů nevyzbylo. Měli ale ještě spoustu lidí před sebou, který se jen třásli na to, aby jim něco dali. Když jsem vydával poslední rejži, zrovna tam byl mnich, kterýmu někdo do rejže hodil sušenky. Tak jsem mu na tu sušenku taky prdnul rejži. On ji vyndal a dal mi jí. Je to tady prej takovej cyklus. Občas lidi dávaj jídlo mnichům, občas mnichové místním. Zrovna den předtím přišel nějakej mnich za Nun Khunem a přines nám nějaký pitíčka a džusíky.

Mniši a jídlo

Ještě na vysvětlenou: Ptali jsme se Gun proč lidi dávaj mnichům tolik jídla a ona nám řekla, že lidi věřej, že tímhle způsobem se nějaký jídlo dostane jejich zesnulým blízkým. Zajímavá teorie.

Cesta do národního parku Khao Yai

Po krmení mnichům nám Gun zase připravila hostinu. Až jsme se cejtili blbě, jak nás pořád vyživuje. Bohužel ale nešlo říct ne. Byly tam nějaký zbytky ze včerejška + Gunin oblíbenej salát z papáji. Terka tvrdí, že v tom kromě čili nebylo cejtit vůbec nic. Místní to tak ale asi maj rádi. Po jídle mě trochu zaskočili střevní potíže. .. tyhle dny jsme na tom ani jeden nebyli moc dobře ohledně těchhle záležitostí. Asi nám nesedělo Gunino jídlo. No na záchodě jsem strávil asi půl hodiny – když jsem vylez, všichni na mě už čekali. Vyráželi jsme na cestu do národního parku Khao Yai aby jsme se podívali do místního deštnýho pralesa (džungle).  Nějak jsme se rychle pobalili a vyrazili. Tentokrát sem nejel na korbě pickupu. Nun Khun od mnichů půčil nějakej osobák, že prej je to vhodnější. Vzadu byla spousta místa na nohy, takže paráda. Jen to tam smrdělo trochu po slaný rybě, která nám den předtím ani jednomu nechutnala.

Ještě to byla do parku docela dálka. Dovezli nás až před brány parku, kde nám domluvili půjčení skůtru. Stál asi 2x tolik než normálně (500bátů/den). Ale neměli jsme na výběr – chtěli jsme toho vidět maximum a bejt mobilní. Rozloučili jsme se s Gun, Nun Khunem a australákem. Našim hostitelům jsme dali pohledy Prahy a oni nás tam už nechali svýmu osudu.

Na bráně do parku nám nabídli, že nám uschovaj jednu krosnu + že by se nám blbě jelo na jednom skútru se dvěma krosnama. Tak jsme je tam vyhodili na trávník, před branou národního parku a začali přebalovat. Sebou jen to nejnutnější. Počítač a další zbytečnosti jsme nechali na bráně. Nakonec to vyšlo tak, že jsme měli 2 stejně těžký krosny – jednu s potřebnejma věcma druhou s nepotřebnejma. Trochu na nás blbě koukali, jak to tam přebalujem na trávníku – asi nejsou zvyklý na čechy s batůžkama :-D.  Nakonec bylo všechno zaplacený a my se vydali k velitelství parku, že tam seženem nějaký informace a návleky na nohy proti pijavicím(na bráně je už neměli).

Ubytování v Khao Yai

Na velitelství nám návleky v pohodě prodali – jedny za 70bátů. S informacema to už bylo horší. Borec na nás sice mluvil spisovně, ale zněl trochu jak hluchoněmej. Nebylo mu rozumět skoro ani slovo. Nakonec jsme to vzdali, pobrali pár materiálů co tam měl a vyrazili hledat kemp. Bydlení v parku je nehorázně drahý – podle průvodce stojí pokoj od 800bátů na noc do nějakých 5000. Zvolili jsme teda radši variantu kempu – že si tam půjčíme stan. Kemp jsme tak nějak celkem v pohodě našli a stan si pučili. Anglicky tam taky mluvili tak dvě až tři slova, nějak jsme se ale nakonec pochopili. Dostali jsme stan, dvě deky a dvě „matračky“ (spíš takový proutěný podložky). To všechno za 350 bátů za noc, což je cena za jednu noc v pokoji pro dva s klimoškou teplou vodou. Tady teplá voda v kempu teda nebyla a ve stanu jsme klimošku taky neměli. Ještě to chce připočíst 400 bátů na hlavu za vstup do parku do cizince – pak nám z toho vyjde zatraceně luxusní bydlení.

Půjčený stan

Když jsme začali stavět stan, zjistili, jsme že je to pěkně stará sr**ka. Dost jsme se obávali, že nepřežije jedinej z místních tropickejch slejváků. Navíc jsme našli v horní plachtě pořádnou díru. Zajel jsem teda plachtu vyměnit. Dali mi něco, co bylo spíš na malej stan, ale tvrdili, že je to v poho. Tak jsem to rozpačitě vzal. Na na náš stan to nějak nepasovalo. Už se mi tam nechtělo, tak to šla zkusit Terka. Za chvíli přijela i s borcem, kterej nám to jak dvoum tydýtům postavil. Trochu trapný, ale takovejhle stan jsme ještě ani jeden neviděli. Když jsme dovnitř naházeli věci, tak jsme byli rádi, že jsme si pučili stan pro 4 a ne pro dva. I tak jsme se tam vešli tak tak. Pro představu ten stan měl na dýlku papírově 210 cm… V praxi jsem hlavou i nohama tlačil na stěny stanu. Nic v tom stanu nebylo pravděpodobně praný. Vypadalo to, že to tam dycky jen vysušej a zabalej pro další cizince. Místni si nic nepučovali. Většinou přijeli ve svý káře a rozložili svoje vlastní bydlení. Nám  by se finančně asi taky vyplatilo koupit novej stan v Tescu, ale kdo by se s tím tahal. Pak by nás spaní vyšlo jen na 30bátů na hlavu.

Pijavice

Už při stavbě stanu jsme měli první setkání s místníma pijavicema. Jsou  to pěkně agresivní a citlivý potvory. Jakmile jste v okruhu dvou metrů, už razej přesně do vašeho směru a hned se na vás sápou. První jsem našel už na botě mrchu a pak nějaký v trávě. Návleky přes boty tady jsou opravdu na místě.

Džungle s asfaltkou

Bylo tak nějak brzo odpoledne tak jsme se na motorce vydali prozkoumat jeden z nejbližších vodopádů. Vede tam k nim buď pěší trasa džunglí (asi 3 km) – tu jsme měli naplánovanou na zejtřejší den, nebo asfaltka. Tu jsme vzali dneska. Po příjezdu na parkoviště plnýho turistů jsme se vydali asi 50m k vodopádům. Místní asi moc džungli a pralesu neholdujou. Všude jezděj autama v žabkách. Došli jsme k prvnímu výhledu na vodopád a spustil se pěknej slejvák. Tak nějak jsme došli pod střechu s deštníkama, ale stejně jsme měli mokrý kalhoty. Schovali jsme se v budce, kde normálně seděj jen místní park renžři, ale teď se tu schovávalo asi 50 lidí před deštěm. Počkali jsme až to malinko přejde  chtěli jsme vyrazit k jedněm dalším vodopádům, který by měli bejt asi 2 km daleko. Bohužel ale zase začalo pršet a pochcávalo tak nějak pořád. Terka chtěla jít i za deště ale mě se to moc nelíbilo. Ve stanu jsme neměli ani předsíňku a při představě, že budu muset spát v mokrejch ryflích se mi mocc hezky nědělalo. Po menší debatě a přesvědčování jsme se nakonec nikam nevydali. Když přestalo pršet, vrátili jsme se do kempu. Chtěl jsem tam bejt ještě před stmíváním. No byli jsme tam docela dlouho před stmíváním, tak jsme se šli ještě projít po kempu  okolí.  Pro odreagování jsme si koupili kolu, trošku odpili a dolili jí místním rumem. Na dnešek jsme se rozhodli pro „kulturní večer“ a prostor dostala po delší dobu opomíjená dikuze. Normálně na povídání si čas moc není, protože je potřeba pořád něco zařizovat a organizovat, takže kolikrát není asi síla ani vůle.

Soukromá párty v národním parku Khao Yai

Vypili jsme teda asi pulitr koly s rumem a pěkně si pokecali. Bylo to hodně příjemnej večer. Hlavně už nepršelo a udělalo se hezký počasí. Nikde v kempu nebyly lavičky, tak jsme si sedli na jednu betonovou zídku. Kecali jsme asi až do desíti. Pak přišla nějaká holka, jestli tam teda budem kempovat nebo ne. On u tý zídky byl ještě betonovej plácek a ona si tam chtěla postavit stan. Nevim jak dlouho sbírala odvahu aby se nás zeptala, ale myslim, že dlouho. Zajímavý bylo, že tam přijela kempovat úplně sama. No…. hned jak si postavila stan, tak zapla komp –  bylo slyšet jak naběhli Windowsy – a pak si s někým hrozně dlouho volala, takže zas tak sama tam vlastně nebyla. Takovej pobyt v přírodě :-). Ještě než jsme odešli do stanu, šla Terka na záchod a já jsem tam objevil u jednoho odpadkáče dikobraze. Je to velký jak pes a koukaj tomu ze zadku pořádný ostny. Chvilku jsem ho tam pozoroval, ale pak přišel jeden ožralej kanaďan, kterej tam byl s rodinou (thaiská manželka a děti), začal na něj svítit baterkou a řvát na děcka ať se dou podívat. Samozřejmě ho vyplašil a dikobraz vzal do zaječích. Když přišla Terka, už ho asi ani nezahlídla. Jinak se zvěří je to tady docela mazec.

Zvěř v národním parku Khao Yai

Už když jsme přijížděli parkem do kempu, značky co jsme viděli, napovídali, jak to tu bude vypadat. První řikala „pozor přechod pro kobry“, další „pozor sloní přechod“. Pak jsme viděli ukazatel na „slonolyž“ (v angličtině elephant salt lick – místo, kam sloni choděj lízat sůl). Cestou od vodopádů jsme málem přejeli obřího štíra a rozjeli nespočet h***n. Nejbližší a nejzajímavější ale byli jeleni a srnky, který se volně potulovali po našem kempu. Chodili sem a tam naprosto nerušeně. V noci nás dokonce jedna zbudila tím, že žrala trávu hned vedle stanu asi půl metru od našich hlav. Naprostý splynutí s přírodou. To opět dokázala i pijavice, kterou jsme našli přímo ve stanu. Přesto, že pokaždý při vlezu do stanu u baterky kontrolujeme boty a nohy, stejně jedna mrcha proklouzla. Naštěstí jsme jí odhalili, než se do nás stačila zakousnout.

 

Ohodnoťte článek





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít